Nemá cenu vám lhát, protože jste banda všímavá a stejně byste na to nakonec přišli – hry, které bychom zařadili do žánru STEALTH akcí, se mi do rukou příliš často nedostanou. Respektive, setkal jsem se jen s jejich velmi zjednodušenými verzemi, které byly součástí jinak zaměřených titulů (Rise to Honour, Forgotten Realms: Demon Stone). V podstatě šlo jen o jakési příjemné zpestření jinak veskrze akční náplně dané hry. Ale legendy typu Hitman mě dosud nechávaly chladným a vyzkoušel jsem je vždy jen jako povinné doplnění obecného přehledu správného hráče. Tím samozřejmě nechci říct, že by šlo o hry nekvalitní, naopak, ale protože se za svých 23 let své existence znám, s klidným srdcem mohu prohlásit, že trpělivost není má nejsilnější stránka. A právě ta je k žánru stealth akcí zapotřebí. Bez ní se totiž daleko nedostanete. A v Tenchu: Fatal Shadows to jistě platí také. Proto se obrňte pevnými nervy, protože jinak můžete skončit zoufale
bušící hlavou do zdi za doprovodu hysterického vřískání.
Nejjistější cestou, jak se zbavit protivníka, je připlížit se k němu aniž by vás zpozoroval, a pak ho bleskově zlikvidovat.
Projekty, které dějově vycházejí z historických pramenů Asie, popřípadě její mytologie, mám opravdu rád. Možná patří k mým favoritům. Hry jako Dynasty Warriors, Samurai Warriors nebo série Onimusha mě vždy spolehlivě pobaví, pokud se mě zrovna ujme nepříjemně častá společnice jménem Nuda. To jsou ovšem především akční tituly (i když zatím poslední díl Onimushy nabídl i silný nádech adventury). A tak jsem se rozhodl, že po nějakém čase opět vyzkouším něco z trošku jiného džbánku a vložil do PS2 hru Tenchu: Fatal Shadows. V současné době si nejsem jistý, zda jsem udělal dobře nebo ne. Na jednu stranu jde o hru vcelku zábavnou, ale současně jsem se u žádné jiné takhle nerozčílil.
|
Jestliže jste vyznavači tohoto žánru, jistě víte, na co se připravit, ale pokud patříte do skupiny těch, kteří dosud kouzla dlouhých vteřin skrývání a útoků ze zálohy neokusili, pamatujte si staré dobré pravidlo, které nám život vštěpil: „Poprvé to vždy bolí“. Tentokráte se v žádném případě nemůžete s výkřikem na rtech, pomstou v srdci a dvěma ostrými katanami v rukou, vrhnout na několikanásobnou přesilu protivníků, ale budete se muset skrývat za rohy, přírodními překážkami a pohupovat se na skalních převisech. Vaším hlavním cílem nebude zabít vše živé, ale zůstat nespatřen. To je nejúčinnější zbraní ninjů a vy se dvou zástupkyň (Ayame a Rin) této elitní skupiny zabijáků ujmete. Pokud vím, předchozí díl nabízel také dvě herní postavy a ani tentokráte tomu není jinak. Jde o zdánlivě křehké dívky, z nichž jedna využívá služeb dvou nožů a druhá meče. Ale jen s tímto vybavením by si asi nevystačily. Proto postupem času nacházíte (upřesním: kradete zabitým protivníkům) různé předměty, které by měly vaši cestu zjednodušit. Jsou to například dýmovnice, jedovaté šipky, jídlo, které dokáže na okamžik paralyzovat nepřítele, shurikeny a další součásti výbavy správného ninji.
Ale ani s těmito hračičkami si v žádném případě nemůžete dovolit vhrnout se do přímého střetu. Nejjistější cestou, jak se zbavit protivníka, je připlížit se k němu aniž by vás zpozoroval, a pak ho bleskově zlikvidovat. K tomu slouží tlačítko se čtvercem. Jestliže se vám podaří dostat se těsně k dané osobě (zezadu), stačí ho stisknout a následuje líbivá animace probodnutí, podříznutí nebo zlomení vazu. Jenže ono to není až tak lehké. Je sice pravda, že v prvních misích je strážců jen pár, ale i ti jsou neuvěřitelně ostražití a stačí jen jeden špatný pohyb a už volají posily (srabi) a řítí se na vás. K tomu, aby k podobným situacím nedocházelo, by vám měl pomáhat indikátor, který je neustále k dispozici – pokud se na něm zobrazuje otazník v zeleném poli, je vše v pořádku a nikdo netuší, že se zrovna chystáte prověřit pružnost jejich pokožky nad krční tepnou. Jestliže se objeví otazník a vykřičník obklopený fialovou barvou, nezbývá vám, než se rychle schovat a počkat, než se situace uklidní. Vykřičník a oranžová vám velmi nekompromisně naznačují, že je čas vzít nohy na ramena. A dva vykřičníky a opět oranžová, to už snad ani nepotřebuje vysvětlení. V tomto případě si budete muset „popovídat“ s pár zabijáky tváří v tvář nebo hodně rychle utíkat (počítejte s tím, že budete
pronásledováni). Je tedy jasné, že si budete muset dávat pozor, ať vás nikdo nenačape. Nejen proto, že díky tomu přežijete, ale v případě, že zbavíte někoho života, aniž by stačil zareagovat, vypadnou z něj svitky. Když jich nasbíráte dostatečné množství, zpřístupní se vám některá ze speciálních schopností.
Pokud někdo narazí na zabitého kolegu, chvíli se rozčiluje a pak dělá, jakoby se nechumelilo.
Opatrnost je na místě. Techu je titul, koncipovaný především pro útoky ze zálohy, a proto nejsou ústřední postavy až tak zběhlé v klasických střetech. S jedním nebo dvěma nepřáteli se s trochou snahy vypořádáte, ale jestliže jich je víc, tak to už není žádná procházka sakurovým sadem. Nechci nikoho z vás podceňovat, ale jen málokdy z něj vyjdete živí. A protože v levelech neexistují žádné checkpointy, měli byste si dávat pozor. Naštěstí jsou úrovně poměrně krátké, ale existují i výjimky – některé jsou rozděleny na několik sekcí. Pokud jste zabiti (nebo například spadnete ze skály; to není nic neobvyklého) musíte začít od začátku. Častému opakování misí se nevyhnete. Jejich náplň není obvykle složitá (dostat se z jednoho konce na druhý nebo zabít určenou osobu), ale abyste
je prošli nepozorováni (nebo abyste je vůbec prošli) budou vám muset první pokusy sloužit k prozkoumání terénu. Většinou si totiž stráží nevšimnete, dokud si ony nevšimnou vás, a to už je pozdě. Nepřátelé jsou nesmírně bystří, takže můžete být schovaní na střeše dvacet třicet metrů od nich a stejně vás zpozorují. Jenže, když z oné střechy seskočíte za jejich záda, jakoby se nic nestalo a oni se ani neotočí. Umělá inteligence je opravdu zvláštní a reaguje nerealisticky.
Během tutoriálu se dozvíte i to, že můžete odklízet mrtvoly, ale je to činnost vcelku zbytečná. Pokud někdo narazí na zabitého spolubojovníka, chvíli se rozčiluje, rozhlíží se po okolí, a pak dělá, jakoby se nechumelilo. Proč ne, jejich laxnost nám ušetří práci a namožená záda (v historické Asii se kosmodisk shání hodně špatně). Na reálnosti to hře ale nepřidá. Té nepomáhá ani grafika. Tu lze označit za průměrnou a bezvýraznou. Prostředí je bez zajímavějších nápadů a textury zrovna detailní nejsou. Nemohu si pomoci, ale Tenchu: Fatal Shadows (co se týče vzhledu) působí jako dva roky stará věc. K navození povedené atmosféry ale není vizuální dokonalost až tak potřeba. Kromě
toho se naše smysly dočkají částečné kompenzace díky kvalitnímu dabingu, řemeslně dobře zvládnuté hudbě a povedeným filmečkům mezi jednotlivými levely.
Hra je určena pro klidné pařany, schopné vyčkávat dlouhé vteřiny a minuty na správný okamžik k útoku.
Od chvály, ale zpět ke kritice. Musím říct, že mě trošku překvapila kamera. Předpokládám, že u podobných titulů jí musí být věnována velká pozornost. V Tenchu s ní obvykle problémy nejsou, ale neplatí to vždy. Například, pokud se skrýváte za rohem, občas se přihodí, že nemáte dostačující výhled k tomu, abyste věděli, kdy zaútočit. Jedinou možností je odstoupit kousek od zdi, ale v tom případě se zase vystavujete nebezpečí odhalení. Člověk si prostě nevybere.V určitých momentech jsem měl dojem, že ti, kteří se dobrovolně pouští do podobných her, musí být masochisté. Já osobně jsem byl tedy na pokraji nervového zhroucení. U některých titulů se občasnému opakování levelů nevyhnu, ale abych každou druhou úroveň musel hrát šestkrát? Na to vážně má hranice trpělivosti nestačí. To je ale můj problém a o kvalitě Tenchu: Fatal Shadows to toho zase až tak příliš nevypovídá. Současně to ale naznačí, pro koho je určena – pro klidné pařany, schopné vyčkávat dlouhé vteřiny a minuty na správný okamžik k útoku. Přesto i pro mě má tato hra určité kouzlo, které pramení především ze stylové atmosféry. Ani to mě ovšem nepřesvědčí o tom, že bez stealth akcí toho typu by můj hráčský život strádal.
| Tenchu: Fatal Shadows | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
