Pokud hledáte nějakou chytlavou tahovou strategii, nabízí se - po Advance Wars - další kvalitní alternativa situovaná na handheld GBA. Řeč je o strategickém RPG (SRPG) Tactics Ogre: The Knight of Lodis (dále jen TO), jež je přitom další kapitolou fandům dobře známé Ogre série, která začala již na 16-ti bitech. V tomto případě je řeč o titulech Ogre Battle a Tactics Ogre na SNESu, přičemž jenom prvně jmenovaný se dočkal svého vydání mimo japonské ostrovy - u Tactics Ogre si jeho fanoušci museli počkat až na konverzi pro 32-bitové PSX (bohužel, znovu se tady opakovala známá story a v PALu se tohoto SRPG nedočkáte). Další vystoupení Ogrů jsme registrovali na platformě N64, na níž se objevilo Ogre Battle 64: Person of Lordly Caliber, které je jednak – podobně jako zde recenzované TO - zcela novou hrou a hlavně, na rozdíl od řady Tactics Ogre v Ogre Battle klasicky nešoupete postavičkami po herním poli, nicméně strategický nádech je zde navzdory všemu také velice silně prostoupen! Každopádně nám tak vychází, že Tactics Ogre: The Knight of Lodis je už čtvrtým dílem poměrně úspěšné série a jak již název napovídá, herní mechanismy mají leccos společného s původním Tactics Ogre ze SNESu. Pochopitelně, mnohé je tady silně zjednodušené - což má být ostatně i případ Final Fantasy Tactics (dále jen FFT), které je na GBA ohlášeno.
TO se odehrává cca dvacet let před událostmi popsanými v Chapter 6: Ogre Battle 64 a Chapter 7: Tactics Ogre… A vzhledem k tomu, že Ogre Battle (SNES, poté konverze na PSX, samozřejmě toliko v NTSC normě) byla kapitola 5, resp. Chapter 5, nabízí se možná paralela s Lucasovými Hvězdnými válkami:o)
Středobodem TO je bojování a k tomu dochází na daných prostranstvích, rozdělených na pomyslné čtverečky, kde se v závislosti na vybrané postavě pohybujete a konáte vámi vybrané akce, jejichž cílem je anihilace nepřátelských sil. Soubojový mód je - jak je již pro tento žánr typické - nesmírně komplexní a připomíná tak v mnohém šachovou partii, v níž se však s figurkami vyhozenými mimo hru už nemusíte nikdy setkat, což navzdory třem desítkám charakterů ve vaší malé armádě (z toho maximálně osm se může účastnit boje) bude téměř vždy znamenat hořkou ztrátu. Každopádně zkraje hry je tu jen velmi skromný počet hrdinů tvořící vaší malou grupu bojovníků, jejichž řady se s přibývajícími hodinami na vašem kontě mohou výrazně rozrůst a to hned několika možnými způsoby. V příběhové fázi střetnete několik důležitých NPC, kteří se k vám posléze na vaší dobrodružné pouti mohou přidat; pak lze ve městech naverbovat nové rekruty, přičemž vedle standardních vojáků tu máme i draky a podobné speciální classy!; a v poslední řadě zde existuje alternativa, že přímo na bojišti přemluvíte svého protivníka, aby se dal na vaši stranu.
Padla řeč o příběhu - tento je nesmírně zajímavý a líčí strastiplnou pouť Alphonsa, rytíře velkého impéria Lodis, který se rozhodne vydat svou vlastní cestou, neboť zjistí, že jeho jednotka vyslaná na ostrov Ovis má zcela jiné poslání než urovnání vztahů mezi Jihem a Severem. V sázce je totiž artefakt nesmírné síly, o něhož tu mnozí usilují, ve hře je příliš mnoho zúčastněných, příliš mnoho ambicí, příliš mnoho zrady a navrch jeden padlý anděl, jehož vězením se staly nehostinné ledové pláně Severu, kam po desítkách hodin budou směřovat vaše osudové kroky. Ano, po desítkách hodin - pokud najdete na oficiální stránce info o 40-ti hodinách pak vězte, že zmíněný časový úsek osobně vidím jako minimum toho, co na vás ve skutečnosti čeká.
Vedle standardního Story módu, v němž se pohybujete toliko prstem po mapě (s jedinou statickou obrazovkou "Shopu" pro nákup a prodej, eventuelně najímání žoldáků) a mezi pravidelnými příběhovými intermezzy pak vstupujete do bojů (trvajících nezřídka i hodinu), se dočkáte i speciálního Quest režimu, který vám v několika málo řádcích nyní přiblížím. Postupem v příběhové linii, resp. vítězstvím v bojích se totiž dostáváte k předmětům, jež vám posléze zpřístupní určité lokace, kde za finanční obnos a vámi stanovený počet kol musíte zlikvidovat lídra nepřátelské jednotky pro vidinu většího množství peněz, než jste sami do tohoto podniku investovali, a hlavně pro zisk nějakého speciálního předmětu (zbraně a vybavení), jež v obchodech stěží seženete. Co je na tomhle představení příjemné je skutečnost, že je vše 
podřízeno jedinému úkolu - ve stanoveném čase - zlikvidovat hlavního protivníka na scéně a je jedno, za jakou cenu. Padlí jsou mimo hru toliko pro tento boj, takže vás jejich ztráta nemusí vůbec mrzet. Pokud však máte dojem, že na tohle nestačíte, nebo že je další boj ve Story módu těžce nehratelný, vždy lze sáhnout po tréninku, kde proti sobě postavíte dvě družstva z vlastních řad a vzájemným soupeřením nejenom získáváte cenné zkušenosti, ale též zjistíte některé důležité nuance boje. Především tolik, že své si k soubojům říká terén, elementální souzněnost postavy nejenom s její zbraní a v neposlední řadě tu je klíčová skutečnost, z jaké strany na svého soka útočíte. O tom však později, každopádně se připravte na to, že vy budete tím, kdo bude dobývat. Všechny souboje jsou tak v dojemně shodném duchu a koncepci - buď zlikviduj všechny oponenty na scéně, nebo alespoň lídra ze soupeřova tábora, načež je po boji. Což se na druhou stranu zase občas docela hodí. A pokud se tento vydá sám do nejprudšího víru boje, ušetří vám mnohdy spoustu práce s překonáváním překážek tvořených z jeho spolubojovníků.
Nezapomenu na svůj postup k hradu, v němž sídlil Vévoda z Rananculu. Po prvotním výběru, ze které strany na jeho sídlo, v němž můj příchod už dlouho očekávali, zaútočím, jsem se naděl jen velmi pomalého postupu k vysokým hradbám, z nichž mne ostřelovali lukostřelci a 
po chvíli se snesli k mým předním liniím dravčí stíny Hawkmenů. Od západní brány se však již dříve oddělila elita nepřátelských ozbrojených sil – rytíři těžkooděnci (kteří před každým brutálním sekem meče tento přiloží ke svému čelu - vzpomínáte si na filmového Pána prstenů a Nazgúly v souboji s hobity na Amon Súl?), jenž se mě snažili zadržet do doby, než čarodějové zmobilizují své magické síly! Nezapomenu ani na střet v kryptě hradu a to také z toho důvodu, že zde po tři soubojové obrazovky nemáte možnost save...
Strategie vašeho postupu je nesmírně různorodá. Rozdělíte své muže, vylákáte jednu část oponentů k vašim připraveným liniím, nebo budete postupovat vpřed v semknutých řadách, riskuje přitom však, že plošné kouzlo tak snadno najde několik obětí najednou? Vše je dovoleno, přičemž vše se také odvíjí od vámi zvolených povolání vašich vojáků, kde vedle klasických jako je Archer, Knight, Cleric či Wizard najdeme i takové ty typické jako Swordmaster, Ninja nebo Warlock, anebo hodně speciální, kam patří Lich (za jistých podmínek můžete mít ve své grupě i tuto kreaturu) či Angel Knight. Nemluvě o možnosti mít ve svém týmu malé víly, mořské panny, draky, griffiny či v závislosti na oslovených NPC Shamana či High Priesta! Toto zohlednění je bráno z obecného hlediska, hráče předchozího Tactics Ogre tento výčet v ničem nepřekvapí.
Asi nemusím zdůrazňovat, že každé povolání má svá specifika, o nichž se tímto alespoň v krátkosti zmíním. Jde o to, že volba, resp. přechod k příslušné "class" znamená vždy úpravu 
vlastností (jako je síla, inteligence a obratnost - poslední položka značí schopnost vyhnout se nepřátelskému ataku, o čemž také bude ještě řeč), přičemž tyto si pak ještě dotváříte k obrazu svému díky dovybavení každé postavy nějakou zbraní a zbrojí. Je možná trochu paradoxní, že takový Wizard může používat shodné věci co Knight, ale jelikož povolání tady není nějaké závratné množství a v případě propriet též nelze mluvit o jinak obvyklé inflaci, lze toto zjednodušení vcelku akceptovat. Méně však již jev, že diference mezi rozličnými povolání není až tak velká, kterak by se na žánr RPG slušelo. Některé classy sice získávají ke standardnímu boji až tři další schopnosti (speciální dovednosti poplatné povolání), navíc tu je pár předmětů dovolující používat kouzla, ale to je zoufale málo a pro tohle zjednodušení není žádná omluva. Přes zmíněnou výhradu to však budou právě rozličné skilly a destruktivní elementální magie, jež budou mít v boji hlavní slovo. Navzdory některým ultra silným, neřku-li přímo legendárním zbraním ve vašem držení je totiž jejich efekt poněkud rozporuplný a povětšinou se pak stává, že na udolání JEDINÉHO soupeře vám jen hrubá síla všech vašich bijců na herní scéně nestačí, což je další rozporuplný motiv. Stejně jako systém counter-attacků, jenž se mi silně zprotivil v Tactics Ogre na PSX. Každý váš atak tváří v tvář lze totiž countrovat, neboli ve vašem tahu provádí útok i právě napadený nepřítel. Inu, abych řekl pravdu, mnohem lepší se mi jeví varianta použitá ve FFT (podobnost s Tactics Ogre není čistě náhodná, anžto na tomto titulu pracovali bývalí členové vývojářského týmu Quest, který má Ogre sérii na 
starost), kde jste si tuto vynikající schopnost museli zasloužit s vybraným Jobem a ještě ji poté mít přiřazenou a aktivovanou ve speciálních vlastnostech na úkor mnoha jiných. Čili automatizace counter- attacku v TO se mi opravdu moc nelíbí. Co už se mi zamlouvá více je logická skutečnost, že na rozdíl od citovaného FFT se projevuje na damage, ze které strany na soupeře útočíte. Povětšinou platí, že je-li to zezadu, nemá váš sok na counter-attack nárok a vaše procentuální šance zásahu a jeho následného poškození je zdaleka nejvyšší. Pakliže je tomu z boku, procenta i stupeň damage jdou dolů. Zepředu je to pak často velice nevýhodné, jelikož to resultuje spíše ve ztrátu než v zisk. Aby tohle celé bylo fér, ve vašem případě to přirozeně funguje zrovna tak! Takže jsem se pak naděl příjemného okamžiku, kdy se můj Swordmaster – sic v obklíčení, ale s vysokou agility zaručující velkou pravděpodobnost vyhnutí se sekům nepřátel - hravě vyhýbal výpadům protivníků a z jeho counter-attacků přicházela smrt. Potěší, že po většině oponentů tu nezřídka zůstává na zemi leccos zajímavého a pokud to zrovna nesebere soupeř, na konci boje se to automaticky připočte k vašemu inventáři. Nepotěší, že byste si kolikrát raději vybrali sami, čemu dáte přednost, neboli mnohdy by se hodilo, aby po soupeři zůstal spíše jeho unikátní luk a nikoliv zbroj, kterou již máte dvakrát! Co je dál sporné, je proměnlivá doba trvání dopadu některých specifických kouzel. Mám mořskou pannu, mezi jejíž dovednosti patří kouzlo Ukolébavka, se kterým dokáže protivníky uspat. Nicméně je zvláštní, když se uspaný soupeř ve svém kole ihned probudí. Zde to mohli 
autoři ošetřit o poznání lépe zejména v tom kontextu, že díky tomu svůj tah a aktivitu provádím zcela zbytečně - čili alespoň jedno kolo spánku bych si za svou snahu vždy zasloužil. S nahodilými aspekty hry se však musíte smířit, občas mne donutily ke skřípění zubů, jako tehdy, když jsem se třemi po sobě jdoucími 80% útoky promáchl. Zde je však třeba poznamenat, že avizované kouzlo Lullaby má stěží 50% šanci svého úspěchu a přesto se mi zadařilo ve více jak polovině zkoušených případů.
Příznivci RPG rozhodně uvítají oblíbené vybavování postav (navíc s rozhodně zajímavým, byť statickým a trochu i nahodilým zlepšováním statusu na základě způsobu vedení boje), které díky nulovým restrikcím u jednotlivých povolání nabízí opravdu bohaté možnosti, v jakém směru bude vybraný charakter dominantní. Bude mít skvělý Move (zaručen přesun po ploše vždy o velký počet čtverečků), silný fyzický atak a obranu, nebo naopak vysokou inteligenci a obranné číslo proti kouzlům? Zvládne chodit po vodě či raději upřednostníte schopnost teleportace? Nebo naopak posílíte všechny důležité atributy, ale daní za to bude ultra pomalý těžkooděnec? Takovým případem jsou ostatně třeba draci a obři. Navíc, díky skutečnosti, že vaše armáda může čítat až několik desítek mužů, můžete jejich výběr ušít přímo na míru každé bitvě, před níž se nejprve máte možnost seznámit se se soupeřem, poté ještě upravit status a převybavit vámi určené bojovníky, jež potom dle svého uvážení rozmisťujete na vymezený prostor herního pole, což je rozhodně super feature. Zejména v porovnání s FFT, kde tohle chybělo a bylo to tak výrazným krokem nazpět. Stejně 
jako skutečnost, že ve FFT po výběru akce tuto volbu již nešlo změnit. V TO máte vždy alternativu, že pokud se vám váš tah na jeho konci nelíbí, vždy lze pohyb a následný atak změnit a vybrat eventuelně slabšího soupeře nebo lepší akci. V čem je však FFT oproti všem mě známým SRPG nedostižné je mimo jiné docela důležité pravidlo, že celá akce je logicky rozdělená na pohyb - a - atak. To znamená, že ve FFT můžete zvlášť zaútočit a zvlášť se pohybovat, vše v jednom tahu rozčleněným tak na několik subfází. Bohužel, v TO je atakem váš tah vždy ukončen, takže se nadějete klasického schématu, že útok znamená vždy konec tahu - sem si samozřejmě můžete dosadit i jiné činnosti, jako je použití předmětu, podpůrného kouzla (klasicky uzdravování) apod.
Jinak se v soubojové fázi, což ještě nebylo vyřčeno, nejprve hýbe vaše družina (máte vždy výhodu zahájení, což je rozhodně příjemné) a poté, co všechny vaše postavy ukončí svou akci, přichází na řadu nepřítel – a takto se stejně jako v šachu černí a bílí střídáte až do úplného vítězství jedné ze stran.
Co se týče grafického zpracování, je stylové, klasické spritové postavičky zasazené do pravda trochu chudšího 3D prostředí nahlíženého v izometrické perspektivě mají rozhodně svůj půvab, nemožnost natáčení herní plochy je sice mrzutá, ale až na několik okamžiků jsem během celého dobrodružství nezaznamenal nějakou výrazně nepřehlednou situaci. Efekty jsou 
sice skromné, ale jako vizuální celek to určitě nijak nezaostává za svým předchůdcem ze SNESu a v řadě ohledů dokonce snese srovnání s FFT. Hudební zpracování je dobré, byť, jak to tak už u podobných her bývá, po nějaké době ve vás evokuje pocit stále znějícího kolovrátku, obehrávajícího dokola jeden motiv. Všechny nedostatky v tomto odstavci však lze akceptovat, neboť navzdory vyřčenému se jedná o - na poměry handheldu - více než povedené představení.
Pokud jste si všimli v předchozích řádcích mé kritiky tak vězte, že nic není dokonalé (tedy pohříchu ani já) a pokud u TO pomineme poměrně slabý výčet povolání s velmi malou možností jejich specifikace, jedná se o nesmírně chytlavou strategii, ve které vedle zajímavé interakce prostředí (byť ne tak maximální jako v případě hry Kartia) potěší poměrně vyvážená soubojová obtížnost, hodně zajímavé story s několika různými konci a naposledy také režim Versus, kde si vedle výměny předmětů a postav můžete s jistými omezeními zabojovat proti vašemu kamarádovi. Což se cení! Ruku v ruce s délkou hry a zdejším poměrně propracovaným systémem bojování tak tady máme další výbornou GBA hru, která zcela jistě rozproudí krev nejenom skalním příznivcům žánru SRPG.
Úplně nakonec snad jen noticku, že firma Quest nyní již patří Square, takže se dalšího pokračování této série nadějeme pod hlavičkou tohoto RPG giganta…
| Tactics Ogre: The Knight of Lodis | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
