Nejednou už tvůrce her napadlo sesmolit to nejlepší z herní, nebo filmové scény, splácat to dohromady a předložit nám to v jedné hře. Nejspíš si mysleli, že takovéhle řešení jim zaručí obrovskou prodejnost jejich titulu a někdy se tak opravdu stalo (což vážně nebylo tak často). Dalším takovým klonem je na tomto místě recenzovaná hra The Partners.
Vývojáři zde skloubili styl nejúspěšnějšího herního titulu všech dob The Sims a námět televizního seriálu Ally McBeallová. Proč ne, řekla jsem si při instalaci, vždyť Simsů už bylo dost…
V tomto okamžiku si již určitě dovedete představit o co v této hře vlastně jde. Ano, opravdu zde ovládáte panáky v jejich (a vaší) advokátní kanceláři. Úvodní filmeček nás do hry naprosto vtáhne. Postavy jsou sice málo detailní a hranaté, ale řešení, které autoři zvolili, skoro úplně tyto nedostatky potlačí. Je udělán jako znělka právě k některému z mnoha seriálů, které můžeme u nás v televizi sledovat, a tak se zde dozvíte hlavní postavy hry (kampaně) a doprovázet vás bude slečna, která zpívá a naprosto směšně se pohupuje - tancuje.
Asi se nevyhnu několikerému srovnání s již zmíněnými Simsy. Jak v nich, tak i zde ovládáte lidičky přímo s tím, že pokud si jich nevšímáte,
dělají si co chtějí – většinou tropí hlouposti. U každého jednotlivce, který je zaměstnán ve vaší kanceláři, najdete
ukazatele jejich potřeb. Je to láska, odpočinek, umění, sport, sex, práce, přátelství, móda a tak dále. Tyto potřeby musíte jako ve skutečném životě uspokojovat, protože potom by nemusel váš panák práci vykonávat efektivně, a nebo v horším případě by vám s tím mohl dokonce seknout! V pracovní době tak necháte svého človíčka studovat umění, provozovat sport, a nebo (v tom nejlepším případě) sex s jeho kolegyní/s jejím kolegou, za což se vám odmění tím, že z vaší kanceláře se prakticky nehne (panáci „pracují“ opravdu non-stop). Na toto uspokojování potřeb jsou nezbytné různé předměty a nebo alespoň kolegové/kolegyně,které jsou na sex nejefektivnější. Jako v málokteré české firmě jim můžete postavit vlastní posilovnu, do kanceláře jim koupit televizi, herní konzoli, knihovnu, časopisy, akvárium nebo terárium, květiny, pohovky, nebo různé lampičky a počítače. Dále můžete zařídit jídelnu, kam umístíte rozmanité nápoje jako pivo a víno (nealko zde nenajdete, takže v kanceláři to po obědě bude asi opravdu hodně veselé), na chodby jim umístíte automaty na jídlo, pití a kondomy. Zkrátka budete se snažit, aby se cítili jako doma, kam se stejně nikdy nedostanou. Každý předmět má nějaké působení na panáka. Když si například bude číst zamilovanou literaturu, uspokojí se jeho potřeba lásky. To jsem ještě vzala, ale že nákup kondomu
„uspokojí“ sexu chtivého panáka, to už bylo nad moje síly. Vždyť jaký normální člověk se tím uspokojí? V tomto případě bych potřebu sexu po nakoupení kondomu ještě zvyšovala… Tato chyba tu není jediná, ale k dalším se dostanu až časem.
Nejdůležitější je v normálních kancelářích práce. Zde budete dostávat různé nabídky, které pokud nehrajete kampaň, můžete a nemusíte přijmout. Stále jde o advokátní pomoc (jak jinak) některého člověka či podniku, který se dostal do nesnází, nebo jeho někdo dostal do nesnází a jemu se to nelíbilo. Vždy vám přijde dopis, kde máte stručně vylíčeno, o jaký úkol jde, jak je honorován a jak je obtížný. Pokud se na to cítíte, zvolíte jednoho z vašich zaměstnanců, který ho bude mít na starosti. Ostatní mu mohou pomoci. Až sem je to velice zajímavě vyřešeno, ale dále už se celá vaše práce bude soustřeďovat na obyčejné a jednotvárné nahánění panáků k počítačům a zadávání stále stejné možnosti „pracovat na případu“.
Paňáků je tu jen několik, ale i přes to, jsem je měla problém od sebe rozeznávat. Pokud si budete chtít vytvořit vlastního, stejně vám budou muset vystačit původní, kterým jen vdechnete jiný charakter a jinak je pojmenujete. Bída. Původní panáci mě v „kampani“ rozčilovali, jelikož někdy se najde člověk, který v kanceláři nic nedělá a jenom ho musíte například sexuálně uspokojovat - posíláte ho přečíst si erotický magazín, necháváte ho chatovat na erotických chatech a tak dále. Po několika minutách je to už vážně nuda a zdá se vám to
nekonečné a trapné.
Jako v Simsech i zde najdete položku nákupu, kde budete vybírat mezi rozšiřováním kanceláře, nábytku a věcech. Poslední dvě položky mi opravdu nějak splývaly dohromady, jelikož kopírka se nacházela v nábytku, zatímco tiskárna byla už ve věcech. Nebudu vytahovat další příklady, „štěstí“ je, že tu předmětů není mnoho, a tak si během pár chvil hraní budete pamatovat kde jaký najdete. Občas jistě narazíte na problém umisťování předmětů, psací stůl si můžete dát do dveří, ale pod světlo už ne. Často se s předměty špatně manipuluje, ale na to si také dokážete zvyknout a najít si ten správný fígl. V položce rozšiřování vašich kanceláří se vám nabídne jen několik málo pokojů, které jsou už vytapetovány a vyměřeny, takže si toho asi moc nezvolíte. Vy jen můžete rozhodnout, jestli máte dostatek financí, aby vám v příštích chvílích, než zase nějaké vyděláte, nechyběly.
Jak jsem již zmínila, panáci nejsou hezcí, ale ani inteligence jim vývojáři příliš do vínku nedali. Když vaši človíčci prahnou po sportu a vy jim nepřikážete zahrát si například s míčem, tak si čtou o lásce, kterou vůbec nepotřebují. Po vašem rozkazu, aby si šli podat ruce, mi v jednom z kol kampaně chodili za roh, jako by to bylo veřejné tajemství. Flirtovat se přitom nestyděli ani před ředitelem firmy. Musíte je proto stále
ovládat, a když jich máte víc, dá vám to docela zabrat. Navíc se budete potýkat se stereotypem, ale na to si také dokážete zvyknout.
Menu hry vypadá skvěle, ale to je vše co vašemu oku polichotí. Už několikrát jsem se malinko zmínila, že panáci nevypadají moc dobře. Jsou hranatí a málo detailní. Není těžké plést si je a rozeznávat je jen podle jména, které se vám ukáže, pokud na jednotlivce zamíříte ukazatelem myši (spolu s tím co dělají a na čem). I různé tabulky na vás budou působit hrubě a nepříjemně, a i když se zde objevuje celkem dobrý nápad porovnávání zájmů zvoleného človíčka s ostatními, na dojmu to moc nepřidá. Příjemná je možnost sledovat vašeho panáčka z různých pohledů ve zvláštním okénku a nejpříjemnější je pohled přímo jako byste panákem byli vy sami. Jenže i toto má svojí černou stránku. Kancelář si tak budete moci projít úplně celou a nabudete tak pocitu, že jste v ní opravdu, ale pokud potkáte některého z vašich kolegů, nejspíš se vyděsíte. Ostatní postavy vypadají jako mrtvé, bez nějakého výrazu obličeje a ani na vás nepohlédnou. Na to si ale také určitě zvyknete.
The Partners je v úvodním filmečku vážně skvěle ozvučen a před jednotlivými misemi v kampani, kdy vám jejich úkoly řekne velice sympatický mužský hlas, to vypadá po zvukové stránce velice nadějně. Běda ale v okamžiku, kdy vstoupíte do hry samotné. Hudebně vás
nemálo zklame, protože po celou dobu nezaslechnete ani jediný tón sebehorší hudby. Zvuky už jsou na tom lépe, alespoň máte šanci poznat, co který panák dělá. Pokud pracuje na počítači, klávesy cvakají, když se holí, je slyšet, jak vrčí strojek a tak dále.
Advokátní kancelář je určitě i pro vás (tak jako pro mě) velice lákavý námět, protože jen málokdo má možnost navštívit ji doopravdy. Tato hra ale není vhodnou možností, jak se do této kanceláře podívat. Přehlédnu-li zásadní chyby, jako umělou inteligenci panáků, nebo to, že se navzájem procházejí, procházejí nábytkem a vesele si hoví posazeni někde ve vzduchu, dále i absence muziky a zvláštní rozdělení objektů do jednotlivých skupin a nakonec strašné ovládání zařizování vaší kanceláře nábytkem, zbude mi ještě velká jednotvárnost hry. Na tomto kousku měli vývojáři ještě minimálně tři měsíce zapracovat a nespoléhat se jenom na to, že zvolili celkem zajímavé téma – jak pro hráče PC her, tak pro televizní fanoušky. Vy si zvykat nemusíte, tak jako já, která hru musí přetrpět, a tak vám ji za žádnou cenu nedoporučuji (kdyby stála stovku, tak to ji berte).
| The Partners | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
