The Club – klub střelců

Kluby rváčů už neletí, a tak jeden takový zbohatlický chcípáček založil klub, pochopitelně ilegální, kde po sobě chlapi rovnou třílejí.

The Club

Akční hry jsou v módě, a tak není divu, že nějakou divokou akcičkou chce své portfolio obohatit i Sega. A tak vydala akční hru The Club, jejíž hlavní, a ano, vlastně i jedinou náplní je – ummm – akce. To tedy mimo jiné znamená, že například příběh se zde mihne jen tak zhruba na dvě pikosekundy nebo že prakticky všechno se velmi svěomitě snaží, aby o tom nebylo možné říci, že to má hloubku. Což je určitě škoda, protože to jediné, co zde je, tedy akce, je samo o sobě možná až překvapivě zábavné.

Jeden sejmutý nepřítel neznamená prakticky nic, ale pokud jich sundáte několik v řadě, naskakují body násobně rychleji.

Věc se má tak, že kluby rváčů už neletí, a tak jeden takový zbohatlický chcípáček založil klub, pochopitelně ilegální, kde po sobě chlapi rovnou střílejí, a není tedy divu, že se zde objevují samé podivné existence jako například ruský kriminálník, rozzlobený mladý Afričan nebo gambler, jemuž se sázky v kasinech zdály již příliš nízké. Čímž bychom tedy zdejší story měli dopodrobna rozebranou.

Místní střelci se od sebe ale neliší pouze vzhledem, ale pochopitelně i vlastnostmi. Charakterizováni jsou třemi položkami – rychlostí, silou a výdrží. Hra nám sice na začátku radí, že bychom si měli najít vlastní styl hraní a vyzkoušet si všechny postavy, ale jímá nás silné podezření, že to většině lidí bude stačit s jedinou. A bude se jednat pravděpodobně o tu samou většinu, která si vybere postavu Renwicka. Jednak proto, že je to (bývalý?) „správnej polda a férovej chlap“, ale v prvé řadě asi proto, že má své statistiky asi nejvyrovnanější ze všech. No a pak už nezbývá, než se vrhnout do – ummm – akce.

Hra je rozdělena do osmi turnajů, z nichž většina jich obsahuje šest dílčích klání. Autoři se s tím příliš nepárali, a tak v nich jde ve většině případů o jediné: prostřílet se až ke konci levelu. Při tom pochopitelně nesmíte zemřít, musíte postřílet co nejvíce nepřátel, případně tedy toto všechno stihnout ještě dříve než vám vyprší časový limit. Výjimkou jsou pak úkoly, kdy naopak musíte vydržet, až dokud vám čas nevyprší, což je navíc vtipně zkomplikováno tím, že nesmíte opustit vymezený prostor. Takže v „ideálním“ případě jste na nějakém prostranství a ze všech stran na vás nabíhají nepátelé a vy je kosíte a kosíte, dokud nevyprší čas. Pravdou ale je, že jsme vám teď trochu kecali, protože z vymezeného prostoru ven můžete, ale jen na pět sekund. A pokud se do té doby nestihnete vrátit, pak se aktivují vaše implantované „nanovýbušniny“ a končíte. A asi tím pádem nabude nijak překvapivé, že třeba náboje a zejména lékárničky jsou umístěny mimo vaši oblast. Faktem ale je, že to docela příjemně zvyšuje napětí. Nedá se sice říct, že byste v těchto případech museli snad nedejbože něco plánovat, ale musíte si přinejmenším nejdřív zjistit, kde se co válí, a ne jen mydlit všechno, co se hýbe.

Hratelnost je tím pádem značně dynamická a akční.

V arénách ale nebojujete proti ostatním šílencům, kteří se účastní turnaje, ale proti naprosto bezejmenným pěšákům. Před začátkem každé rubačky vidíte tabulku, jak si v dané disciplíně vedli soupeři a na konci levelu musíte mít pokud možno nejlepší skóre. Podle umístění vám pak hra přidělí body – za první místo 10 bodů, za druhé 8 a tak dále – a pokud máte na konci celého turnaje bodů nejvíce, stáváte se vítězem a odemkne se vám turnaj další. Skóre se navyšuje pochopitelně likvidací protivníků, ovšem vtip je v tom, že jeden sejmutý nepřítel neznamená prakticky nic, ale pokud jich sundáte několik v řadě, naskakují body násobně rychleji. Účelem je tedy vytvářet co nejdelší komba, což v praxi znamená utíkat co nejrychleji a střílet co nejpřesněji. A pokud zrovna není žádný chlap v dostřelu, vyplatí se dívat se okolo. V úrovních jsou totiž rozvěšeny speciální cedule se symbolem lebky, které fungují jako jakési zástupné cíle: pokud nějakou takovou ceduli sestřelíte, vaše kombo se prodlužuje.

Hratelnost je tedy tím pádem značně dynamická a – ummm – akční, k čemuž přispívá i dobře zpracované ovládání. Přestože svého hrdinu na obrazovce vidíte, jedná se v podstatě víceméně o FPS, přičemž k dispozici je oproti standardním FPS zvyklostem ještě možnost zaměření. Levou spouští se vám lehce přiblíží obraz a zpomalí otáčení, což je ideální pro přesné zamíření, třeba na hlavu, protože headshoty jsou lépe bodově hodnoceny. Ovládání ale dostanete do ruky velmi rychle, takže pak již budete mnohdy pálit i bez zaměřování. Mimochodem, míříí se levou spouští a pálí pravou a pokud vám to připomíná Gears of War, připište si pět bodů. K dobrému míření a fajn spádu hry navíc přispívá i skutečnost, že často se zde ocitnete v poměrně úzkých chodbách, kde vám nepřátelé mnohdy vyskočí přesně před hlaveň. A když nad tím tak uvažujeme, tak nám chování nepřátel tak trochu připomínalo segáckou klasiku Virtua Cop. Protivníci samozřejmě nejsou úplně tupí, ale když před vás zpoza rohu vyhopne týpek v obleku a černých brýlích, tak se holt vzpomínky ozvou.

Co se týče grafického zpracování, tak to ale žádná sláva není. Technicky to již v dnešní době není nic, před čím bychom padli na zadek, a navíc jsou si všechny lokace velmi nepříjemně podobné – špinavé, ponuré a mnohdy temné tak, že si musíte přisvítit vlastní palbou, abyste vůbec viděli protivníky. Mezi lokacemi tak najdeme opuštěnou rezidenci, skladiště, továrnu nebo ruský bunkr. Jasně, kdyby se klání tohoto typu konala na prosluněné pláži mezi turisty, působilo by to ještě méně věrohodně než myšlenka, že se takováto klání vůbec někde odehrávají, ale v tom případě tedy moc nechápeme, proč se jeden ze zdejších turnajů koná v Benátkách. I ony ale podporují dojem vizuální fádnosti celé hry. A zvuky? No, zhruba to samé co grafika. Zbraně střílejí, sem tam někdo něco zahuhlá a vše komentuje hluboký hlas ne nepodoný tomu, který si pamatujeme třeba ze třetího Kváka.

Nejlepší a nejhorší

Hra nabízí několik typů misí, ale až na jednu výjimku se dá říci, že jsou prakticky stejné, protože je potřeba dojít z místa A do místa B ať už s časovým limitem nebo bez něj. Přesto se ale najdou mise dobré a pochopitelně i ty špatné. Nejvíc se nám líbil mód tak říkajíc základní, kdy je potřeba pouze dojít na konec levelu bez jakéhokoliv omezení. Člověk totiž nemusí za každou cenu upalovat vpřed, a může tak vymýšlet nejrůznější skopičiny, jako například snažit se dosáhnout co nejdelšího komba. Na druhé straně pak stojí zcela nejhorší mód nazvaný Time Attack, kdy musíte letět jaka namydlení aby vám nevypršel tuhý časový limit, který je potřeba navyšovat sběrem časových ikon a střelbou do cedulí s budíkem. Naštěstí se ale čas přičítá i v okamžiku, kdy někoho zastřelíte. Problém ale nastává, když si nevšimnete značení a hledáte, třeba jen chvíli, cestu. Hraní se tak omezuje na co nejrychlejší úprk a vytřeštěné hledání navigačních cedulí. A to nejlepší na konec. V tomto módu sice taky jdete z A do B, ale několikrát. Běháte tu totiž po jakémsi vytýčeném okruhu, který je potřeba proběhnout minimálně dvakrát. Gratulujeme a děkujeme designérům této hry. Málem bychom totiž zapomněli na prastaré digitální hry, kde se po dosažení nejvyššího skóre taky začínalo znova. Nebo že bychom nepochopili pokus o inovaci a vytvoření „závodní střílečky“?

Celkově je tedy shrnutí zcela jasné, přestože možná na první pohled nejednoznačné. The Club je ve skutečnosti příjemnou akcí, ale kromě – ummm – akce nenabízí prakticky vůbec nic, čím by dokázala výrazněji zaujmout. Ve výsledku tak třeba ani tak nevadí, že na jednoduchou obtížnost se dá The Club dohrát vcelku v klidu za jedno odpoledne, ale rozhodně už vadí, že motivace k dalšímu hraní již příliš velká není. Na druhou stranu ale „jednodenní“ hry mají taky svůj smysl, například takový Urban Reign je krásným příkladem titulu, jenž přichází ke slovu ve chvílích, kdy člověk neví co by, a tak si dá o víkendu pár hodin myšlenkově nenáročné akce. Pokud tedy hledáte něco podobného, měl by The Club spolehlivě zaplnit díru ve vaší herní sbírce. Pokud ale hledáte cokoliv jiného, tak to tady nenajdete. Nadějí ještě může být multiplayer, ale jímá nás podezření, že ani v tomto ohledu nemá tato hra moc šancí konkurovat již zmíněným Gears of War.