The Punisher - Kat na PC

Okurková sezóna na nás udeřila nebývalou silou a dá se říci, že v podstatě není co hrát. O to více potěší svižná akce ve stylu Maxe Payna na motivy známého komiksu a filmu. Originalitou sice nesrší, ovšem, že dokáže pobavit, se vás pokusíme přesvědčit v recenzi.

Fňukat nad osudem předělávek filmů do herní podoby dnes již nemá příliš velké opodstatnění. Pravda, pořád se ještě velké procento z tohoto tábora pocházejících kusů řadí k prachsprostému braku, více se však již může pyšnit nálepkou nadprůměrných titulů a výjimkou nejsou ani řádné hity toho největšího kalibru. Vzpomeňme například Battle for Middle Earth či Chronicles of Riddick. The Punisher přichází několik měsíců po filmové předloze, na níž můžete ve videopůjčovnách narazit pod českým názvem Kat. Ovšem tento akční snímek má svůj inspirační zdroj ještě někde jinde a sice v komiksu, který je u nás sice naprosto neznámý, ale v USA rozhodně patří k těm kultovnějším. Hra tak má solidní předpoklady minimálně ke komerčnímu úspěchu, jak si ale vede po kvalitativní stránce, si povíme na následujících řádcích.

Po vzoru jistého Maxe Payna, kterého shodou náhod potkal dost podobný osud, odhazuje uniformu, nasazuje dlouhý tmavý plášť a vrhá se do newyorského podsvětí zřídit pomstu.

The Punisher samozřejmě výrazně čerpá ze svých předloh a snaží se hráči předkládat zajímavý a strhující příběh, což se mu podaří asi jen u jedinců neodkojených akčními béčky, jež se i na naších televizních stanicích dají v nočních hodinách s úspěchem sledovat. V zásadě jde o jedno velké klišé, ústřední zápletkou počínaje a způsobem vypravování konče. Vžijete se do kůže Franka Castla, férového newyorského policisty, který svou prací žil a plnil ji na stodvacet procent. Přesto se, především kvůli své rodině čítající milující manželku a malou dcerušku, rozhodl jít celkem předčasně do policejního důchodů. Stačilo dokončit poslední akci, jež měla podtrhnout Frankovy nesčetné úspěchy v lovu zločinců. A světe div se, povedla se, tedy alespoň na první pohled. Podařilo se eliminovat syna mocného mafiána a právě v tom tkvěl onen háček. Mafiáni drží spolu, zvláště, když je váže krevní pouto, což Frank záhy pocítil na vlastní kůži a jeho rodina ještě více. Nikdo z jeho příbuzných nepřežil, až na něj…na Kata. Po vzoru jistého Maxe Payna, kterého shodou náhod potkal dost podobný osud, odhazuje uniformu, nasazuje dlouhý tmavý plášť a vrhá se do newyorského podsvětí zřídit pomstu. Na mrtvoly přitom nehledí – čím více padouchů padne s olovem v břiše k zemi, tím více se Frankovi uleví. Ne, Kat skutečně není kladný hrdina, jenž by se nad svými nepřáteli slitoval.

Hra začíná ve chvíli, kdy je již vlastně po všem. Punisherovi se evidentně povedlo to, co chtěl, tedy pokud do toho spadá i zatčení bývalými kolegy. Pravda je, že se nijak nebránil, stejně se nemá kam vrátit, tudíž má nyní spoustu času, aby tak trochu přiblblým vyšetřovatelům retrospektivní formou vysvětlil, jak to všechno bylo. Ještě je třeba dodat, že herní příběh nekopíruje přesně děj filmu, má s ním společných jen několik styčných bodů jako jsou třeba bossové apod. Výrazněji bylo čerpáno z četných komiksových zápletek, což však kvalitu celkového výsledku nijak nesnižuje. Vždyť jde stejně jen o ryzí third person akci, kde se na nějaké to odůvodňování moc nehraje.

Jakýmsi výchozím bodem se po dobu hry stane váš apartmán, z něhož se vydáváte především na mise, ale jsou zde i další zajímavé serepetičky. Za všechny zmiňme arzenál zpřístupněných zbraní, novinové články kopírující vaši krvavou jízdu, seznam bossů, kteří si nezaslouží nic jiného než zemřít, ale také například spoustu bonusového materiálu (cheaty, komiks, trailery atd.), jehož adekvátní obnos získáte za splnění určitých cílů v misi. Ve většině případů máte jeden hlavní a pak nějaké ty vedlejší. Zde stojí za zmínku například medailové ohodnocení za nahrané body. Když dokončíte misi v příběhovém modu, můžete si ji klidně zopáknout ještě párkrát, a to v časově ohraničených úsecích, v nichž musíte vždy splnit vyzývavý úkol typu zabít šesti různými prostředky apod.

Punisher nabízí celkem tři úrovně obtížnosti a pokud chcete, aby vám hra vydržela trochu déle, volte rozhodně tu nejtěžší. Úrovní je sice celkem slušné množství, ale dají se prolétnout vcelku rychle, jelikož jejich linearita snad ani nemohla být větší. Zabloudit je zde zhola nemožné, vždyť vás k cíli neomylně vede jediná cesta. Podíváme se do poměrně zajímavých lokací jako je třeba autodílna, ZOO, krematorium či různé bary. Až na výjimky však platí, že jejich potenciál zůstal nevyužit. Dost často narazíme na prakticky totožné a bez špetky invence designované místnosti, které hru uvrhávají do stereotypu ještě dříve než by bylo zdrávo. Naštěstí se mezi šedivými a nevýraznými úrovněmi najdou i světlejší kusy, které nás vrátí takříkajíc do hry. Ve vlastních misích se nedá ukládat, tyto jsou rozděleny do několika regionů a v případě, že zemřete, ocitnete se v posledním, kterého jste dosáhli. Ovšem pokud se vrátíte zpět do menu nebo hru rovnou vypnete, musíte pak úroveň začít od znova.

Před každou z misí vás čeká do děje uvozující filmeček, který obvykle plynule přechází v samotnou akcí, jíž je tedy spousta na každém rohu. V podstatě neustále budete držet prst na spoušti, jelikož nepřátel je slušné množství. Sice je jejich rozmístění zjevně prvoplánové a zatímco v chodbách často nenarazíte na živáčka, většina místností je jimi přervána až k prasknutí. Pak je docela těžké se zorientovat, ovšem jakmile se vám povede najít strategickou výchozí pozici v podobě nějakého krytu, je vyhráno. K plusům hry musím přičíst, že přestřelky oplývají filmovým duchem, čemuž přidávají jak efektní skoky Kata do stran, dozadu a dopředu, ale i logické chování nepřátel. Ti se dobře kryjí, občas si vás dokáží i oběhnout a také, pokud se ocitnou beze zbraně, si ji dokáží sebrat. Naneštěstí tomu tak není ve všech případech, protože občas mají protivníci zcela evidentní výpadky, kdy nejenže vás nedokáží strefit, ale kolikrát dokonce jen hloupě stojí a čumí. Ale vraťme se ještě k patřičně akčním sekvencím, jimž napomáhají i Punisherovy grify, například vykopnutí dveří.

Dost často narazíme na prakticky totožné a bez špetky invence designované místnosti, které hru uvrhávají do stereotypu ještě dříve než by bylo zdrávo.

Zbraní jsou tu přehršle a je radost s nimi zacházet. Jde o pistole, samopaly, brokovnice, sniperku či třeba plamenomet. Většina z nich jde použít i v páru, což je třeba u takové M16 dost zvláštní, ale nad tím se ve hrách nemá cenu pozastavovat. Pokud držíte dvě zbraně zároveň, ovládá se každá trochu netradičně jedním myšítkem. Existuje zde ještě možnost rychlého zabití spočívajícího v rychlém přistoupení k nepříteli a stisku jediného tlačítka. Punisher už vykoná potřebný zbytek. Občas to je jedna dobře mířená kulka, jindy úder pažbou a kdybyste viděli, co udělá takový granát v puse, asi by vám zrovna do smíchu nebylo.

Již z toho vyplývá fakt, že je Punisher neobvykle brutální a v mnoha státech zákazu hodná hra. A to zdaleka není všechno. Braní nepřátel coby živých cílů by se dalo ještě ospravedlnit, jejich efektní odhození a popravení taky, ale vymáhání informací už je přeci jen trochu silné kafčo. To probíhá tak, že si nakráčíte k libovolnému nepříteli, chytnete ho (vyjde to vždycky, kluci se nijak nebrání) a začnete vyslýchat, k čemuž máte k dispozici hned několik prostředků. Přiložení zbraně k obličeji či silné údery jsou hodně pádnými argumenty. Ale nejde to tak jednoduše, jelikož protivníka musíte nejdříve takzvaně zlomit, aby začal mluvit. K tomu slouží speciální ukazatel, který ovládáte pohyby myši. Je třeba ho udržet v určitých hodnotách, jinak z padoucha nic nedostanete nebo ho rovnou zabijete, což se v zápětí stane tak, jako tak. Vyplatí se vyslýchat především pohlaváry označené lebkou, ale pokud se vám to nepovede či na to nemáte náladu, vůbec nic se neděje. Informace jsou totiž koncipovány jako rady k dalšímu postupu, ale ten je natolik jednoduchý, že jich není prakticky třeba. Protivníky tak můžete zabít rovnou, ovšem párkrát se vyslýchání rozhodně vyplatí vyzkoušet – jde o jeden z nejoriginálnějších nápadů ve hře, navíc na zvláštně vyznačených místech je opravdu vypečený. Zapomenout nesmíme ani na Punisher mod, který představuje variaci na maxpaynovský bullet-time. Jak postupujete hrou a zabíjíte své nepřátele, přičemž obzvlášť efektní killy se hodí dvojnásob, plní se vám speciální metr ukazující, jak moc si můžete užívat zpomaleného času, zvláštního vidění a smrtících úderů.

The Punisher určitě není kdovíjakou peckou a popravdě jsme to od něj ani nečekali. Jedná se o nenáročnou third person akci na motivy filmu a komiksu, jež ani samy o sobě nejsou moc originální. Mě osobně se však spád hry a do jisté míry i vypravování příběhu líbilo – stát se čas od času hrdinou, který ztratil vše a touží po odplatě, je příjemně nenáročné a zahrát si pár úrovní denně pro odreagování můžu jedině doporučit. Pravda, mise příliš nápaditosti nepobraly, grafika je přinejmenším spartánská a čas od času se nevyhneme ani bugům. Na druhou stranu tu máme herní sucho a Punisher se rozhodně nehraje špatně.

Komiksoví hrdinové na plátně a monitorech

Poslední dobou se doslova roztrhl pytel s adaptacemi starých dobrých komiksů do prostředků moderní technologie, tedy kina či počítače. Nejstarší a asi i nejznámější hrdina Superman se na plátno kin či obrazovku televize dostal nesčetněkrát, ovšem jeho dřívější sláva je zřejmě nenávratně ztracena, k čemuž přispěla i vážná nehoda jeho hlavního představitele, který v osmdesátých letech tak skvěle hrdinu s velkým S na hrudi ztvárnil. Vzhledem k tomu, kdy byla Supermanova sláva na naprosté špičce, se na nějaké ty hry vzpomíná velice těžko, přestože rozhodně existovaly, ovšem žádná z nich neoplývala takovou kvalitou, aby se zaryla do srdcí hráčů a vůbec PC platforma jim moc nepřála. Superman však není jediná ikona komiksové scény, vzpomeňme například velice pěkný snímek X-Men, jehož druhý díl takové slávy nedosáhl, ale pořád se jednalo o kvalitní kousek. S jeho uvedením se na monitory počítačů dostala i docela obstojná, i když jednoduchá akční gamesa X-Men 2: Wolverines Revenge, jejíž první díl jsme měli možnost vidět pouze na konzolích.

Velmi kvalitním filmem byl i Spider-Man samotného Stana Leeho, který se zjevil nedávno a zaznamenal hned několik potěšitelných rekordů v návštěvnosti. A to byl rozhodně impuls pro herní byznys, který nezahálel a rychle připravil akční adventuru Spider-Man: The Movie, která se vyznačovala překvapivě slušným nápadem, jenž však nebyl dotažen do konce a naopak byl ještě značně zprzněn špatnou kamerou. Jednalo se tedy spíše o průměr, ovšem prodejnost špatná rozhodně nebyla, a tak jsme se dočkali i druhého dílu, který obecně dotáhl většinu složek první části dále, rozhodně však ne k dokonalosti. Musíme ale říci, že Spider-Man překvapil jak filmovým zpracováním a do jisté míry i kvalitním herním přepracováním, které se očekávalo v mnohem horší kvalitě. S nástupem druhého dílu Spider-Mana přišla i nová videohra, a to rovnou ve dvou mutacích. Zatímco na konzolích šlo o skvělou záležitost porovnatelnou například s GTA, PCčkáři se dočkali jen průměrné hopsačky. Tento krok firmy Activision je dodnes nepochopitelný.

Komiks točící se kolem Daredevila rozhodně nebyl špatný, ovšem co se týče filmu- asi by bylo lepší, kdyby nikdy nevznikl. Nebyl sice tak úplně hrozný, ale vzhledem k předchozími tituly nasazené laťce se čekalo mnohem více a ne jen bezduchou béčkovou rubačku, i když s Benem Affleckem v hlavní roli. Většího projektu na herním poli jsme se tak logicky nedočkali, i když na Gameboyi se něco s tímto námětem zjevilo. O mnoho lépe nedopadl ani The Hulk, který byl sice lepší, ovšem pořád jen mírně nadprůměrný. Zato se dočkal zpracování do herní podoby, která nesla stejný název. A světe div se, opět nešlo o propadák, což by kdekdo očekával, ale o příjemnou nadprůměrnou gamesku, která splnila účel. Do škatulky komiksových hrdinů by se dal započítat i Batman, ovšem kvalita filmů s ním v hlavní roli má bohužel sestupnou tendenci. Vřele můžu doporučit akorát první dva a z her asi žádnou, i když zde nějaké byly. Nejnovější je asi Batman: Vengeance, který se však podle mého názoru nepřehoupl přes průměr.

Jako poslední příklad jsme si nechal Soudce Dredda, jenž se asi před dvěma rokem dočkal přepracování do multiplatformové FPS, od níž se čekalo hodně, ale předpoklady se jí podařilo naplnit pouze z poloviny. Ale pořád dopadla mnohem lépe než její filmový bratříček se Sylvestrem Stallonem, což byl regulérní propadák. Pokud bychom toto povídání měli nějak sumarizovat, napsali bychom, že filmová zpracování slavných komiksových hrdinů nedopadají až na výjimky vůbec špatně a že za peníze do nich vložených určitě stojí. S hrami je to již trochu horší, i když vůbec ne hrozné, platí zde rovnou dvě pravidla. Objevují se převážně na konzolích a na PC přechází jen jako vedlejší produkt a často tak i vypadají, ovšem v těch nejhlavnějších zde zmíněných případech o propadáky dozajista nešlo, jedná se o veskrze mírně nadprůměrné herní zážitky. Druhým pravidlem je, že jedná hlavně o akční mlátičky, i když se snaží maskovat i za adventurní prvky, jež však ve větší míře přinesl snad jen Spider-Man. Situace tedy není zase tak špatná, ale pořád může být ještě lepší. Herní zpracování Punishera kredit rozhodně nekazí a jde o jednu z lepších komiksových předělávek, což se však již nedá říci o filmu, který v porovnání s konkurencí a jinými filmovými adaptacemi komiksů zapadl. U nás to nedopracoval ani do kin, fandové si ho mohou sehnat na DVD.