Intro budovatelské strategie, jejíž první podoba se objevila již v roce 1993, vypadá celkem slibně. Na lodi, pohazované vlnami, je vidět každá kladka, napínající takeláž. Překvapí jen, že se poměrně realistické „záběry“ plavidla střídají s dosti primitivně animovanými námořníky. Pak se otevírá menu, víc v retro stylu, než by bylo úplně milé, ale stále netušíme, co se na nás chystá. Dokud se konečně neotevře vlastní hra a je rázem mnohé jasné. Grafika je beznadějně „písíčkově“ zastaralá. Herní historie nepřežívá jen na displejích mobilních telefonů, kde se díky jejich poměrně malým rozměrům slabiny grafiky daří ututlávat, ale naneštěstí i na nejnovějších handheldech, kde nedostatky něčeho, co již v této podobě nemělo opouštět hrob, bijí do očí.
To vypadá, že kvůli směšným rybářským háčkům budeme potřebovat doly na železnou rudu, huť a železárnu.
Po ztroskotání na neznámé pevnině tedy máme jen jeden nouzový stan s římským orlem před vchodem. Tedy pokud jsme si vybrali příběhovou „Římskou kampaň“. Pomocí výjimečně chaotické obslužné lišty se otevře řada neméně nepřehledných menu, ve kterých si kromě obhlížení statistik můžeme vybírat, co budeme budovat. Do vínku jsme dostali pár druhů budov plus lze praporky vytyčovat cesty. A narážíme na obtíž. Praporky ani budovy totiž nelze umisťovat libovolně, ale jen na předem určená místa. Záleží na tvaru terénu – ten ale není zjevný, protože vše je na pohled izometrická placka – a pak také na podkladu stavby, což je ale rovněž matoucí, neboť někdy na písku postavíte, jindy ne. Neustále tak vidíte symbol, značící, že požadovanou akci nelze provést. Tvůrci si zjevně byli vědomi toho, jak oprudivé je věčné odklikávání chybových hlášení, takže do hry zařadili nápovědu, zvanou potupně Nouzový program. Po kliknutí na Nouzový program se celá herní mapa zahemží schematickými praporky a domečky žluté barvy, které hráči ukazují, kam tedy smí skutečné praporky a domečky umisťovat, a to u staveb včetně jejich velikosti a druhu. Ve výsledku máme nepřetržitě zapnutý Nouzový program, protože bez něj se prostě nepohneme z místa.Aby pak taky něco zůstalo na hráči a hra nebyla jen jakousi interaktivní omalovánkou, nelze postavit všechno, co vidíte v nápovědě, nýbrž zapíchnutím praporku do určitého bodu nebo postavením domku na určitém místě si vymažete celou řadu jiných potenciálních praporků a domků v okolí, čili je třeba racionálně plánovat trasy, aby vedly co nejpříměji a pokud možno smysluplně – těžké náklady se lépe nosí z kopce dolů než naopak. K tomu vám dopomáhají značky zobrazující sklon svahu. Praporky slouží k vytyčování cest, případně můžete komunikace vytyčovat i bez nich, ale od praporků lze cesty větvit, takže se vyplatí poslechnout manuál, nabádající zapíchnout tolik praporků, kolik dokážete. Jednak se prostor mezi praporky zalidňuje osadníky, jednak musíte často cesty předělávat, protože neodpovídají měnícím se potřebám. Naštěstí ničení a stavba nových cest probíhá rychle, což se o zbytku hry říci nedá.
Ano, hra je zdlouhavá. Co zdlouhavá, hra se vleče až k uzoufání a přestože ji můžete zrychlit asi dvojnásobně, hraje se nejlépe tím stylem, že handheld leží zapnutý a odložený stranou na stole a asi tak jednou za dvacet minut mrknete, jestli není potřeba nějaký zásah. Takovému stylu „paření“ se tvůrci zjevně snaží zabránit, takže se občas zjeví jakýsi Octavius, oznámí kolik uběhlo času a co se za tu dobu přihodilo, plus jaké jsou další plány – nápověda. Občas tudíž přijdete zkontrolovat, jak země vzkvétá a zjistíte, že za celou dobu se nestalo nic, jen Říman obtěžuje s hláškou, jíž je třeba odkliknout, aby vzkvétání pokračovalo. Na druhou stranu později budete Octavia nedočkavě vyhlížet, neboť je jediný, kdo vás dokáže osvobodit ze zákysu, kupříkladu magickou větou „je třeba otevřít doly“ – a hle: najednou jsou v nabídce staveb doly.
Obranné možnosti jsou prakticky nulové a v útoku rozhodujete hlavně o tom, kolik a jakých vojáků vyšlete vpřed.
Po čerstvě postavených cestičkách tedy začnou pobíhat kolonisté a nosit – ledacos, počínaje stavebním materiálem a konče jídlem. Kolonisté jsou jen z minimálního počtu pixelů, byť snaživě rozhýbaných, takže člověka připomínají jen hodně vzdáleně, nicméně kmitají po cestičkách a občas si předají kládu, čili s mohutným zapojením fantazie v nich lze osadníky spatřit. Každý je navíc do modra, díky čemuž vypadá jako mikro-Šmoula. Stromy se rovněž divoce hemží pixely, což má asi znamenat, že se hýbou ve větru, ale výsledkem je jen zrakobol. Pokud se ale o les nebudete starat, záhy stejně žádné stromy nebudou, protože padnou na stavební dříví – je celkem příjemné sledovat, jak pracanti domečkům nejdřív vybudují dřevěnou kostru a tu pak pobijí prkny, až na to, že kostra je ve falešném 3D a její pokrývání prkny probíhá v nejčistším 2D, ale nebuďme hnidopichy. V okamžiku, kdy nejsou stromy, není ani z čeho stavět. Musíte tedy postavit „chýši lesníka“, který padlé stromy obnovuje – překvapivě o něco rychleji než v realitě.
|
Cílem je samozřejmě expanze. Hranice vaší říše je vytyčena jakýmisi patníky, za nimiž se zpočátku válí černá „budovatelská mlha“. Temnotu odstraníte vysláním zvědů, nerostné zdroje zjistí geologové a patníky posunete tak, že co nejblíže k nim postavíte vojenskou budovu. To ale nestačí, do budovy musíte dostat posádku a jak záhy zjistíte, není to jen tak. Pravidla hry jsou tak mlhavá, že do některých čerstvě postavených budov se panáčci jen hrnou a do jiných abyste je tahali párem volů, aniž je vždy zcela zřejmé, kde je důvod. Bez tutoriálu a s velmi tenkým papírovým manuálem je to docela slušný test inteligence. Vůbec se zdá, že se tvůrci tak dalece smířili s faktem, že jejich výtvor zaujme jen skalní fandy série, že prkotiny jako výukový level prostě neuznali za hodné námahy. Ta tak padá na hráče a to plnou vahou. Leč nezoufejte a zkoušejte všechno, co máte k dispozici: vysázejte všechny praporky, postavte všechny dostupné stavby, vyšlete do krajiny průzkumníky a geology, plus hromaďte vše, co se hromadit dá – dříve či později se zjeví Říman a vyléčí vás ze zákysu.
Už jsme si řekli že hra má dva rychlostní stupně. Kromě toho disponuje rovněž čtyřmi stupni zoomu. Dva jsou ovladatelné přímo a dalšího zvětšení dosáhnete tak, že si levým postranním tlačítkem prohodíte displeje: strany čtverečků, z nichž je vše postaveno, se tak zvětší až na několik milimetrů, což kromě toho, že jde o výjimečně ohavný pohled, nemá žádnou další srozumitelnou funkci – hře to rozhodně nepomáhá. Rovněž řada akcí, jako třeba demolice staveb, je proveditelná jen při prohození displejů, na což přijdete metodou pokusu a omylu. Demolice, znázorněné požárem odsouzené budovy, se nedají vrátit zpět, takže opatrně.
Při expanzi samozřejmě dříve či později narazíte na protivníky. Pokud čekáte, že si zahrajete na Napoleona, budete zklamáni. Daleko spíš si totiž hrajete na Ouvrarda, Korsičanova ministra financí, protože nepřítele udoláváte především ekonomickým růstem. Obranné možnosti jsou totiž prakticky nulové a v útoku rozhodujete hlavně o tom, kolik a jakých vojáků vyšlete vpřed. Vyhrává jednoduše ten, kdo disponuje lepším vojskem a zázemím, efektivnějším transportem
|
Kromě základních kampaní, příběhové římské a abstraktnější světové, sestávajících sice jen z tuctu, ale zato extrémně dlouhých levelů, si můžete zkusit i Nekonečnou hru, kdy hrajete proti AI protivníkům za nastavitelných podmínek. Otázkou je, zda stojíte právě o takové abstraktní a čistě ekonomický intelekt ukájející hraní v podobě, která na velkých monitorech budila zájem před deseti lety – na to už si ale musí každý odpovědět sám.
The Settlers | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|