Vnitřní informace.
Nebudeme nosit Enty do Fangornu, kdo je hobit ví dneska díky Jaksonovi skoro každý a nutnost představování a vysvětlování tak zaslouženě ostrouhá. Nicméně pokud bychom nechali druhou větu předchozího souvětí udělat si menší plastiku a "kdo" vyměnili za "co", "hobit za "Hobit" a mezi přidali "to" a výsledné "Co je to Hobit?" nechali chvíli obtěžovat vaše hlavy, úplných a obsáhlých odpovědí by bylo nepochybně míň. Pokud zrovna jste jedním z těch potrefených Šmaků;-) a neznáte Bilbovu cestu tam a zase zpátky, která je takovou komornější a vpravdě kouzelnou předehrou k velké epice Pána prstenů, nemusíte si zoufat. Mimo jiné právě i na vás myslely chytré hlavy z Vivendi Universal, když si zajišťovaly práva na Tolkienova nejznámější díla a nabízejí vám poměrně bezbolestné vytáhnutí Bardova šípu z šupin vaší nevědomosti v podobě dalšího přírůstku do rodiny her ze Středozemě, The Hobbit. Právě vám, knihou nedotčeným, bude tahle virtuální reinkarnace patrně nejvíce po chuti, protože příběh je, a proč to zdržovat, zdaleka nejsilnější stránkou hry. Byť je Bilbovo putování s družinou třinácti trpaslíků k Osamělé hoře obřezané skoro na nejnutnější minimum, pořád je ta kostra dostatečně kvalitní a kouzelná na to, aby nasadila vaší zvědavosti ostruhy a bez problémů vás dovezla na jejich zádech až ke konci. A to i když je prezentovaná většinou jen komentovanými kresbami a jen výjimečně poměrně kvalitními CGčky. Jak se pojede ke konci vám, jimž zvědavost pro znalost příběhu ostruhy nasadit nemůže, už v mnohem větší míře závisí na tom, jaký je váš vztah k plošinovkám.
Neočekávaný dýchánek.
The Hobbit totiž v jádru je, svým způsobem překvapivě, takřka klasická plošinovka se všemi atributy i artefakty žánru. Celé vaše putování k Osamělé hoře je rozsekáno do několika od sebe zcela separovaných levelů, místy opravdu dosti volně zachycujících klíčové události a kapitoly knižní předlohy. Autoři si celkem chytře vybrali místa, která jim poskytují největší prostor ke zmíněné volnosti a tato pak celkem vtipně a relativně nenásilně většinou prostě rozplošinkovali a zaplnili spoustou povinně (klíče, klíčové předměty apod.) či dobrovolně sbíratelných předmětů (všechno ostatní). Nemůžou chybět ani řadoví a koncoví enemáci, které budete muset krmit - v na plošinovku kapánek těžších soubojích á la Maximo - kameny nebo údery Bilbovy vycházkové hole a později i Žihadla. A samozřejmostí je i drobátko pestrobarevnější grafika na solidní, ale nijak výjimečné úrovni s několika silnými i slabšími okamžiky a relativně málo se potácejícím snímkováním. Po vzoru modernějších plošinovek je hopsací řádění místy komplikováno nějakým tím jednodušším - v pozdější fázi i lehce komplikovanějším - rébusem, či je úplně na čas vcelku logicky vystřídáno spíše adventuroidní pasáží ve stylu Zeldy (Hobitín, Jezerní město) nebo metal gearovskou schovávanou a plíženou (osvobozování trpaslíků, chycených v Temném hvozdu či pasáž se Šmakem). Ovládání je za všech okolností bezproblémové a věci zbytečně nekomplikující, což lze říci i o
kameře, která je až na pár prznících výjimek plně ve vaší režii. V jádru tak má The Hobbit solidní a pohodově hratelný korpus, dělaný podle léty osvědčené receptury, který je sice po předchozí, nevydařené herní adaptaci Vivendi Společenstva Prstenu příjemným překvapením, ale zároveň dnes i minimálním základem kvalitní hry svého žánru.
Mouchy a pavouci.
Přestože plošinovky jako žánr patří díky prověřeným a dostatečně známým receptům postupů při kuchtění k těm pro vývojáře snazším žánrům, mají i ony svá úskalí zrádné jako stezky v Mlžných horách. Jedním z nich je prostý fakt, že díky jejich množství už dnes k vyniknutí jen solidní základ prostě nestačí, protože tu byl k vidění nesčetněkrát předtím. Hobitovi nelze upřít snahu o nastavování korpusu už zmíněnými změnami stylu, problém je ovšem v tom, že tyto samy už tu byly obdobným způsobem k vidění rovněž několikrát předtím a ve výsledku tak hra nejen postrádá v podstatě cokoliv původního, ale ani výsledná kombinace nechutná nijak neotřele. Stačil by alespoň místy nějaký malý, překvapující detail, který by narušil ten dojem strojové výroby osvědčených postupů. Bohužel jedinými detaily,
jichž si všimnete, jsou ty, co vám - obrazně řečeno - zůstanou po snědení korpusu trčet nepříjemně mezi zuby. Souboje se snaží dát samy sobě šmrnc na žánr přehnanou sofistikovaností, nicméně na rozdíl od Maxima, kde to skutečně fungovalo, působí poněkud nedotaženě. Bránění se je naprosto nefunkční, nové údery zbytečné, enemáci vyžadující speciální likvidační postupy neexistující a vzájemná detekce úderů zmatená. Šmrnc Maxima se tak nekoná, i když inspirace je evidentní. Byť si s rozplošinkováním knižních pasáží poradili autoři vcelku vtipně, level design samotný je poněkud monotónní a ničím nepřekvapující. A byť je hudba bezesporu kvalitní a souká ze sebe pěkné melodie, pouští je a střídá poněkud zmateně (občas se soubojová melodie spustí pozdě, někdy vůbec apod.). Nutnost neustálého zdlouhavého ukládání do žánru zrovna dvakrát nepatří, protože zbytečně snižuje dynamiku hry a klasické „checkpointy“ by posloužily bez debaty lépe. Ve výsledku jde o věci, které strhávají hru kvalitně provedeným korpusem šoupnutou nad hladinu průměru, zpět do jeho vod. Jeho nástavba něčím neotřelým chybí a tak posledním stéblem, schopným Hobita vytáhnout na vzduch je jeho největší přednost, která není předností hry zásluhou jejích autorů.
Hádanky ve tmě.
Tou je samozřejmě už zmíněný příběh, čímžto se dostáváme cestou zase zpátky na začátek. Příběh samotný pro ty, co s ním zatím neměli tu čest a podoba adaptace příběhu pro ty, kdož jej znají. Zatímco ti první budou mít díky zvědavosti, jak se to vyvine, velmi silnou motivaci pokračovat v pohodovém, ale nijak zvlášť nápaditém hopsání, ti druzí můžou být snadno svedeni zvědavostí, jak to vlastně celé tvůrci převedli. Hrát Hobita je pro čtenáře předlohy totiž něco, jako dívat se na vlastní představy očima druhých, což samo o sobě funguje skoro vždy jako spolehlivý lep. Hra sama o sobě by svou náplní možná pozornost většiny do konce udržet nezvládla, ale naštěstí má dostatečně kvalitní příběh, k jehož stopování nevyžaduje po hráči odfláknutou herní částí sklony k masochismu. K udržení herního Hobita nad hladinou průměru tak příběh svaly přepínat nemusí, protože korpus nemá v kapšiškách sice nic, co by jej nadnášelo, ale nemá v nich rovněž nic, co by jej stahovalo neudržitelně ke dnu.
| The Hobbit |
|
| Multiplayer: |
ne |
| Vibrace/Analog: |
ano/ano |
| Paměťová karta: |
ano, 373kB |
|
| Verdikt: |
Průměrná plošinovka s nadprůměrným příběhem v hobitových kapšiškách:-). |
|
|
Nebudeme nosit Enty do Fangornu, kdo je hobit ví dneska díky Jaksonovi skoro každý a nutnost představování a vysvětlování tak zaslouženě ostrouhá. Nicméně pokud bychom nechali druhou větu předchozího souvětí udělat si menší plastiku a "kdo" vyměnili za "co", "hobit za "Hobit" a mezi přidali "to" a výsledné "Co je to Hobit?" nechali chvíli obtěžovat vaše hlavy, úplných a obsáhlých odpovědí by bylo nepochybně míň. Pokud zrovna jste jedním z těch potrefených Šmaků;-) a neznáte Bilbovu cestu tam a zase zpátky, která je takovou komornější a vpravdě kouzelnou předehrou k velké epice Pána prstenů, nemusíte si zoufat. Mimo jiné právě i na vás myslely chytré hlavy z Vivendi Universal, když si zajišťovaly práva na Tolkienova nejznámější díla a nabízejí vám poměrně bezbolestné vytáhnutí Bardova šípu z šupin vaší nevědomosti v podobě dalšího přírůstku do rodiny her ze Středozemě, The Hobbit. Právě vám, knihou nedotčeným, bude tahle virtuální reinkarnace patrně nejvíce po chuti, protože příběh je, a proč to zdržovat, zdaleka nejsilnější stránkou hry. Byť je Bilbovo putování s družinou třinácti trpaslíků k Osamělé hoře obřezané skoro na nejnutnější minimum, pořád je ta kostra dostatečně kvalitní a kouzelná na to, aby nasadila vaší zvědavosti ostruhy a bez problémů vás dovezla na jejich zádech až ke konci. A to i když je prezentovaná většinou jen komentovanými kresbami a jen výjimečně poměrně kvalitními CGčky. Jak se pojede ke konci vám, jimž zvědavost pro znalost příběhu ostruhy nasadit nemůže, už v mnohem větší míře závisí na tom, jaký je váš vztah k plošinovkám.
kameře, která je až na pár prznících výjimek plně ve vaší režii. V jádru tak má The Hobbit solidní a pohodově hratelný korpus, dělaný podle léty osvědčené receptury, který je sice po předchozí, nevydařené herní adaptaci Vivendi Společenstva Prstenu příjemným překvapením, ale zároveň dnes i minimálním základem kvalitní hry svého žánru.
jichž si všimnete, jsou ty, co vám - obrazně řečeno - zůstanou po snědení korpusu trčet nepříjemně mezi zuby. Souboje se snaží dát samy sobě šmrnc na žánr přehnanou sofistikovaností, nicméně na rozdíl od Maxima, kde to skutečně fungovalo, působí poněkud nedotaženě. Bránění se je naprosto nefunkční, nové údery zbytečné, enemáci vyžadující speciální likvidační postupy neexistující a vzájemná detekce úderů zmatená. Šmrnc Maxima se tak nekoná, i když inspirace je evidentní. Byť si s rozplošinkováním knižních pasáží poradili autoři vcelku vtipně, level design samotný je poněkud monotónní a ničím nepřekvapující. A byť je hudba bezesporu kvalitní a souká ze sebe pěkné melodie, pouští je a střídá poněkud zmateně (občas se soubojová melodie spustí pozdě, někdy vůbec apod.). Nutnost neustálého zdlouhavého ukládání do žánru zrovna dvakrát nepatří, protože zbytečně snižuje dynamiku hry a klasické „checkpointy“ by posloužily bez debaty lépe. Ve výsledku jde o věci, které strhávají hru kvalitně provedeným korpusem šoupnutou nad hladinu průměru, zpět do jeho vod. Jeho nástavba něčím neotřelým chybí a tak posledním stéblem, schopným Hobita vytáhnout na vzduch je jeho největší přednost, která není předností hry zásluhou jejích autorů.
Tou je samozřejmě už zmíněný příběh, čímžto se dostáváme cestou zase zpátky na začátek. Příběh samotný pro ty, co s ním zatím neměli tu čest a podoba adaptace příběhu pro ty, kdož jej znají. Zatímco ti první budou mít díky zvědavosti, jak se to vyvine, velmi silnou motivaci pokračovat v pohodovém, ale nijak zvlášť nápaditém hopsání, ti druzí můžou být snadno svedeni zvědavostí, jak to vlastně celé tvůrci převedli. Hrát Hobita je pro čtenáře předlohy totiž něco, jako dívat se na vlastní představy očima druhých, což samo o sobě funguje skoro vždy jako spolehlivý lep. Hra sama o sobě by svou náplní možná pozornost většiny do konce udržet nezvládla, ale naštěstí má dostatečně kvalitní příběh, k jehož stopování nevyžaduje po hráči odfláknutou herní částí sklony k masochismu. K udržení herního Hobita nad hladinou průměru tak příběh svaly přepínat nemusí, protože korpus nemá v kapšiškách sice nic, co by jej nadnášelo, ale nemá v nich rovněž nic, co by jej stahovalo neudržitelně ke dnu.
