„Cesta k respektu“ je další zářez na pomyslné pažbě 7 Studios z kalifornské Santa Monicy, kteří na svých stránkách omračují návštěvníka mýtickou historií firmy, založenou sedmi veterány herní branže, „klíčovými účastníky na tvorbě nejrespektovanějších her všech dob“. Zároveň by se ovšem podtitul dnes recenzované hry mohl považovat za výraz zbožného přání tvůrců, protože říci, že předchozí opusy 7 Studios jako Defender, Fantastic 4 nebo Piráti z Karibiku: Legenda Jacka Sprarrowa mezi nejrespektovanější hry všech dob nepatří, by bylo dobrým adeptem na účast v soutěži o eufemismus roku. Leč zanechme předsudky přede dveřmi, nikdy není vyloučeno, že firma průměrného věhlasu zrodí nečekanou perlu.
Násilí je někdy opravdu brutální a celkem špatně pochopitelné.
Jak známo, Sopranovi jsou zdařilý seriál televizního kanálu HBO. Díky televizi Prima si získal značnou oblibu i u nás, přestože se,
jak je u kvalitnější produkce dobrým zvykem, pravidelně vysílal v čase, kdy normální člověk padá do postele, aby druhý den neupadl do soustruhu. Pro ty, co dbají na bezpečnost práce: jde o ságu americké rodiny „kontroverzních podnikatelů“ italského prapůvodu, jejichž dlužníci občas nešťastnou náhodou upadnou na hranu stolu a pak ještě
osmkrát a konkurenti i rivalové si to s konkurencí a rivalitou buď moudře rozmyslí dříve či později předvádějí drátěnou a igelitovou módu na mořském dně. Seriál je ale pozoruhodný tím, že se na rozdíl od mnoha jiných zpracování oblíbeného tématu v některých dílech nepadne ani jeden výstřel a dokonce se může stát, že ani nikdo nedostane pěstí. Jak tedy vypadá hra podle psychologicky sofistikované předlohy?
Po známé znělce seriálu, která správně navnadí očekávání, přichází intro a s ním rychle narůstá obava, že naděje na citlivé převedení noblesně tragikomické atmosféry předlohy nebude naplněna. A brzy se ukáže, že byť postavy vypadají zhruba jako jejich vzory a navíc je namluvili i původní herci a sám autor seriálu přiložil ruku k dílu, hra sama jako seriál nevypadá a jeho
atmosféru nemá.
Jsem nemanželským synem „Velkého Číči“ (po překladu originální přezdívky „Big Pussy“ raději nepátrat). Fajn. Nemanželský syn mezi tradicemi posedlými Italoameričany to nemá jednoduché. Hej, přines mi sendvič! A mně flákotu! Co tu trčíš, marš, jdi se zeptat ostatních, co chtějí jíst! A co Vito, ten taky ještě nejedl, honem mu něco přines! V perspektivě třetí osoby plním podřadné úkoly a při tom se snažím trochu rozhlížet. Grafika sebou škube a podélně se rozjíždí jako Anife Vyskočilová při ukázce břišních tanců. Krom toho si mohu o pohybu kamerou ve vertikálním směru nechat jenom zdát. Je pěkné, že je všude fůra správně zobrazujících zrcadel, ale třeba taková dlouhá loadingová obrazovka u každých třetích dveří rozhodně nepotěší.
Nestačíte se divit, jak málo trvanlivé americké výrobky jsou.
Když už jsme u těch dveří, tak je pozoruhodné, že Joey LaRocca (já) ovládá nadpřirozené schopnosti, které mu umožňují otevírat dveře, aniž by se dotýkal kliky, stejně jako krást drobné předměty pouhou silou myšlenky. Stačí stisknout příslušné tlačítko na ovladači a dveře se rozlétnou, případně předmět sám skočí do kapsy, kde se automaticky promění na peníze, třebaže postava stojí metr daleko jako solný sloup. V místnostech je tu a tam nějaké to interaktivní místo, na WC si lze například umýt ruce i použít
pisoár plus doprovodit to patřičnými citoslovci úlevy, v baru je možné okukovat děvčata kroutící se u tyčí, v hernách na vás čekají jednorucí bandité, a další podobné žertíky. Vcelku interiéry s občasným potěšujícím detailem typu cigarety doutnající v popelníku dopadly zdařileji než exteriéry a některé i příjemně překvapí (rave party, nemocnice). Voda v potoce sice podle zvuku teče, nikoli ovšem podle zrakového vjemu, a parkovištím se raději obloukem vyhněte, pokud tedy nepatříte k obdivovatelům Richarda Vyškovského a jeho papírových vystřihovánek pro „ábíčko“, které v „Cestě k respektu“ získaly
velký prostor. Také se nedoporučuje svobodně vykročit po silnici směrem od děje. Obrazovka potemní a vzápětí se ocitnete natočeni ve směru žádoucím.
O vtipnost se autoři snažili u krátkých hovorů, které můžete vést prakticky s každým. To, zda se jim to daří nebo nedaří, ať posoudí každý sám. U dialogů, které posunují děj, je možné určit, zda Joey zareaguje smířlivě, neutrálně nebo útočně, a občas tak tedy vyřešíte situaci úplatkem místo rvačky nebo naopak vyrazíte z někoho víc, než původně nabízel. Zásadní vliv na průběh hry to ale nemá.
O penězích už zmínka padla, získávají se šacováním obětí nebo prostými krádežemi drobných cenných předmětů typu mobilních telefonů, mp3 přehrávačů, kapesních počítačů, kreditních karet a podobně, kterých se všude válí až udivující množství. Takto získané prostředky pak můžete použít coby dárek šéfům, kteří vám na oplátku doplní ukazatel respektu. Ten je ale naprosto zbytečný, protože prakticky neklesá. Kromě toho si lze u pohlavárů mafie koupit nějakou typicky mafiánskou raritu jako návrh kostýmu nebo náčrtek lokace – těmi se pak můžete kdykoli kochat prostřednictvím položky v základním menu.
Obtížnost hry stoupá velmi pozvolna až téměř vůbec a závisí spíš na rozměrech místnosti.
Brzy ovšem vychází najevo, co je vlastně skutečným obsahem hry. Světe div se: nejde o městskou akci, o kterou si seriál hlasitě říká, ale je to jednoduchá lineární mlátička. Pod lehkým až nemravně průsvitným adventurním pláštíkem, kdy prostě musíte najít postavu, která posunuje děj a kdy se vám občas jako Hamletovi zjeví mrtvý otec s nějakou tou od něj nečekanou moralitou, postupujete vpřed nekomplikovanými levely od jednoho hloučku žadonícího o masáž pěstmi k dalšímu. Násilí je někdy opravdu brutální a celkem špatně pochopitelné. Když po čtvrthodině hry v zájmu posunu děje dva návštěvníky baru přizabijete a třetího zabijete o pisoár, začnete si klást otázku, jestli místo ve striptýzovém klubu nejste ve speciálním podniku pro ultimátní masochisty, ničím jiným se návštěvnost nedá vysvětlit. Nikde jinde než v této hře jsem také neviděl tolik běžících cirkulárek bez ochranných prvků (i několik kousků v jedné lokaci), třebaže mnohdy široko daleko nevidíte nic, co by mohly řezat, kromě hlav
samozřejmě. Díky nevalnému technickému zpracování působí brutalita nepatřičně i z jiného důvodu. Aby toho totiž nebylo málo, bojový systém je všechno jiné jen ne intuitivní a po marných snahách nastartovat správný speciální útok směrovým křížem a pak ho použít levým analogem je obvykle vše svěřeno jedinému tlačítku, nejlépe tomu, které střídavě spouští úder pěstí a odstrčení. Pokud je mačkáno dostatečně rychle, tak toto zvláštní bojové umění soupeře udolá. S jedním tlačítkem si většinou vystačíte i z toho důvodu, že na to, abyste se sehnuli pro činku, smeták, vysavač nebo jinou provizorní zbraň, zpravidla stejně nebudete mít čas.
Pokud se přece jen povede popadnout něco, co slovy trestního zákona „učiní útok proti tělu důraznějším“, nestačíte se divit, jak málo trvanlivé americké výrobky jsou: těžkému kladivu po třetí ráně do měkkého uletí hlava, plivátku jakbysmet, z činek upadnou závaží. Zbraně se mimochodem aktivují až ve chvílích boje, jinak je nezvednete, ani kdybyste na kolenou prosili. Jakmile soupeř padne, zbraň automaticky upustíte na zem, třebaže víte, že za dveřmi čekají tři další maníci, kteří
vám po vstupu do místnosti nedarují ani dvě vteřiny na to, abyste si na ně něco našli. Autoři šli tak daleko, že i vaše pěsti oživnou až při bitce, takže nemáte ani možnost si své bojové pohyby a údery v klidu vyzkoušet a osvojit. V kapse stále vláčíte automatickou pistoli a asi na třech místech najdete brokovnici, ale nebojte se, že si zastřílíte: hra vám to umožní, jen když někdo střílí po vás, tedy opravdu zřídka. I v okamžiku, kdy už potřetí opouštím svět umlácen a ubodán afroamerickým gangem, Joey trvá na tom, že použít pistoli „tady není vhodné“ – pro školní besedy s policií na téma rasismu a přiměřené obrany není lepší učební pomůcky.
|
Obtížnost hry stoupá velmi pozvolna až téměř vůbec a závisí spíš na rozměrech místnosti, ve které skupinu útočníků buď běháním rozdělíte na stravitelnější porce, nebo se holt budete mlít na malém prostoru a doufat. Standardní protivník padne po čtyřech, pěti ranách jako podťatý, sem tam se objeví někdo, kdo má ukazatel zdraví jako vy, jenže není tak odolný jako vy. Se skutečnými dvěma bossy (nebo jedním dvojbossem?) se setkáte až v samotném finále, které přijde zhruba po pěti hodinách průměrně
soustředěné hry, tedy víc než zatraceně brzy. Tito pořízci mohou sloužit jako závěrečná rekapitulace všech vad, které bojový systém má: nepotřebujete na ně žádnou zvláštní taktiku, jen bušit a bušit, zatímco je bušeno do vás. A připravte svůj palec na dlouhé bušení.
|
Koho baví drcení jednoho tlačítka, užije si
Velmi krátká herní doba| The Sopranos: Road to Respect | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
