Dvacet hodin cestování na koňském hřbetu, dvacet hodin cestování lesem za nádherného počasí se blížilo ke konci. Utvrdily mě v tom především věže hradu, rýsující se nyní jasně na obzoru. Po těch dvaceti hodinách jsem se již cítil mírně vyhládlý a těšil jsem se domů. Pravda, mohl jsem cestovat rychle, pomocí kouzelného svitku, ale v tak krásném počasí, proč se neprojet. Kouzla ať si nechají kouzelníci, ti je spíše využijí.
Sesedl jsem hned za branou a nechal pacholka odvést mého koně, krásného mustanga s červenýma nohama, černým hřbetem, zeleným krkem a bílou hlavou (zkrátka nádherný výtvor přírody), do stájí. Nádvoří zelo prázdnotou a cosi zde nepříjemně zapáchalo. Nechal jsem zápach zápachem a zamířil jsem do svého kamrlíku, sundat ze sebe zase o trochu víc zrezivělé brnění, jedinou to nepříjemnost cestování, která však byla v těchto krušných dobách nezbytností.
Poté jsem zamířil nejkratší cestou do kuchyně. Čím více jsem se blížil, tím menší byl můj hlad, neboť jsem neomylně poznal, odkudže jsem předtím na nádvoří cítil onen zápach. Dorazil jsem ke vstupním dveřím, potlačil jsem nutkání ke zvracení a vstoupil již naprosto odhodlán hladovět. Uprostřed seděl sám velký vůdce řádu, Abrakus, a vesele drtil v hmoždíři nějakou nebohou rostlinku. Hned vedle něj stálo na stole několik baněk s jakousi prazvláštní tekutinou, která bublala a kterou jsem neomylně určil jako zdroj mých problémů.
Abrakus se otočil, zabrblal něco na pozdrav a dále se věnoval své, jistě důležité, práci, pro kterou jsem však momentálně nemohl nalézt pochopení. Rozhodl jsem se rychle sbalit něco k jídlu a odejít, jak nejdříve to bude možné. Dříve než jsem stihl provést svůj geniální plán, se kousek ode mě materializoval Bambus, další to kouzelník patřící k našemu řádu. Začal pořvávat něco o tom, že nemrtví napadli hlavní město země a všichni musíme jít na pomoc, abychom toto město, které jsem z hloubi srdce nesnášel, zachránili. Být to jen na mně, dal bych přednost jídlu, ale kdyby naši dva mágové zemřeli kvůli tomu, že jsem tam nebyl, abych je zachránil, připadal bych si trapně. Bambus mezitím křičel, že každá vteřina je drahá a času není nazbyt a možná už je pozdě a... uvědomil jsem si, že vlastně nehovoří příliš srozumitelně. Také jsem si uvědomil, že u sebe nemám jedinou zbraň, natož pak brnění. Pokud je každá vteřina drahá, brnění už nestihnu, ale snad bych mohl stihnout vzít si alespoň jednu z halaparten umístěných na stěně. Mýlil jsem se, Bambus opět nezklamal a dokázal svou oddanost a duchapřítomnost, jakmile jsem se totiž otočil ke stěně, zřejmě si můj úmysl vyložil jako útěk a tak přímo přede mnou udělal prostorovou bránu a já již nestihl zabrzdit...
Tu milisekundu, než jsem vystoupil na druhém konci brány, jsem přemýšlel, jaké asi bude místo, kde se objevím. Odhodlán okamžitě branou prostoupit zpět jsem začal vnímat svět kolem sebe. Právě včas, abych uhnul ráně mečem. Proti mě stál jakýsi pán z kostí, kterému chybělo maso a tvářil se dost nepřátelsky. Představil jsem si, jak s ním hrdinně bojuji bez zbraně a
brnění, načež jsem se dal na útěk. Slyšel jsem chřestění kostí o drobné kamínky na zemi, zjevnou známku toho, že neutíkám zbytečně. Najednou jsem zaslechl silné zapraštění, otočil jsem se a spatřil již jen hromádku kostí na zemi. U brány, která se již pomalu rozplývala, stál Abrakus s Bambusem a dělali, jako by mi právě zachránili život. Chtěl jsem jim říct něco o tom, že jsem svým hrdinným strategickým útěkem odlákal pana kostlivce od brány, aby měli volný vstup, ale nakonec jsem radši mlčel a vzal si meč a štít z hromady kostí ležících na zemi.
Teprve teď byla chvilka času se porozhlédnout kolem. Stáli jsme uprostřed mýtiny, kterou lemoval les vzdálený od nás asi padesát metrů. Po mé levé ruce prosvítaly zpoza několika stromů mříže, neklamná to známka britainského hřbitova. Právě když mě napadlo, že jsme skvělým cílem pro jakékoliv lučištníky číhající v okolních lesích, zabodl se šíp asi pět metrů od mé maličkosti. V té chvíli se z lesa vyřítili tři jezdci na koních, dva v těžké zbroji s obouručními sekyrami a jeden v róbě, nepochybně mág. Zatímco oba těžkooděnci se řítili směrem k nám, mág po chvíli zastavil a z jeho rukou se vyřítil paprsek koncentrované energie, kterému prostě nešlo uhnout. Jeden, druhý, třetí, při každém zásahu jsem cítil, jak slábnu, po tom třetím jsem zjistil, že se už nemůžu pohnout vůbec. Nad jedním z jezdců, kteří se k nám blížili, se najednou objevil blesk a sjel po něm jako po hromosvodu, asi vteřinu na to ten samý jezdec vzplanul ohněm, který se vynořil jakoby ze země. Jezdec reagoval velmi rychle a již během pohasínaní ohně se sesunul k zemi mrtev. Druhý jezdec otočil koně a společně s mágem ujížděli zpět do
lesa. „Zbabělci,“ pomyslel jsem si, když tu se kolem mě najednou prohnalo asi pět jezdců, zjevně s úmyslem pronásledovat bandity. Kvůli své ztuhlosti jsem neměl ani tušení, že nám někdo přijížděl na pomoc.
Ztuhlost vzápětí pominula a já jsem společně se svými druhy vykročil k mrtvému tělu po nyní již prázdné mýtině. Po zevrubném prohledání nebylo pochyb, že se jedná o jednoho z cechu vrahů. K mému nesmírnému štěstí to byl válečník a k ještě nesmírnějšímu byl stejné velikosti jako já. Zahodil jsem štít a meč odebrané kostlivci a oblékl jsem si brnění, popadl obouruční sekeru, naskočil na koně mrtvého vraha a společně s mágy, kteří si zatím koně vyčarovali, jsme se vydali po stopách banditů a jejich pronásledovatelů.
Abrakus mi při cestě dal nějaký lektvar, prý ho mám při zranění vypít. Nemyslel jsem si, že bych ho snad mohl potřebovat, ale přece jen jsem si ho vzal, abych mágovi udělal radost. Zhruba po deseti minutách jsme vyjeli z lesa na obrovskou pláň. Boj již zjevně probíhal delší dobu, pláň byla totiž pokryta již celou řádkou těl. S bojovým pokřikem a zvednutou sekerou nad hlavu jsem popohnal koně a vyrazil přímo do prvních linií bitvy...
...měl jsem krásný pohřeb a moc, moc dojemný.
