Supreme Ruler 2020 - konečně ředitelem zeměkoule

Řídit vlastní stát a ovládat ostatní - to zní lákavě, že? Přesně to vám umožní tahle komplexní strategie.

Supreme Ruler 2020

Švédské vývojářské studio Paradox Interactive si za léta své existence stačilo vybudovat určitou pověst. Neprovází ho ani sláva jako BioWare, ale ani zášť hráčů jako u ValuSoftu. Tohle studio má kolem sebe jakousi auru, kterou vábí všechny hráče hardcore strategií na světě a zároveň odpuzuje tu většinu, jež se při pomyšlení na desítky tabulek, statistik, komplexních mechanismů a záležitostí, které je třeba zvládat, prostě a jednoduše osype.

Stačí vyslovit zaklínadla Europa Universalis, Hearts of Iron, Political Machine a samozřejmě Supreme Ruler 2010. Ti, kdož neutekli, jistě vezmou zavděk pokračováním posledně jmenovaného titulu. Ostatně je to právě ten, kdo strategičení dostal na absolutní úroveň, tedy z pohledu zemského.

Gameplay video

V zásadě je Supreme Ruler 2020 velmi podobnou hrou jako jeho předchůdce a liší se zejména v detailech, které ale hráčům, již míní v jeho společnosti zůstat dobu kratší než několik desítek hodin, zřejmě ujdou.

Každopádně, tenhle projekt vám dává jedinečnou šanci stát se tím vysněným ředitelem zeměkoule. Vyberete si jeden ze států, ať už je velký nebo malý, a pokusíte se z něj udělat když ne rovnou teritoriální, tak aspoň politickou velmoc.

V nabídce nesmí chybět kampaň. Po vyvolení jednoho ze světových národů (či třeba amerických států) nastavíte ještě nejrůznější prvky a podmínky vítězství. Hru si tak můžete do značné míry ušít vlastním preferencím a hernímu stylu. Pokud to necháte na počítači, vězte, že vás nejspíše uvrhne do nelehké pozice, kdy musíte získat nad světem absolutní dominanci. To se lehko řekne, ale opravdu těžko provádí.

Obzvlášť když Supreme Ruler 2020 ani omylem není obyčejná strategie. Jakmile se dostanete na herní plochu, budete doslova zaplaveni možnostmi a statistikami. Všechny se nějakým způsobem dotýkají vedení zahraniční a domácí politiky. Jenže kromě toho, že ne každý hráč má profesuru z politologie a mezinárodních vztahů, tak ani interface není zrovna průhledný.

Hráči se zkušenostmi z předchůdce budou nadšení z ještě širšího portfolia možností a detailních nastavení, jimiž lze nastavit každičký detail, ovšem obyčejný člověk bude ztracen. Teď je na něm, zda obětuje několik hodin jen na to, aby začal hře pronikat pod kůži. Ne snad, aby ji plně porozuměl, ale aby získal pocit, že jednou, po desítkách politických a vládních proher, jednou snad pochopí všechna ta menu, táhla, čísla, náhle se objevující informace, kolapsy apod. a prozře.

Pokud si u některých her stěžujeme na stereotyp, tady něco podobného rozhodně nehrozí. Pár let určitě ne. Pokud vás snad napadlo něco ve smyslu "co to tady blábolí, zapnu si tutoriál a za pár minut budu král". Ale počkejte, Supreme Ruler 2020 vám rozhodí sandál.

Tutoriál skutečně působí jednoduše a po jeho absolvování se zdá, jakoby jste už všechno znali a věděli. Jenže je to dáno tím, že opravdu dobrý trénink se k takové hře prostě udělat nedá. A tak ho pánové vývojáři pojali hodně zjednodušeně.

Pokud ale skutečně chcete radu, ještě před kampaní si pusťte některé z hotových scénářů. Nemají tak obecný úkol, naopak vás nutí směřovat k jednomu jasnému cíli, kterého s trochou znalostí dosáhnete za pár hodin. Tímto způsobem si principy osvojíte jednodušeji a především budete mít kolem sebe aspoň nějaké mantinely.

Ať už hrajete kampaň nebo scénáře, interface je pokaždé stejně komplexní. K dispozici máte menu na vše, na co si vzpomenete. Ať už jsou to tabulky zobrazující, jak si vaše země stojí v porovnání s ostatními, jaké komodity zrovna frčí na trhu a s jakými státy je obchodujete, určujete samozřejmě také daně, připravujete armádu na válku či ovlivňujete výzkumné projekty.

Všechny tyhle a ještě mnohem více oblastí musíte vést tak, aby země prosperovala. Naštěstí na to nejste sami, ale máte celou tlupu ministrů. Pro každý obor jednoho, jejichž agenda se liší podle toho, nakolik jim popustíte uzdu.

Musíte se smířit s tím, že nelze všechno vlastním okem monitorovat a stíhat v dostatečné kvalitě. Nějaké pravomoce zkrátka pustit musíte. Ministři provádí obyčejná rozhodnutí ze dne na den, přičemž vám předkládají podrobné (jak jinak) reporty a důležité zásahy k vašemu posouzení. Připravují také vlastní doporučení, která nejsou vždy ideální, respektive nemusí odpovídat vašim představám, takže do nich zasáhnete a upravíte je.

Některé oblasti ale můžete ministrům přenechat zcela, jen se pak nesmíte divit, že se občas objeví akutní problém. Ale jako byste to z reálné politiky neznali. Obecně platí, že na menší zemi lépe dohlédnete sami, ale na virtuální obdobu Ruska si budete muset vytvořit partičku věrných nohsledů.

I na nejvyšší rychlost hra stále plyne docela pomalu. To ale není nutně špatná věc. Je totiž pravdou, že se toho v ní děje opravdu hodně, a to, co děláte vy s vlastním státem, dělá umělá inteligence s desítkami ostatních. Musíme však přiznat, že poté, co jsme pronikli hlouběji do principů hry, takže nám už nepřišli jako španělská vesnice na druhou, překvapivě jsme zjistili, že hra má docela dlouhé fáze, kdy se tak nějak dokáže obstarat zcela sama.

Země prostě funguje a jen občas je potřeba na některé křižovatce zvolit směr. Tak trochu to připomíná zablokovaný parlament, kdy se vlastně nevládne, ale země stejně stále prosperuje. Také se připravte na to, že zpočátku budou rozhodnutí vašich ministrů přinejmenším o třídu lepší než ta vaše. Na druhou stranu vám tak na začátku docela pomohou.

Dá se říci, že oproti předchozímu dílu se vylepšilo prakticky vše, ale jen v evolučních mezích a nikterak radikálně. Celé to funguje tak nějak lépe, umělá inteligence je uvěřitelnější a nakonec i ten interface lépe rozmístěn. Rovněž grafika je na překvapivě solidní úrovni, kdy jí lze velkoryse zoomovat a dívat se i na vojenské oddíly. Stále ale hovoříme v intencích hardcore strategií, takže nečekejte grafické orgie jako z posledního Command and Conquer.

Supreme Ruler 2020 má skvělé téma – koho by nebavilo vládnout vlastní zemi a podrobovat své skvělé politice ostatní. Ve skrytu duše po tom touží každý a tahle virtuální iluze je v řadě momentů až nebezpečně realistická.

To ale zároveň znamená, že většinu lidí odradí složitými principy a na několik (desítek) prvních pohledů neprůhlednými mechanismy. Nebudeme zakrývat ani to, že má řadu chyb a nedodělků. Nic z toho ale nemůže otřást její pozicí mezi hardcore publikem a já si to jdu střihnout pěkně znova. Tentokrát třeba za Togo.