The Club - frenetická akční arkáda

Takhle si představujeme novodobou akční arkádu s hektickou hratelností. Tahle má v sobě doslova závodní prvky. To se jen tak nevidí!

The Club

Akční žánr patří k těm nejméně inovativním vůbec. Pokud pomineme světlé výjimky typu Portal, drží se i skvěle hodnocené a přijímané střílečky stejného vzorce. V případě, že jich hrajete několik za rok, vám to ani nepřijde, ovšem fandové akcí stejně jako recenzenti žehrají nad nedostatkem originality. Té lze přitom docílit několika způsoby. Buď vymyslíte zcela nový koncept, jenž se ukáže natolik lákavým, že se stane hoden realizace, nebo smícháte již existující elementy do hodně netradičního mixu.

"Skupina zkažených milionářů pořádá elitářskou zábavu, kdy si napětí zvyšují hrou o život."

To provedlo například studio Bizzare Creations s aktuálním titulem The Club (recenze X360 verze zde). Po celou dobu vývoje byl klasifikován jako vcelku běžná akce, ovšem výsledek na zaběhnutou konformitu silně útočí. Ve své podstatě vlastně ani nejde o střílečku v takovém významu, v jakém jsme tento výraz zvyklí chápat. Mnohem více se jedná o arkádu zaměřenou na sbírání stále lepšího skóre v ukrutném tempu závodní hry. Jen ten háv neodpovídá tak jednoduchému schématu, které jsme byli dosud zvyklí vídat v dvourozměrné podobě.

VIDEO

Ani příběhové pozadí nejde tak docela tradiční, tedy alespoň ve hrách, jelikož v různých – obvykle béčkových – filmech jsme ho v různých variacích viděli již mnohokrát. Skupina zkažených milionářů pořádá elitářskou zábavu, kdy si napětí zvyšují hrou o život. Nikoliv však o svůj, nýbrž o ten několika vybraných pistolníků, neřádů a vyvrhelů společnosti, kteří mají společné pouze to, že stojí za hranou zákona a jsou hodně dobří v boji. Tito borci jsou umisťováni do speciálních arén v podobě vcelku běžných prostředí, v nichž se musí prostřílet davy nepřátel, získat patřičné skóre a dostat se až k východu. Chápete správně, o příběhu The Club skutečně není a všem tak musí stačit pouze základní zápletka a občasné řečičky správně zákeřného sekretáře, jenž reprezentuje zbohatlíky.

Na počátku singleplayerové kampaně, dá-li se tak nabídce pro jednoho hráče vůbec říkat, stojí výběr hlavního „hrdiny“. K dispozici je celkem šest charakterů, přičemž dva se ještě postupem času odemknou. Jsou to opravdová kvítka, jejichž vzezření a drsňácký výraz vás ale nemusí tolik zajímat. Výběr by se totiž měl řídit především vlastnostmi borců, respektive tím, jak vám statistiky každého z nich vyhovují. Liší se v charakteristikách síly, rychlosti a výdrže. Podle mých zkušeností ale není dopad vlastností na samotnou hru tak velký, jaký by asi být měl. Jistě, poznáte rozdíl u někoho, kdo má nejvyšší a nejnižší možnou rychlost, ovšem jinak to nehraje moc roli.

Hra je rozdělena do osmi rozdílných turnajů, rozmístěných do stejného počtu prostředí. Každý z turnajů přitom obsahuje šest různých akcí, přičemž žádná z nich by vám neměla zabrat déle jak pět minut. Rekordně krátká herní doba, říkáte si? Pokud to berete na první zahrání, pak zcela určitě ano. Jenže jak už jsem řekl, klíčovým aspektem hry je znovuhratelnost. The Club je kompletně postaven na touze opakovat jednotlivé úrovně, učit se je dokonale znát, zlepšovat se v nich a získávat stále vyšší bodové ohodnocení.

"Za úspěšné zabití, stejně jako navazování komb a využívání interaktivity prostředí dostáváte body."

Každý level představuje naprosto lineární průchod, jehož nástrahy v podobě překážek a neustále se objevujících nepřátel je třeba zdolat co možná nejdříve. Za úspěšné zabití, stejně jako navazování komb a využívání interaktivity prostředí dostáváte body. Jakmile sestřelíte prvního protivníka, spustí se tzv. „kill bar“, což je naplněná měrka, která postupně ubývá. Je třeba se co nejrychleji dostat k nějaké další akce, aby neklesla na minimum, respektive to znamená neztratit kombo. Čím déle se vám daří prodlužovat a navazovat jedno kombo, tím vyšší máte násobitel bodů, jež dostáváte. Je jasné, že především proto je The Club tak hektickým zážitkem. Neustále je třeba běžet, aby kombo stálo za to. Když už pár sekund nemůžete narazit na žádného protivníka, dost možná vás zachrání interaktivní místa, na kterých lze provést nějakou tu akci, například kotoul s rozražením dveří (nejlépe pokud se vám hned podaří sejmout za nimi stojící padouchy), přeskočení překážky či uchopení stacionárního kulometu, který přiláká vlnu zloduchů.

Úrovně jsou postaveny tak, aby se právě tímto způsobem dalo jednoduše dosahovat neustálých zlepšení. Po prvním projetí levelu ho budete znát z několika málo procent, tento stav se ale rychle začne zlepšovat a body narůstat. Nehledě na to, že radost z dobře provedeného, efektního a dlouhého komba je skutečně velká. Adrenalin v jeho průběhu, kdy se zuby nehty snažíte přinejmenším o nepoklesnutí „kill baru“ by se dal rovněž krájet.

Kromě klasických sprintů si v rámci turnajů vyzkoušíte i řadu dalších módů, tu více, tu méně měnících pravidla. Siege hráče obvykle uvede do malých prostor a nechá ho tu čelit jedné vlně nepřátel za druhou. Jinde se k cílu budete muset dostat pod časovým tlakem apod. Společným jmenovatelem všech herních variant je ničím nebržděná adrenalinová zábava. Poté, co singleplayerovou kampaň dokončíte, což je otázkou maximálně několika hodin, se zpřístupní všechny úrovně ke hře na libovolnou ze čtyř obtížností. Nejnižší vyžaduje malý počet nahraných bodů, na nejvyšší se připravte na to, že takřka celou úroveň budete muset projet v rámci jednoho dvou komb, abyste získali naprosté maximum. Jeho zlepšování je poměrně návykové, obzvlášť když máte s kým porovnávat (třeba s hráči na internetu).

Graficky není The Club žádný zázrak a řadí se spíše k průměru, ať už jsou to ne úplně přirozené pohyby postav, nebo často nevýrazné, nedetailními a vybledlými texturami pokryté úrovně. Zvuk je na tom lépe a hudba hraje pěkně do rytmu. Jak tedy s touto netradiční závodně akční arkádou naložit? Troufám si tvrdit, že většina z těch, kdo udělují The Club překvapivě (oproti vysokým očekáváním) hodnocení tak úplně nepochopila jeho podstatu. Pokud bychom ho měřili optikou, kterou máme vyhrazenou pro klasické akce, příliš by se svým lehce povrchním střílením, absentujícím příběhem, malým rozsahem a nic moc designu úrovní neobstál. Jenže The Club je specifický a na odreagování jako dělaný projekt, jenž dokáže vyhnat adrenalin až k mezním hodnotám. Chcete-li od hry především toto, budete spokojeni.