Střílečky z pohledu první osoby nemusejí být jen absolutní řežbou, při jejichž hraní vůbec nemusíte používat mozek. Mohou vyprávět poutavý příběh, zaměřovat se na vylepšování postavy i zbraní. A přesně mezi tyto propracovanější střílečky Bodycount jednoznačně nepatří. Jde totiž o nefalšovanou nonstop akci, při jejímž hraní nesundáte prst ze spouště až do závěrečných titulků.
Bodycount naprosto rezignuje na jakoukoliv snahu o poutavé představení příběhu. Jste prostě nějaký žoldák pracující pro agenturu jménem Síť, která vás vysílá likvidovat bezejmenné vojáky do zemí třetího světa. Toť vše k "příběhu".
Podíváte se do Afriky a Asie, kde budete likvidovat zástupy žoldáků. Protivníci jsou hloupí a jejich jedinou strategií je agrese. Naběhnou na vás, střílí, co jim síly stačí, ale aby mysleli na svoje bezpečí, to nehrozí. Slabá umělá inteligence nepřátel tak bude po celou hru vaším silným spojencem při jejich likvidaci.
Tím dalším bude naprosto standardní arzenál zbraní, jenž čítá deset kousků. Najdeme zde pistole, brokovnice, automatické pušky, prostě vše, co jsme již nesčetněkrát viděli jinde. A nesčetněkrát jsme tyto zbraně viděli zpracované a ozvučené mnohem lépe.
Alespoň, že tvůrci přidali do hry možnost vyklánět se zpoza rohu. I když jde o aktivitu pro nonstop akci nepříliš očekávanou, i zde přijde taktičtější likvidace nepřátel vhod.
Za jejich odchod ze světa budete odměněni intelem, poletujícími ikonkami, které doplňují ukazatel vašich speciálních schopností. Pokud ale máte ukazatel plný, ikonky se povalují všude kolem, což sice ukazuje jasnou arkádovost hry, ale k stylovému pojetí akční řežby se vůbec nehodí. Na rozdíl od vtipných slovních ohodnocení obzvláště vypečených zásahů.
Již zmiňované speciální schopnosti vás na omezený okamžik učiní ještě silnějším ostrostřelcem, ale drtivou většinu hry lze projít i bez jejich použití. Obohacený adrenalin vás vybaví chvilkovou nezranitelností, vybuchující kulky mluví samy za sebe, stejně jako útočná pulzní vlna a letecký útok. Že by měly speciální schopnosti jakýkoliv pozitivní dopad na hratelnost, se říct nedá, ale jde aspoň o nějaké rozptýlení.
Bodycount totiž sází od začátku do konce na osvědčenou akční formuli. Spád hry je zejména ze začátku hry poutavý, ale postupně ztrácí Bodycount na kráse, protože obsah hry se po celou její dobu prakticky nemění. Pokud ale hledáte akci, u které nemusíte přemýšlet a jen se starat o regulaci populace v Africe a Asii, jste na správné adrese. Nějaké to zmáčknutí tlačítka nebo přepnutí vypínače vás nerozhodí.
Příběhový režim čítá sedmnáct misí, které budete mít za zhruba šest hodin za sebou. Málo? Jednoznačně, ale při stále stejné náplni hry je už její konec víc než úmorný. Všechny úrovně si pak budete moci zahrát znovu v Bodycount režimu, kde nejde o nic jiného, než sejmout co nejvíc protivníků. Takže prakticky o to samé, co v kampani.
Jako záchrana se zdál být zpočátku on-line multiplayer prostřednictvím PlayStation Network, byť s žalostným počtem režimů. Je zde totiž k dispozici pouze deathmatch, jeho týmová variace a kooperace. Poslední režim však není variací na kampaň, pouze se budete snažit s dalším hráčem přežít útočící vlny nepřátel. Ano, pouze s jedním dalším hráčem.
Bodycount, duchovní pokračovatel Black
Na Bodycountu pracoval se svým týmem Stuart Black, tvůrce populární střílečky Black pro Xbox a PlayStation 2. A opravdu, s touto hrou má Bodycount spoustu společného. Zástupy nepřátel, téměř nulový příběh, zničitelné prostředí a také při hraní vzbuzuje pocit, že hrajete něco, co je pět let staré. To ale Black na rozdíl od Bodycountu opravdu je. Že novinka zavání průšvihem, se dalo tušit už podle toho, že Stuart Black opustil Codemasters už v průběhu vývoje hry. Prý nevěnovali propagaci hry a její podpoře dostatečné prostředky a úsilí. Inu, jak by asi dopadl lehce nadprůměrný Black bez pořádné reklamy od Electronic Arts? |
Zábavnost multiplayeru spočívá v jinak otravném intelu, který vypadává z poražených nepřátel. Po jejich zlikvidování získáte přístup ke speciálním schopnostem a novým zbraním, takže s ostatními můžete rychle zatočit. Na dvě, tři hodiny zábava, ale pak na vás tuctovost hry dopadne i zde a vy zjistíte, že ani multiplayer toho příliš nenabízí.
Při pohledu na Bodycount se všechno třpytí, svítí a leskne. Jde o nejrůznější rozmazávací filtry, které maskují, že kvalita textur je prachbídně nízká, animace postav pofiderní, a vzhledově tak není Bodycount kdovíjak daleko od her minulé generace konzolí. Alespoň, že interaktivita prostředí je při přestřelkách patrná. Rozbít se sice nedá všechno, ale prostřelit můžete ledacos, včetně tenčích zdí. O nejrůznějších světlech a sklech, které jako by vyzývaly "znič mě" ani nemluvě.
Pokud tedy máte chuť na ničím nerušenou řežbu na jedno odpoledne, zde ji máte. Jestli chcete cokoliv obsáhlejšího a propracovanějšího, Bodycountu se vyhněte obloukem, byla by to herní sebevražda.
