Vzpomínáte na zlatou dobu 486 a double-speed CD-ROM mechanik? Vzpomenete si také na dobu prvních SVGA her na CD-ROM? Vzpomenete si také na absolutní klasiku mezi závody, na The Need for Speed? Já jen marně šátrám v paměti a vybavuji si, jak jsem na veletrhu Invex Computer Brno 95 viděl u stánku JRC krabici s logem "Road & Track: The Need for Speed". "Jo, mít to tak doma - to by bylo něco!" - jistě si tehdy každý z vás říkal. A sny se staly skutečností v okamžiku, kdy na jednom z prvních CoverCD časopisu Score vyšlo vysněné NFS demo. Já na tehdejší konfiguraci 486 DX2/50, 4MB RAM, ISA grafická karta jsem si jen těžko mohl představit, že to "nějak poběží". Minimum pro spuštění prvního NFS bylo netradičních 8MB RAM, což při tehdejší ceně pěti tisíc za 4 megabajty bylo téměř nedobytným snem. Naštěstí ale přišel temný pán v pozadí (myšleno Bill Gates) a přinesl světu skvělý i zatracovaný systém Windows 95. Poslední betaverzi jsem (světe, div se) spustil na 4MB RAM. Jednou z nejlepších vlastností byla zajisté lepší emulace DOSových her, čehož jsem díky odkládacímu swap souboru využil a spustil tak i The Need for Speed, přestože jsem měl o čtyři megabajty paměti méně než bylo potřeba. A jaké byly moje tehdejší první dojmy? SVGA jsem na této konfiguraci spustil jen jednou, a po této slideshow jsem se raději vrátil do 320x200, kde při minimálních detailech běžela hra celkem svižně (pominu-li problémy s ustavičným nahráváním harddisku kvůli nedostatku paměti). Na tu dobu nádherná grafika dávala spousta hráčům do úst slova "Mám totéž doma!" při pomyšlení na tehdejší skvělé coin-up hry Sega Rally nebo Daytona USA. I já jsem byl The Need for Speed uchvácen, i když se jednalo pouze o demoverzi.
Naštěstí mě o Vánocích 1995 babička obdarovala větším množstvím zelených papírků, proto jsem v mezidobí svátky - Silvestr vyrazil do nejbližšího obchodu s hrami (200 km vzdálené Brno) a utratil nekřesťanské peníze za produkt společností Pioneer a Electronic Arts Canada s názvem "The Need for Speed", abych se za úderu silvestrovské půlnoci a za okolního křiku "Ať žije rok 1996!" projížděl nádhernou scenérií Vertigo Ridge a zapomněl na okolní svět. Krátce nato jsem neváhal a upgradoval moje PC na tehdejší špičku 486 DX4/100 (který jsem vtipně přetaktoval na 120, načež se mi zhroutily 3 CD-ROM mechaniky), 8MB RAM a PCI grafická karta. Tento počítač světové třídy již zvládl NFS ve VGA full-screen a v SVGA se zmenšeným oknem úplně plynule. V tu dobu jsem si připadal jako král své mašiny a liboval si z dokonalé pařby.
Zapomeňte na konfigurace, nyní bych se konečně rád dostal k samotnému The Need for Speed. Mnozí jistě víte, že hra vyšla dříve než na PC rovněž na dávno zapomenuté konzoli 3DO. PC verze však přinesla řadu vylepšení: Kvalitnější grafiku (hlavně SVGA), více možností soupeření (mám na mysli multiplayer) a kvalitnější videa. Po spuštění NFS to vypadalo asi následovně: Po obrazovce s nápisem "Electronic Arts Canada" následovala kontrola a kalibrace joysticku a pak už jen perfektní intro, kde se předváděla ta nejdražší a nejlepší auta jako Dodge Viper, Ferrari F50 nebo Lamborghini Diablo. Každý vůz pak ještě "vlastnil" svou filmovou prezentaci, což bylo na tu dobu "nesmírně multimediální". Je jen škoda, že od NFS3 již nejsou animované sekvence součástí prezentace aut. Hra nabízela tři okruhy - tracky (plus jeden skrytý) a tři roady. A u nich bych se na chvíli pozastavil. Road je totiž jedna z věcí, která už bohužel nikdy nebyla u žádného dílu série zopakována. Nejedná se o okruh, ale o závod rozdělený na tři etapy. Po projetí první z nich jste skončili na určitém místě. A právě v tomto pořadí startovaly všechny vozy následující etapu a o všem tak rozhodla až poslední část roadu. Tento mód mi připadá velmi realistický narozdíl od NFS2 až 4. Řekněte mi totiž, která vesnice má cestu, na níž lze jezdit pořád dokola?! Škoda, že road systém nezůstal zachován.
První Need for Speed rovněž obsahoval legendární honičku s jedním soupeřem za účasti okolního silničního provozu a policie. Tento mód byl z druhého dílu ze záhadných důvodů vypuštěn a vrátil až před rokem v Need for Speed 3: Hot Pursuit, kde přímo policejní honičky vyplývaly z názvu. V jedničce ale ještě nebyl tento způsob hraní tak vymakaný - stačilo, když vás polda jen předjel a vy jste už inkasovali pokutu.
Kromě tradičního závodu obsahoval NFS také mód šampionátu, po jehož vyhrání jste získali bonusový vůz a track (pokud jste samozřejmě předtím nepoužili "číty"). Další "vymožeností" bylo mutliplayerové řádění přes kabel nebo modem. Mohli se je tehdy zúčastnit pouze dva hráči, což je na dnešní dobu opravdu směšné. Jelikož NFS jednička běžela pod starým DOSem, nebylo zde možno zahrát si po internetu přes protokol TCP. Na jednom počítači jste si taky museli vystačit sami, protože split-screen mode (rozdělení obrazovky na dvě části a následná pařba dvou lidí na jednom PC) byl implantován až v druhém díle.
Grafika byla opravdu (na tu dobu) nádherná, stejně impozantní byla i perfektní rocková hudba. O půl roku později vyšla verze The Need for Speed: Special Edition, která vylepšovala původní NFS a byla prodávána za plnou cenu. A co přinesla navíc? Jeden road, jeden track, techno music, hudbu během závodu, mapu tratě přímo ve hře, síťovou hru až osmi hráčů (pod W95), trochu lepší grafiku a to je vše.
Co bych měl říci závěrem? The Need for Speed je klasická hra, která započala sérii, která se již v brzké době dočká pátého dílu. Pokud si chcete tuto (i na dnešní dobu) perfektní hru vychutnat, zakupte si raději speciální edici, která má lepší podporu Windows 95 a tudíž poběží všem. A nám všem ostatním, kteří znají každý díl naprosto dokonale, nezbývá nic jiného, než si počkat na listopad, kdy bude vypuštěn Need for Speed: Motor City.
