Ve filmovém světě je to docela běžná záležitost, u her však na události inspirované realitou příliš nenarazíme. A když, děje se tak právě přes filmovou osu. The Saboteur jde jinou cestou, a už proto budí značný zájem. Dokonce navzdory tomu, že by se dal zaškatulkovat i jako akce z druhé světové války, což je dnes vizitka, kterou se nikdo příliš nechlubí.
V tomto případě ji ale pomineme, vždyť prostředí druhé světové se dá zpracovat i jinak, než jak to učinily desítky řadových akcí, které nám už lezou krkem. Skutečně, Saboteur od Pandemic Studios je velmi odlišný, a to už na první pohled. Tahle hra v sobě zkrátka skrývá jakési fluidum, jež by ji mohlo přivést až na samotný vrchol.
Její vývoj probíhá už několik let. První zkazky o podobném titulu jsme zaznamenali někdy kolem roku
2005. Tak dlouhý vývoj je dán náročností projektu. Pandemici ani nijak nezakrývají, že s ním v určité fázi měli velké problémy a vážně hrozilo ukončení produkce. Naštěstí k tomu ale nedošlo, problémy se podařilo odklidit a cesta k úspěchu se zdá být volná.
Jak už jsme naznačili, základ pro hru tvoří reálné události. Jméno Williama Grovera-Williamse vám pravděpodobně nic moc neřekne. Vězte však, že šlo o člověka, jemuž jsou přisuzovány velké hrdinské činy za druhé světové. Tento anglický závodník působil ve francouzské stáji přesně v době, kdy se do země galského kohouta přihnali nacisté a začali ji okupovat. Grover-Williams pak byl velmi činný ve francouzském odboji.
Ve hře se nezhostíte přímo jeho, ale jakési variace jménem Sean Devlin. Rovněž Angličan, úspěšně závodící za
tým Mourini. V krásné předválečné Paříži si užívá bezstarostného života, když sem jednoho krásného dne nakráčí noha Němce a vše je najednou úplně jinak.
Sean je nejprve vězněn v továrně konkurenční německé stáje Brandenburg. Zprvu se do věcí nechce nijak míchat. Je přece Angličan, a tak doufá v brzké propuštění a návrat domů. Jenže brzy se stane něco, co v něm vyvolá touhu po pomstě. Nejprve tak musí utéct z továrny, odkud se probije hezky ručně. A poté se skutečně připojí k francouzskému odboji coby jeden z jeho nejvýznamnějších členů.
Už příběh je tedy více než zajímavý a vězte, že nabízí solidní prostor pro variabilní úkoly a nejrůznější zvraty. Tím ale atraktivní nabídka Saboteura ani omylem nekončí. Naopak, jen si představte,
že okupovaná Paříž je pro vás paradoxně svobodným městem, ve kterém se můžete, s jistými omezeními danými stanným právem, pohybovat volně jako v kdejaké freeroamingové akci.
Většina hry se odehrává právě v Paříží, ale v některých misích se podíváte i mimo ni. Z obrázků jste už jistě vyčetli velmi zvláštní vizuální charakter hry. Ten rozhodně nemá od počátku. Abyste si ho správně užili, tak se ještě před okupací budete procházet po jásavých a barevných ulicích.
Jakmile ale přijedou Němci, město se propadne do depresivní směsi černé a bílé, která je prokládána jen komiksovými barevnými efekty krve či výbuchů granátů. Toto vizuální ztvárnění působí místy až surreálně.
Není to ale neměnný stav. Pokud bychom to zjednodušili, pak je hráčovým cílem tuto černobílou ponurou atmosféru opět odklidit. Toho docílí tak, že bude provádět úspěšné akce v určitých částech Paříže. Jistě, vzhledem k historickým událostem nebudete sami Paříž osvobozovat. Spíše budete provádět zákeřné odbojové činy, které pokořeným obyvatelům opět dodají morálku a chuť se vzepřít. Jakmile se vám to podaří, ta část Paříže bude opět barevná.
Jak vidno, autoři si na atmosféru velmi potrpí. A právě ona má velký potenciál odlišit Sabouteura od jiných her. Herní principy už jsou totiž víceméně tradiční, byť evidentně skloubené do poměrně komplexního celku, který vychází z hráči dané svobody.
V zásadě jde o akci z pohledu třetí osoby. Je samozřejmě poplatná aktuálním trendům, a tak nesmí chybět solidní 
krycí systém. Ten funguje velmi jednoduše. Stačí, když přiběhnete k nějakému úkrytu a hrdina se k němu automaticky přilepí a může v krycím módu provádět řadu akcí. Jakmile chcete odběhnout, jednoduše se kurzorovými tlačítky opět odlepíte.
Sean Devlin sice něco vydrží, není to ale Rambo, takže krytí bude nutné využívat. Nemělo by docházet k problémům s interaktivitou úkrytů. Pokud se za něco půjde teoreticky schovat, pak to bude naplno možné i v herní praxi. V tomto směru žádné kompromisy a nelogičnosti. Prostředí musí působit co nejhomogenněji.
Tím ale nabídka herních prvků nekončí. Už z titulu odbojné činnosti se neobejdete bez plíživých akcí. Zkrátka stealth postup bude jednoznačně jednou z platných akcí, které by měly slavit úspěch.
Ostatně, za tímto účelem můžete využívat skutečně celý prostor. Po vzoru Assassins Creed se autoři totiž rozhodli, že do Saboteura včlení také vertikální element. To znamená, že lze lézt po budovách, běhat po jejich střechách a vůbec se nepohybovat jen po nudné rovině.
Nabídka titulu The Saboteur je evidentně hodně slušná. A to jsme se ještě nezmínili o interním enginu, který v Pandemic Studios vyvinuli přímo pro potřeby hry. Ten by měl vyvážit jak grafickou potěchu, tak optimalizaci na širokou hardwarovou škálu.
Všechno to zkrátka vypadá až příliš dobře. Jediné, co nás poněkud znepokojuje, je skutečnost, že v poslední době Pandemic Studios nepatří mezi tu úplně první vývojářskou ligu. Jejich Mercenaries 2 nesplnili očekávání a hra na motivy Temného rytíře dokonce nebyla ani připuštěna k vydání. Doufejme, že autoři naváží na svou starší produkci a v Saboteurovi opět prokáží velký talent a schopnosti.
