Když se mi letos v březnu na harddisk dostal Super Seducer, nestačil jsem se divit. Samozvaný expert Richard La Ruina v tomto instruktážním interaktivní filmu radil, jak správně balit ženy.
Rozpočet hry byl tentokrát desetkrát větší než minule, a tak si autoři mohli dovolit i scénu s tankem.
Dělal to ovšem tak nevkusným způsobem, že si nikdo nebyl jistý, kolik z těch obskurně trapných scének je kouzlem nechtěného a kolik jich vymyslel scenárista. Sledovat mizerné výkony mizerných herců, jak trousí ty nejhorší seznamovací fráze, však bylo chvilku až perverzně zábavné. A tak se především díky youtuberům, kteří si na hře smlsli, podařilo prodat neuvěřitelných 85 000 kopií.
Tento „úspěch“ La Ruinu povzbudil a pouhý půl rok od vydání jedničky zde máme regulérní pokračování. A to poměrně ambiciózní, na jeho tvorbu údajně padlo desetkrát více peněz než na minulý díl. Na první pohled mezi nimi není větší rozdíl, hraje se to totiž úplně stejně. Až při bližším pohledu si lze všimnout, že autoři pečlivě naslouchali připomínkám kritiků a podle toho hru upravili.
V první řadě notně rozšířili tým „herců“. Už tu nemáme jen umělohmotné bělochy, ale v rámci kulturní vyváženosti se tu nově znemožňují i černoši a Asiaté. A co víc, názory na jednotlivé balicí techniky si tentokrát můžeme vyslechnout i z ženské perspektivy. Nemusíte se však bát, že by hra kvůli ústupkům genderové a multikulturní vyváženosti ztratila něco ze své politické nekorektnosti. Návody, jak sbalit svoji sekretářku nebo striptérku v nočním klubu jinde jen tak neuvidíte.
Podobných „vtípků“ je hra plná.
La Ruina si také všiml, že jeho návody nikoho nezajímají a lidé vybírají v dialozích ty nejvíce absurdní možnosti, které hra nabízí. A tak v druhém díle věnoval těmto „gagům“ více prostoru než vážně míněným radám.
Jenže zatímco u prvního dílu panovalo kouzlo nechtěného a tyto scény byly alespoň chvíli zábavně trapné, tentokrát tu máme jasný pokus o situační komedii.
Autoři dávají jasně najevo, že celý projekt nemáme brát příliš vážně a jde z velké části jen o vtip. Jenže to neznamená, že se jim to podařilo. Super Seducer 2 je jedním slovem trapný. Ovšem ne tak zábavně trapný, jako například Ricky Gervais v seriálu Kancl, trapný spíše jako opilci na firemních večírcích vyprávějící u stolu nadřízených půlhodinový vtip bez pointy.
Většina humoru tu spočívá v tom, že Richard řekne něco o svém penisu a balená slečna se zhnuseně odvrátí.
Ale díky bohu za tyto občasné scény, protože většinu času jinak sledujeme mizerné herce křečovitě plácající o banalitách. Což se během seznamování docela stává, ale proč to několikrát absolvovat nanečisto?
Co se týče samotných rad, které z Richarda padají, těžko říct, zda někomu pomohou. Člověk nemusí být zrovna Casanova, aby mu bylo jasné, že řečmi o svém přirození nebo hraní Fortnite uchvátí jen málokoho. Obávám se, že ani Proustův dotazník nebo vyprávění o teorii chaosu, které jsou tu uváděny jako ty správné postupy, nebudou mít ve většině situací kýžený efekt.
Super Seducer 2 je tak navzdory vyšším produkčním hodnotám ještě horší než první díl. Úporná snaha o vtipnost za každou cenu paradoxně jakoukoli vtipnost zabijí. Ale i kdyby vám Richardův humor z nějakého důvodu sedl, bude bohatě stačit, když se podíváte na sestřih toho nejlepšího a hře se vyhnete obloukem. Hodiny mluvících hlav vám těch pár mizerných vtípků o „bimbáscích“ nevynahradí.
