Překvápka jsou jednou z nejdůležitějších součástí lidského života. Bez nich by nebylo vytunelovaných kampeliček, vtipů o manželích předčasně se vracejících z pracovních cest, nebylo by atentátu na Heydricha ani "lekacích" scén v hororech. Kdyby se o každé hře dopředu vědělo, jak to s ní dopadne, nikoho by ani nenapadlo obtěžovat se čtením článků, jako je tenhle. A můžete mi věřit, že takové překvapení jako Summoner mi žádná hra nepřipravila už pořádně dlouho. Vypadá totiž na první pohled jako nepříliš zdařilý pokus o tombraiderovku bez pistolí a bez skákání po plošinkách (když dojdete třeba k okraji propasti je to, jako byste přišli ke zdi; dál vás to prostě nepustí), obohacený o prvky RPG a stopové množství mlátičky. Přitom se jedná naopak o výborné akční RPG se vzácně vysokou mírou zábavnosti - náplň hry připomíná bezvadně vybavenou hračkárnu, kde se vyblbne skoro každý (stydím se například za to, kolik času jsem strávil hraním pokeru v jistém zapadlém baru, ačkoliv jsem nakonec na tom chlápkovi skoro nic nevydělal). Interface je v rámci možností (viz pasáž, kde se věnuji ovládání) nadmíru příjemný a disponuje mnoha užitečnými "zpříjemňovátky".
Zmiňované RPG prvky jsou nakonec tím, na čem je vlastně celá hra postavena, nikoliv jen nějakým doplňkem. Statistiky jsou docela komplexní, obsahují mimo jiné obranu vůči různým typům magie (která může být i v minusových číslech, takže vás pak příslušný živel poškozuje víc než normálně) a jsou doplněny speciálními vlastnostmi, k nimž přidáváte body přidělené
vám při každém postupu o level, mezi něž patří zvyšování frekvence útočení při AI ovládání (což samozřejmě neovlivňuje postavu, na niž jste právě přepnuti jakožto na vedoucího družiny), schopnost používat určitá kouzla nebo nové speciální údery. Kdykoliv ve hře je možno přepnout se do Solo módu, při němž vás ostatní postavy nenásledují, a jsou jisté hádanky, v nichž se bez toho neobejdete. Někteří tvrdohlaví NPC, které po cestě potkáte, si zase chtějí pokecat pouze s určitým členem vaší party a jinak vám v ničem nevyhoví.
Výborně napsaný příběh se rozjíždí poněkud neohrabaně, ale už brzy zkraje, na ostrově, kam pronásledujete skupinu pirátů, se objeví pár náznaků v podobě nepovinných úkolů, z nichž některé není možné vyřešit při první návštěvě ostrova. Vážně pochybovat o tupé linearitě příběhu jsem ale začal až na halassarském hradě, kde je na vás připraveno několik ministrů s žádostmi o přidělení peněz jejich resortům - ať se jedná o zdravotnictví nebo třeba údržbu silnic - a za splnění jejich žádostí dostanete zkušenostní body. Penězi samozřejmě musíte nejdříve disponovat a získáte je buď přímo v boji, nebo prodejem nepotřebných kusů výzbroje. Můžete se rovněž rozhodnout přijmout nějaké audience a rozhodovat o poskytnutí peněz soukromým žadatelům, ale například i o potrestání těžkých zločinců. Pak už to jde ráz na ráz - najednou zjistíte, že máte na výběr cestovat na různá místa na mapě světa, podle toho, který úkol vám v dané chvíli připadá nejdůležitější, a hned nato se naprosto ztratíte ve změti
vedlejších úkolů, kterými vás zasypává kdekdo. Občas najdete jeden z „kamenů“ nazvaných Summoning Stones, které dávají Maie schopnost změnit se na omezenou dobu ve strašlivou obludu jménem Summon. Summonnů jsou čtyři typy a každý z nich se dá upgradovat nacházením dalších a dalších kamenů. Na místo, na němž hlavní hrdinka - halassarská královna Maia - hodlá zjistit podrobnosti o svém poslání znovuzrozené bohyně, dorazíte již s početnou skupinou spolubojovníků a přestože je možné mít v akci pouze tři členy, zahrajete si se všemi, i když ne najednou. Někteří z nich se ovšem nemají navzájem právě rádi a při určitém postupu dojde dokonce na souboj dvou z nich. Přiznám se, že ve chvíli, kdy se pohádali a já dostal vybrat, za kterého z nich to chci tomu druhému nandat, jsem poněkud zapochyboval, zda to chápu správně.
Nu, už jsem se rozplýval dost dlouho, co říkáte? Pojďme se tedy konečně podívat na několik důvodů, proč tahle hra není dokonalá. Drobných nedodělků a nepříjemností je v Summonerovi méně, než by stačilo ke zkažení zážitku, ale pár jich tu přece jenom je. Tak za prvé, kamera. Nedá se říci, že je úplně pitomá, ale přinejmenším je hodně pomalá (díky čemuž manuální manipulace s ní občas hrozí urváním pravé páčky joypadu) a některé situace prostě nezvládá a přes požehnanou vymoženost zprůhledňování bohužel civí ve zcela nesmyslném směru, případně se tvrdohlavě nastavuje zrovna do toho úhlu, který vám vůbec
nevyhovuje. Za druhé, škubárna. Podivný zvyk trhat s sebou, případně se na chvíli úplně zastavit, přičítám Summonerovi ke zlému, obzvláště s ohledem k Tajemství Vizuální Vyblitosti, jež vám vyjevím v předposledním odstavci. Nyní tedy třetí bod, ovládání. Ve snaze o co největší komplexnost v rámci žánru tvůrci přičinlivě vyčlenili celá tři tlačítka pro vykonávání fyzického násilí plus jedno pro blok, takže je možné se postupně učit komplikované údery, často poskytující nějaký ten magický bonus. Nic bych proti tomu neměl, kdybych tyhle ptákovinky v průběhu hraní nějak často anebo alespoň efektivně používal a kdyby jejich následkem nebyly některé další funkce hloupě stěsnány na křížový ovladač, už vůbec nemluvě o tom, že další dvě tlačítka pro asociaci kouzel a předmětů (podobným způsobem, jako je to třeba v Zeldě) by se celkem hodila. Pozor, tady jde o výtku koncepční, jinak je ovládání navrženo relativně dobře.
Čtvrtý problém do všeho rýpajícího recenzenta spočívá v ukládání. To probíhá ve stylu známém z PC, tedy ukládá se komplet všechno včetně vašeho umístění, směru, kterým se díváte, a dokonce polohy kamery; ukládat nelze pouze v průběhu soubojů, což není těžké pochopit. Výsledných 19 ukrojených jednotek na jednu jedinou pozici se stává postrachem nejmenších memory kartiček s padesáti devíti bloky a pokud byste se náhodou potřebovali velkého souboru zbavit, můžete se (pochopitelně, vždyť jde o RPG bez „pater“ čili levelů)
rozloučit s postupem ve hře jako takovým, který se například ve střílečce Jedi Outcast ukládal do soubůrku menšího. Skutečně nepříjemnou vlastnost tohoto modelu ale vidím v něčem jiném. Hráče totiž automaticky odsuzuje hrát jen jakoby napůl, tak trochu nezúčastněně, a druhou půlkou mysli neustále pamatovat na sejvování. Dobrá hra se ale bohužel pozná právě podle toho, že se do ní po chvíli cele zažerete bez ohledu na jakákoli předsevzetí a tak se ode mě každou chvíli ozývaly skřeky raněného tura, protože mě něco zabilo a já měl samozřejmě pozici až někde v pravěku.
Graficky hra dopadla vůbec nejhůř ze všech možných hledisek. Kam jen pohlédnete uvidíte prapodivně odbytou práci. Polygony na sebe dost často správně nenavazují, architekturu dostal zřejmě na starosti některý z dabérů jako melouch a téměř všecky textury disponují trestuhodně nízkým rozlišením. Tedy abyste rozuměli, dá se na to dívat a dokonce občas i zálibně (zejména na kouzla doprovázená přebarvenými efekty), ale rozhodně nestojí grafika za zvláštní pozornost. Ještě bych si ale, když už mám tu možnost, chtěl kydnout trochu hnoje na enginové (a tudíž nepěkné, postavy dokonce ani neotvírají ústa, když mluví) animace, jejichž jedinou předností, vedle toho, že docela hezky a smysluplně vyprávějí příběh, je možnost kdykoliv je přeskočit, čímž samozřejmě narážím na reálnou situaci, kdy kvůli permanentnímu zapomínání na sejvy zhlížíte to samé několikrát. Mimochodem, dabing je na
docela slušné úrovni, i když ne každý rozhovor je namluvený a na vedlejší postavy nebylo plýtváno jinými hlasy (jsou jen elektronicky upraveny). Úsměvný detail: pohybům hlavní hrdinky byla věnována zvláštní pozornost, zejména pak ladnosti její chůze. Chlapci ale zřejmě seděli za vývojovými mašinami příliš dlouho a nevzpomněli si, jak to přesně vypadá, když žena svůdně houpe boky. Dívčino kroucení je tudíž poněkud předimenzováno, vlastně jsem přesvědčen o tom, že normální smrtelník by to déle než několik minut nevydržel. Čili je nasnadě další z řady důkazů, že jde o znovuzrozenou bohyni...
Jak to celé zakončit? Osobně je mi mnohem příjemnější překousávat nepěkný vzhled v jinak skvělé hře, než dívat se na přenádherné obrázky bez dalšího obsahu. Nemám už, co bych teď více dodal, kupte to! Nebo si to nechte darovat k narozeninám. Někomu to šlohněte. Vyměňte to s nějakým tupounem za Tetris Worlds. Půjčte si to a zapomeňte vrátit. Prostě udělejte cokoliv, abyste si mohli Summonera zahrát. Stojí to totiž za to (pokud vás při něčem z toho nechytí).
| Summoner: A Goddess Reborn | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
