RECENZE: Je to vůbec ještě legální? Úchylná Succubus šokuje za každou cenu

Novinka od autorů nechvalně proslulého Agony sice po herní stránce trochu vyspěla, stále se však opírá především o co nejnaturalističtější zobrazení pekla. Nic pro slabé povahy.

Už ve své prvotině Agony polští Madmind slibovali, že nám ukážou peklo, které nemá ve hrách obdoby. Bohužel, ratingové agentury byly proti a hra nakonec musela vyjít v notně ořezané formě, což pro natěšené fanoušky znamenalo velké zklamání (viz naše recenze). Jenže i když poté pod názvem Agony Unrated nakonec přece jen vyšla i necenzurovaná verze, ukázalo se, že cenzorské nůžky nebyly tím jediným problémem. Ani tuny nechutností a perverze totiž nedokázaly zastínit fakt, že po herní stránce jde o nedotažený titul. Promrhaný potenciál se aktuálně snaží napravit spin-off Succubus, který k explicitnímu násilí přidává ještě erotický podtext.

Nová kapitola pekla

Příběhově Succubus navazuje na Agony, snadno se ale zorientují i nováčci. Hlavní hrdina minulého dílu Nimrod toho zvládl požehnaně: stal se králem, postavil babylonskou věž, naštval Boha, rozbil bariéru mezi Zemí a peklem a nakonec i usedl na pekelný trůn.

Rudá bohyně Babalon, původní vládkyně pekla, je neznámo kde a jak to při změně managementu bývá, Nimrod připravuje peklo na kompletní restrukturalizaci. Každý, kdo nesouhlasí se změnou vedení, bude nemilosrdně odstraněn, o což se postará Nimrodova dvorní sukuba Vydjia. Jenže smělé plány naruší démon Baphomet, který je nad síly líté bojovnice a novou hlavní hrdinku nemilosrdně připraví o křídla a upálí ji. Ani to však k její likvidaci nestačí a tak se pomalu rozbíhá klasický příběh o pomstě...

Agony cílilo na okrajové publikum a u Succubus tomu není jinak, jen žánr se přehoupl ze survival hororu na akční FPS. Což se ukázalo jako správné rozhodnutí. Succubus volí přímočařejší přístup, chce šokovat, bavit a už se nesnaží předstírat, že je něčím víc. Ideologicky jde o relikt devadesátých let, i s tím hravým, nekorigovaným a odvázaným pocitem svobody, kdy vše bylo dovoleno, protože kontrola neexistovala.

Polygonová prsa a moře krve

Přehnané, až komiksové násilí, sex a perverze vás v Succubus budou provázet na každém kroku. Prvoplánově kontroverzní, samoúčelné a přes čáru? Ano, až na jeden moment na samém začátku hry vás ovšem nikdo nenutí se těchto scén aktivně účastnit. Succubus se nebojí ani explicitního zobrazení sexu, výsledek ovšem působí spíše úsměvně. Cenzorům nevadí usekané končetiny a vyvrhnuté útroby, ale pokud je ve hře houpající se penis či ženská bradavka, už je zle. Patch odstraňující cenzuru naštěstí najdete na stránkách vývojářů ke stažení zdarma, bez něj nemá vůbec smysl se do hry pouštět.

Je dobře, že vznikají hry jako Succubus, Agony nebo Lust for Darkness, které uvrhnou každého mravokárce do mdlob. Jsou tolik potřebnou protiváhou stále otravnější pokrytecké hyperkorektnosti. Madmind Studio jsou herní obdobou undergroundového filmového studia Troma, což je něco, co na nynější herní scéně znatelně chybí. Zástupy fanoušků jasně dokazují, že „kulturní" zážitek může být zábavný, i když je záměrně stupidní, pokleslý a béčkový. Je sympatické, že se studio profiluje tímto směrem, byť má před sebou ještě dlouhou cestu.

Hrát za zápornou postavu se nám moc často nepoštěstí. Vytvořit dobrého záporáka, který je však zároveň sympatický, totiž není jen tak. Vydija má být ikonou, rozvernou nahou sexy bojovnicí, která stihne zahláškovat, někoho přepůlit vedví a ještě si udělat selfie mobilem (ano, díky fotomódu si zde může dělat selfie, dokonce i s filtry). Bohužel, žádná zlá verze Lary Croft se nekoná, Vydija je totiž vykreslená jako nesympatická čůza. Jen těžko mít sympatie s někým, kdo umlátí bezbranného jeho vlastním přirozením.

V celé hře vlastně nenajdete sympatickou postavu. Náklonnost jsem pocítil jen k utlačovaným „koulopavoukům“, kousavým varlatům na nožičkách, které ostatní démoni šikanují kvůli vzhledu. 

Succubus je akce viděná z pohledu vlastních očí, která se zaměřuje především na souboje na blízko. Vydija si ráda s obětmi hraje. Souboje jsou rychlé a na jejich konci to vypadá, jako když někdo spadne do štěpkovače zahradního odpadu. 

Autoři se notně inspirovali novodobým díly Dooma. Životy si tu také doplňujete pomocí „glory killů“, kdy nejprve protivníka oslabíte a poté ho dorazíte efektním zakončovacím úderem, který vám vrátí trochu zdraví. Slabší útočníci jsou tedy spíše potenciálními lékárničkami, než nějakou vážnou hrozbou. Tu představují až vyšší démoni. Souboje probíhají převážně v uzavřených arénách doslova prošpikováných interaktivními prvky, kterými lze urychlit skon nepřátel. Různé bodce, jezírka lávy, svíjející se chapadla nebo háky představují zásadní výhodu, jeden přesně načasovaný kop stačí a daleko silnější protivník se napíchne na řadu ostnů. Obezřetnost je však na místě, jinak se ochudíte o glory kill, a tím i o doplnění zdraví. Když kolem přitvrdí, můžete aktivovat vztek a rozsápat všechny nebožáky svými ostrými drápy zkázy v efektním zpomaleném čase.

Ti nejsilnější démoni jsou ovšem proti této taktice imunní. Na takové zmetky musíte použít opatrnější styl. Vydija sice neumí skákat, ale zato mrštně uhýbá, takže kombinace úskok, útok funguje i proti těm největším nepřátelům. Od momentu, kdy se dostanete k luku a silnějším kouzlům, je zdolání i těch nejnebezpečnějších zplozenců pekla jen otázkou času, nikoliv hráčského umění, což, bohužel, dělá souboje s bossy repetitivní a vleklé.

Zbraní je dostatek, zhruba za polovinou hry můžete své těžkopádné vybavení vyměnit za speciální meč, který se transformuje v luk a superrychlou hůl. S ním můžete rozpoutat na bojišti krvavé tornádo hodné pekelné sukuby a v ten moment hra nabere na svižnosti a zábavnosti. Ostatně, zda vám hratelnost sedne, si můžete ozkoušet na vlastní kůži zdarma v demoverzi Succubus: Prologue.

Agónie na druhou

Většina změn oproti Agony hře prospěla, pak jsou tu však i nápady a ústupky, které se příliš nepovedly. V některých pasážích jste třeba nuceni operovat s předměty, které ovšem nelze jen tak vzít do ruky. Například výbušninu lze na požadované místo dostat jen kopem, což je vzhledem k mizernému fyzikálnímu modelu extrémně nepohodlné. Bomba se odráží prapodivněji než kulečníkové koule po deseti pivech a v přítomnosti nepřátel vybuchuje, dokopat ji tak na požadované místo je opravdu peklo.

Hra vám dovoluje navštěvovat již dokončené úrovně s lepším vybavením, které si upgradujete ve svém doupěti za duše poražených. Dobrým nápadem jsou vedlejší úkoly, za jejichž plnění si odemykáte kosmetické doplňky, jako nové oblečky, slušivější rohy nebo brnění s jinou sadou kouzel. Bohužel se však opakují stále dokola. Ze začátku jsem každou úroveň plnil na 100 %, ale nejpozději s třetím úkolem typu nabodni dvacet démonů na kůly nebo pozabíjej třicet démoních mláďat, mě zápal přešel. Nápady autorům došly i u bossů, kteří jsou hned několikrát recyklováni.

Velký úpadek pekla

Succubus

Pokud byl kromě explicitních čuňačinek předešlý díl v něčem výjimečný, byl to originální level design. Každá úroveň byla zapamatovatelná, měla nezpochybnitelný genius loci. To už, bohužel, neplatí. Tytam jsou odvážné, abstraktní a psychedelické architektonické kreace, těch dvacet levelů, které navštívíte, nesahá úrovním z Agony po kotníky. Až na malé odbočky jsou lineární a skoro identické, takže není jediný důvod se v nich příliš zdržovat. Zmizely i znepokojivé cutscény, to nejlepší (nebo nejhorší, jak chcete) je bez většího rozmyslu představeno hned na začátku a vás už pak nemá v průběhu hry co překvapit.

Příliš se nepovedl ani dabing. Jakoby si autoři si mysleli, že nejsvůdnější hlas na světě mají vysloužilé pornoherečky s rakovinou hrtanu. A hudba je dobrá, ale nemění se podle okolní situace, takže místo řízného hudebního podkresu vás v brutálních rubanicích občas doprovází klidná, meditativní melodie. Technický stav je též na pováženou, grafické glitche i občasné zamrznutí skriptů, kdy se vám neotevřou potřebné dveře pro průchod dál, naštvou, ale snad budou v následujících záplatách opraveny.

Dva kroky vpřed, jeden zpátky

Succubus je herní dinosaurus, který ctí odkaz prastarých FPS ve stylu Blood, je frenetický, hloupý, krvavý, ale také nepopiratelně zábavný. Bezduchá šílená akce jde tvůrcům lépe než seriózní survival horor, to je bez debat. Madmind Studio dělají hry se zápalem, vyvíjejí se, posouvají, ale zároveň i často šlapou vedle. Pokračování, bohužel, zároveň úplně pohřbilo největší devizu svého předchůdce – originální level design a exploraci. Z univerza Agony se nám stává zavedený pojem a asi není pochyb, že jeho příběh bude pokračovat dál. Tak snad příště už to bude jen krok vpřed.