Jako každé správné RPG má i Broken Land svoji legendu. Před dávnými a dávnými věky sahajícími aspoň pár tisíc let dozadu byl Heaven šťastnou zemí. O vládu nad ním se dělilo pět bohů, z nichž každý spravoval svoje území, a všem pěti vládcům předsedal bůh šestý - Mars. Během každoročních slavností, při nichž se všichni bohové Heavenu účastnili i se svými vzácnými relikviemi modlitebního procesí, se však jednou něco zvrtlo. Kvůli neuváženému činu jednoho z kněžích, který chtěl unést bohyni úrody, musel Mars zasáhnout a použít jedno obzvlášť mocné a těžko zvladatelné kouzlo. Jeho účinek se však neomezil jen na kněze - síla božské magie roztrhla říši na čtyři kusy a všude dopadla knězova předsmrtná kletba (no dobrá, nebylo to úplně přesně tak, jen jsem se pokusila vyhnout poněkud nechutnému popisu toho, že nedopadla přímo kletba, ale jednotlivé kousky z kněze, čímž teprve k tomu prokletí došlo :-). Jediné, co může Heaven znovu sjednotit a jeho lid osvobodit z prokletí, je nalezení pěti ztracených relikvií a jejich navrácení na to správné místo.
Výchozí situace je tady jasná - je třeba projít všechny čtyři země a sesbírat všech pět předmětů - Flaming Axe, Bow of Snow, Gauntlet of Life, Holy Staff a Dark Sword. Až je budete mít, naaranžujete je do pěti kamenných oltářů a co se bude 
dít dál, to už se tady nedočtete, abych vám nesebrala všechnu motivaci si Broken Land sehnat.
Pokud jste už v nadpisu článku zaregistrovali slovo "Diablo", neměla by vám identifikace žánru BL činit žádné obtíže. Je to tak, BL je dalším akčním RPG a jeho podobnost s prvním dílem Diabla nemůže být čistě náhodná. Pokud se ale autoři - AcePlatinous Family - inspirovali tři roky starým titulem, je dost na pováženou, že ho Diablo v některých ohledech předčí. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jinde je BL o kus napřed, což se ale s ohledem na ty tři roky nedá považovat za nic tak světoborného. Ale vezmeme to pěkně popořádku.
Po tříminutovém intru se naskýtá klasická možnost výběru, tady ze čtyř postav. Ženské pokolení zastupuje Berserker (jakýsi klon klasického warriora) a Axewoman (jejíž doména je evidentní už z názvu, jako český překlad se mi nejvíc líbilo slovo sekernice), muže pak reprezentuje Human Knight (něco jako paladin) a Archer (klasický lukostřelec). Jediné, co je na téhle sestavě zvláštní, je to, že zatímco v ostatních RPG bývá bojovník muž a lukostřelec žena, tady je tomu přesně naopak. 
V Taiwanu buďto velmi dbají na postupující celosvětovou emancipaci nebo se prostě rádi dívají na zápasící ženy.
I když si na začátku vyberete jen jednu postavu, cekem můžete ovládat až čtyři. Ostatní tři posbíráte postupně během putování - prostě tam někde budou stát a až se k nim přiblížíte, ucedí něco jako "Vezměte mě s sebou, tady už to není k vydržení" a hup, máte v partě nového společníka. Postav, které můžete přibrat, je celkem 16. Jak vidno, budete se muset párkrát rozhodnout, čí společnost vám vyhovuje víc, ale i kdybyste byli nerozhodní, jedno řešení by tu bylo. Ve hře totiž existují kouzelné svitky, s jejichž pomocí se dvě postavy dají spojit do jedné. Vzniklý hybrid bude mít všechny schopnosti, které měly obě dvě původní postavy. Ovládat můžete vždycky jen jednu vybranou postavu, která pak funguje jako velitel skupiny a ostatní ji následují. Jejich chování ovlivníte tak, že jim nastavíte, které své schopnosti mají používat, a pak už se o ně nijak zvlášť nemusíte starat.
A kdeže je ta inzerovaná podobnost s Diablem? Inu, v konceptu, v systému hry samotné. Procházíte z jednoho světa do 
druhého, čistíte ho od všelijakých potvor, za to vám naskakují body a když je jich dost, povýšíte o jeden stupeň a získáte nějakou tu novou schopnost. Do téhle jedné věty by se dala shrnout podstata většiny akčních RPG, ale protože s takovou stručností by to herní magazíny daleko nedotáhly, vezmeme to trošku obšírněji.
Začínáte ve vesničce, kde se dá obchodovat se zbraněmi, brněním, svitky i barevnými lahvičkami. Děsivě chudá mi připadala výbava mých hrdinů, která čítá jen jeden slot pro zbraň a jeden pro brnění. Do inventáře se toho vejde podstatně víc, mimo jiné i proto, že v každém políčku (kterých je 38) může ležet až devět stejných předmětů. Zvláštností BL, kterou byste v Diablu (tedy v tom prvním) marně hledali, je upravování zbraní. V obchodech se totiž dají zbraně nejen prodávat a kupovat, ale i modifikovat. K takové činnosti je zapotřebí nějakého drahého kamene, kterých se po mrtvých nepřátelích povaluje všude kolem dost, a nějaké zbraně. Výsledným efektem je pak třeba sekyra vylepšená o vlastnosti obsažené v tom kterém kameni - ať už je to zvýšení attack pointů, defense pointů a magic pointů nebo třeba přidání 
speciálních magických sil. Ocenit je třeba i altruistické smýšlení všech místních kovářů, protože tuhle službu poskytují úplně zadarmo.
Co se týče akčního obsahu hry, působil na mě BL ještě akčněji než Diablo. Jakmile z osady vystrčíte nos, sesype se na vás horda otravných ještěrek, které bůhvíproč místo běžné chůze či běhu raději používají kotouly. Prostě se před vás dokoulí, tam se napřímí a jednu vám bouchnou. Podobně bizarních bytostí je po roztrhaném kontinentu víc než dost a čím dál postupujte, tím jsou silnější a početnější. Už na konci první země se jich kolem vás hemží najednou celé desítky a můžete si být jistí, že bude hůř. BL mi už od samého začátku připomínal poslední pekelné úrovně z Diabla a i když tady dobře funguje technika postupného odlákávání, přesto jsem měla plné ruce práce.
Důvodem bohužel nebylo jen množství nepřítel, ale i některé vlastnosti hry, o jejichž seznam vás nemůžu připravit. Tak předně musíte pořád a pořád klikat na nepřátelskou postavu, aby do ní váš hrdina bušil. Kdo na to byl zvyklý už z Diabla, nebude mu to připadat tak strašné, ale to taky není všechno. Stejné klikání budete muset praktikovat i
tehdy, chcete-li své postavě ukázat, kam má jít. O stisknutí tlačítka a jeho dlouhodobějším držení zřejmě programátoři BL nikdy neslyšeli, jinak by nemohli nutit hráče k tomu, aby neustále klikal na okraj obrazovky, protože vaše postava vždycky dojde pouze přesně na to místo, kam jste myší klikli. Možná to tak nezní, ale věřte tomu, že je to příšerná otrava a v bitevním vřavách dochází díky tomu k situacím, kdy byste tu zatracenou myš nejradši vytrhli z počítače a prohodili oknem. Ne tak iritativní, ale pořád dost otravná je i mapa, ze které vidíte pořád jen malinký okrouhlý kousek. Sice se na ní moc pěkně zobrazují nepřátelé i přátelé, ale chcete-li se podívat, kde už jste byli a kam ještě musíte, nebude vám vaše přání nic platné, protože se s mapou nedá nikam rolovat a vy tak vidíte vždycky jen určitý okruh okolo vás. Sice si můžete zobrazit velkou komplexní mapu všech čtyř zemí i s vaší aktuální polohou, ale na té neprobíhá žádná automaping a nedá se z ní proto poznat, které oblasti vám ještě chybí prozkoumat.
O čem tady ještě vůbec nebyla řeč, jsou vizuální kvality BL. Nikdy nepochopím, proč jsou některé hry koncipované 
tak, že první úrovně jsou ty nejhnusnější a pak už je to pořád jen lepší a lepší. BL trpí přesně tímhle. První svět World of Iron je graficky nejslabší a nedivila bych se, kdyby to někdo vzdal už v něm a rozhodl se dál nepokračovat. Největším oživením hnědohnědé krajiny je uschlý strom nebo lávová loužička a ani s nepřáteli to není o moc lepší - prťaví gnómové, holohlaví domorodci s kyjem nebo železné želvy nezní jako nijak strašlivá sestava protivníků. Hned druhý svět World of Forests vypadá podstatně líp - všude spousta zeleně a pěkných rozumně velkých nepřátel, jako jsou třeba chodící stromy, harpyje nebo vlkodlaci. Za nimi následuje World of Darkness, který nejlépe na svých stránkách popsali sami autoři - všude leží mrtvá rozkládající se těla a vy bojujete s příšerami, které z neznámých příčin krvácí ještě dřív, než se k vám přiblíží. Častým oponentem v tomto světě je kostlivec a jeho všemožné odrůdy. Poslední území pak vytváří vhodné kulisy pro finální souboj, v němž se rozhodne, jestli se Heaven ještě někdy stmelí dohromady nebo jestli budou jeho části navěky bloudit osamocené.
Pochvalnou větičku si zaslouží i efekty při kouzlení - například ohňová i ledová magie vypadají moc pěkně a ani vám nebude vadit, že jediné rozlišení, ve kterém se iBL dá hrát, je 640x480. Popravdě řečeno se mi grafika v některých místech líbila víc než ta z Diabla 2 - zdaleka nepůsobila tak rozpitě a neostře, jak to bylo občas k vidění ve výše jmenovaném titulu.
Pro mě osobně je Broken Land docela příjemným překvapením - k titulům, o kterých není nikde nic slyšet, bývám obvykle podezřívavá už dopředu (následuje poznámka pro všechny, kdo by se na tohle téma chtěli pod článkem pouštět do diskusí - tím vůbec nechci naznačovat, že hry, o kterých je slyšet všude a pořád, musí být nutně dobré). Jako závěrečný verdikt pak můžu jen zopakovat to, co najdete i v hodnotící tabulce - komu se líbilo Diablo, pro toho vzniknul i Broken Land.
| The Broken Land | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
