Bitva mezi příznivci a odpůrci násilných videoher ve Spojených státech se blíží ke svém vrcholu. Pět let trvající kauzu ke konci července obohatilo 11 dalších států, které podpořily Kalifornii v jejím boji za razantní limitování přístupu mladistvých ke hrám. Mýlil by se ale ten, kdo by aféru považoval za neškodnou zaoceánskou šarvátku bez vlivu na naši zemičku.
Videohry byly cenzurou popotahovány prakticky od svého vzniku. V dávných dobách zaznívalo spíše brojení proti samotnému principu her (nač trávit čas ve virtuálních světech, když venku je tak pěkně?). Až v 90. letech s rozvojem zobrazovací technologie se mravokárci začali zabývat zákazy usekaných končetin a sexuálně explicitních scén. Dlužno podotknout, že k velké nelibosti většiny koncových zákazníků, tedy hráčů samotných.
Arnold Schwarzenegger proti násilí
V roce 2005 se kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger s razancí sobě vlastní rozhodl s násilnými hrami zatočit jednou provždy a podepsal zákon zamezující prodej krutých titulů mládeži. Prodejcům, kteří by nařízení porušili, by za každý prodaný kus hrozila pokuta až tisíc dolarů. Více čtěte v dobové zprávě na Technetu.
Snažení guvernéra neuniklo obchodní organizaci ESA (Entertainment Software Association, Asociace zábavního softwaru). Ta sdružuje hlavní tahouny videoherního průmyslu od Electronic Arts po Microsoft a zhoršení přístupu hráčů ke hrám logicky není v jejím zájmu.
Kalifornské zákony napadla u soudu apelem na první dodatek americké ústavy, garantujícího svobodu slova. Od dubna tohoto roku řeší spor Nejvyšší soud, poslední možná instance. Guvernér se přitom snaží argumentovat, že násilné hry jsou na úrovni porna, které je také razantně omezeno v prodeji. Co tedy hrozí zaoceánským hráčům v případě uznání legality zákona?
Nejasné mantinely
Za násilnou hru je označen titul, který obsahuje "zabití, mrzačení, trhání či sexuálně motivové útoky na obrazy připomínající lidské bytostí". Návrh tento obšírný pojem, do kterého patří pomalu i Pacman, dále zužuje řadou dodatků. Jsou ale velmi obecně napsané a nechybí kritérium "hře (zobrazení násilí) zamezuje být dílem se seriózním uměleckým přínosem". Teoreticky ani nevadí, pokud budete ve hře znásilňovat psa nebo mimozemšťanku, ale opovažte se sáhnout na shluk pixelů zdálky připomínající člověka.
Právě nejasné a snadno (dez)interpretovatelné definování řady elementů naznačuje, že Nejvyšší soud zákon zřejmě odmítne. Nelze ale podceňovat současný tlak na Nejvyšší soud ze strany jedenácti dalších států, mimo jiné i Texasu a Floridy.
Možná si teď poklepáváte na čelo a v duchu si říkáte, že zamezit předškolákům masakrování digitálních babiček v Postalu 2 je přece v pořádku. Existuje celá řada studií na téma násilí ve hrách a jeho vliv na násilí v realitě; větší počet odborníků se ale shoduje, že i když se mladiství baví sekáním do virtuálních postaviček, nevyrostou z nich nutně masoví vrazi.
Všechny studie, často protichůdné, můžeme v tomto případě hodit za hlavu. Vtip je v tom, že Spojené státy už podobné kontrolní mechanismy dávno mají.
Právě ESA provozuje ratingovou organizaci ESRB (Entertainment Software Rating Board), která na krabice lepí černobílé čtverečky s nápisy Teen, Mature a podobně. Označení ESRB je ale čistě informativní; stejně jako obdobné ratingování ve filmu a dalších odvětvích populární kultury, se i videoherní průmysl hodnotí a reguluje sám.
Rodiče by sami měli kontrolovat, co jejich ratolesti hrají. Žádný zákon s podobně drakonickými postihy v Americe dosud pro žádné jiné produkty (včetně videoher) neexistuje. Není tedy divu, že se Arnoldův návrh považuje za diskriminační.
Pokrytectví
Ani tím se celá věc neuzavírá. Aby byl návrh Kalifornie ještě schizofreničtější, chce stíhat pouze prodejce, nikoliv však rodiče. Pokud obchodník prodá patnáctiletému jinochovi kopii hry určenou pro hráče od sedmnácti let věku, dopustí se nejspíše trestného činu. Pokud ji ale prodá jeho otci a ten ji záhy předá do rukou jinocha, všechno je v pořádku.
Přitom podle průzkumů funguje ratingové hodnocení ESRB více než dobře. Analýza ESA z roku 2008 zmiňuje, že 83 % nezletilých hráčů před koupí hry dostane povolení rodičů a 75 % rodičů pravidelně kontroluje, co jejich ratolesti hrají.
Na druhou stranu, jeden z navrhovatelů zákona, dětský psycholog a senátor Leland Yee, si je vědom zjitřených emocí a ujišťuje, že smyslem je bránit dětem v přístupu jenom k "extrémně násilným" hrám. Klidně ať si prý hráči naprogramují hru s ním jako hlavním padouchem; jen když ji nebudou hrát děti.
Celou aféru můžeme brát jako bublinu ochotně nafouknutou společným dechem médií a obchodníků. Nebo jako další bizarní americkou soudní při. Spojené státy jsou ale co do produkce videoherní velmocí. Jen loni utržili prodejci takřka 20 miliard dolarů, dvojnásobek kino zisků Hollywoodu za stejné období.
Ačkoliv nezletilci už dávno nejsou hlavními konzumenty, pořád tvoří zhruba čtvrtinu zákazníků. Více než polovina prodaných her se přitom řadí do žánru strategií, akcí nebo her na hrdiny: tedy právě potencionálních titulů obsahujících "zabití, mrzačení a trhání obrazů připomínajících lidské bytosti" (na sexuálně motivové útoky ve videohrách dochází už mnohem méně často).
Nejvyšší soud vysloví svůj verdikt v říjnu. Uvidíme, bude-li oslavovat guvernér, selský rozum nebo celá aféra neškodně prošumí kolem a bude ignorována. Může se ale stát, že v případě přijetí zákona a jeho lavinovitém šíření Amerikou, by byly herní společnosti nuceny přizpůsobit se nemalé skupině limitovaných zákazníků. Došlo by na "odnásilnění" her, podobně jako to už dlouhou dobu praktikuje třeba Německo. Doporučujeme shlédnout inspirační video z germánské nekrvavé verze strategické hry C&C: Generals.
