The Suffering - boj za svobodu

Co si budeme povídat, ať se proti akčním a krvavým hrám brojí sebevíc, málo platné, nějakou tu pořádnou krvavou akcičku si čas od času rád střihne téměř každý hráč. Jedna z možných voleb je popsána v následující recenzi.

O The Suffering se začalo poprvé mluvit zhruba v době, kdy se na pulty prodejen dostal ultra násilný Manhunt a zdálo se tedy, že bychom mohli být u zrodu nového trendu ve videohrách - jistá skupinka her by se zaměřovala víceméně pouze na zobrazení co nejzvrácenějšího násilí, což se s odstupem času ukázalo jako lichý nesprávný předpoklad vycházející ze zpochybnitelné teze nejrůznějších mravokárců, v níž tvrdili, že právě Manhunt je odpadním produktem videoherního byznysu, jenž se snaží z lidí vytáhnout peníze pouze na základě toho, že se ve hře jen a jen zabíjí a prvořadým posláním tohoto titulu je zobrazení potoků krve. Ne, nehodlám zde sáhodlouze vysvětlovat a analyzovat, kterak je Manhunt kvalitním uměleckým dílem ani kterak posouvá hodnoty celé společnosti k ušlechtilejším metám, ostatně každý rozumně uvažující a soudný jedinec si o tom udělá svůj vlastní střízlivý úsudek. Účelem bylo naznačit, že The Suffering nejde až tak zcela touto cestou, i když by se to mohlo z nejrůznějších dřívějších preview zdát.

Původci všeho jsou duše odsouzenců, kteří se provinili tak závažně, že nepodmíněný trest odnětí svobody pro ně byl prostě sakra málo.

Obě hry ale začínají velice podobně - únikem z cely smrti. I zde je totiž hlavním hrdinou kriminálník bezpečně uvězněný v nedobytné věznici, ale i zde se stane něco, co mu umožní cestu ke svobodě. Tentokrát ale nejde o přímluvu zvrhlého milionáře, ale řekněme o jakýsi zásah vyšší moci. Klidnou atmosféru vězeňského života s "akademickými" rozhovory jak mezi vězni tak i mezi dozorci totiž naruší sled podivných událostí, na jehož konci se ze života může radovat pouze dost málo přeživších. Nejprve se přijdou pouze nenadálé výpadky elektrického proudu a poté se přidají otřesy země následovány borcením zdí a mříží, přičemž letmé stíny na stěnách dávají tušit přítomnost hrůzostrašných příšer. Cesta z cely je po chvíli volná a jen blázen by se nepokusil ze zdevastovaného kriminálu uprchnout. Jde se tedy na věc.

Časem zjistíte, že původcem všeho toho jsou duše odsouzenců, kteří v tomto vězení "padli za své ideály" - tedy těch, kteří se provinili tak závažně, že nepodmíněný trest odnětí svobody pro ně byl prostě sakra málo a dostali tedy křeslo. I když ono křeslo je zde víceméně pouze obrazným vyjádřením, jelikož ne všichni zemřeli stejným způsobem, čemuž také odpovídá jejich posmrtná podoba. Ti, kdož strávili poslední okamžiky svého života s notnou dávkou jedu v žilách tak proto nyní vypadají jako hrbaté obludy s koňskými injekčními stříkačkami zabodanými v zádech, jiní, kteří byli zase zplynováni pak vypadají jako zelené plynné bytůstky, za něž by se nemusela stydět ani banda autorů od Marvela. Ve výsledném součtu všech možných smrtí pak dostáváme poměrně slušný bestiář, který jde po všem živém, co se v okolí vyskytuje, vás samozřejmě nevyjímaje. A vůbec je nezajímá, že jste úplně stejný grázl, jako byli za svého života oni.

Pokud bychom ale prohlásili, že The Suffering je jen bezhlavou akcí, pak bychom mu křivdili.

Jelikož tedy nemáte co ztratit, pustíte se s nimi do boje, který však ale nebude nikterak snadný, protože zaprvé proti vám budou démoni v přesile a za druhé nejsou to žádné éterické potvůrky, které vás jen tak z hecu chtějí jen trochu polekat, ale krvelačné a rychlé bestie, s nimiž bude mít dost práce i takový kriminálník jako vy. Tato skutečnost se ale ve výsledku projevuje tak, že oproti stealth pojetí Manhuntu, je The Suffering veskrze akční záležitostí, plnou běhání, zběsilého míření a velkoobjemové palby. To sice určitě není chyba, ale přeci jen asi mnoho hráčů od této hry před vydáním čekalo záležitost laděnou podobně jako právě Manhunt. Při hraní je ale evidentní, že se v tomto ohledu The Suffering Manhuntu nikdy podobat neměl a že se jedná o původní záměr autorů. Je zde totiž dost prvků, které na to jasně poukazují. Zaprvé je to design lokací, které zde nejsou otevřené a možná by se dalo říci, že až sterilní. Procházíte totiž nevábnými interiéry, které sice poskytují dostatek prostoru pro manévrování při soubojích, ale aby mohly být využity pro tiché plížení a skrývání, musely by prostě vypadat jinak. A podobně jsou na tom i exteriéry, které sice nepostrádají slušnou dávku nejrůznějších objektů, ale je evidentní, že tam jsou čistě jen proto, abyste nechodili jen po vyloženě pusté placce. Druhým klíčovým důkazem pak je možnost přepínání do velice slušně zvládnutého first person pohledu, v němž lze odehrát prakticky celou hru. Výhoda, zejména při přestřelkách, je jasná: nemusíte manuálně šachovat s kamerou a soustředíte se plně na přesnou palbu, která je zapotřebí zejména při konfrontaci s některou z rychlých příšer, jež jsou schopny běhat po zdech a skákat na stropy, takže byste z third person pohledu zbytečně vyplýtvali značné množství munice, která sice není vyloženě nedostatkovým artiklem, ale při bezhlavé střelbě vám samozřejmě jednou dojde.

Změna perspektivy

V The Suffering si můžete libovolně přepínat mezi first person a third person pohledem, což je ještě i dnes poměrně unikátním jevem, zvláště když uvážíme, že hra je původně koncipována a prezentována jako third person akce a first person pohled je zde jen jako jakási vítaná pomůcka. Narozdíl od jiných her využívajících dvojího pohledu se ale v The Suffering můžete i v pohledu z vlastních očí volně pohybovat, běhat, otáčet se a střílet, takže v tomto pohledu můžete projít prakticky celou hru, což se ostatně i samo nabízí. Vlastníma očima totiž můžete mnohem lépe mířit na potvory, které v jednom kuse kamsi skáčou a z pohledu třetí osoby byste je zaměřovali jen velmi obtížně. Velkou nevýhodou ale naopak je skutečnost, že stejně jako v reálu nemáte oči vzadu, takže máte prakticky nulový pojem o tom, co se děje za vámi, což se díky možnosti manuálního ovládání kamery v third person perspektivě stane jen velmi zřídka.

Smůla této hry je v tom, že přišla až po Manhuntu.

Pokud bychom ale prohlásili, že The Suffering je jen bezhlavou akcí, pak bychom tvůrcům dost křivdili. Nejedná se sice o žádnou adventurní záležitost, ale nějaké té interakce s okolím i NPC postavami se zde dočkáte. Občas je potřeba otevřít nějaké dveře, najít potřebný předmět či spínač či lehce zaspolupracovat s některým z přeživších. Poměrně sympaticky pak působí možnost se v některých případech rozhodnout, zda někoho necháte žít nebo ne. Hned v úvodu tak třeba přijdete k plynové komoře, kde ještě sedí přivázaný nešťastník, který smrti díky zvratu událostí unikl doslova o chlup. Stačí ale stisk jednoho tlačítka a do věčných lovišť nakonec dojede stejně. Sympatické ale na tom celém je skutečnost, že když za pár chvil ve snaze postoupit dál procházíte právě onou plynovou komorou, zplynovaný nešťastník se již v posmrtné formě objeví v řídicí místnosti, zavře za vámi dveře a s výmluvným gestem za vámi pustí i smrtelný plyn. Naštěstí se ale ukáže, že v některých ohledech vám mohou být nápomocny i ostatní běsnící příšery. Rozbité sklo do místnosti, kde ještě teď sedí zmasakrovaná popravčí komise vám tak zachrání poslední zbytky života.

The Suffering se v jednom ohledu podobá i Silent Hillu. Konkrétně máme na mysli solidně zpracované mapy lokací, po nichž se pohybujete a to dokonce i s podobným systémem značek, které se do ní automaticky zakreslují. Oproti SH je ale zde tato mapa v zásadě zbytečná, jelikož cesta složitým labyrintem místností je poměrně jednoznačně daná, a tak na exploraci nezbývá mnoho prostoru. Většinou totiž dveře, které jsou otevřené, jsou v daném okamžiku jedinými průchozími a ostatní jsou buď zamčené, zatarasené nebo vedou jen do nějaké postranní místnůstky, skrze niž se dál nedostanete. Většinou jsou ale tyto kamrlíky osazeny spotřebním materiálem v podobě lékárniček, nábojů, baterek do baterky (heh) a podobně.

K poměrně dosti solidní atmosféře hry přispívá i technické zpracování. Grafika sice není nic extra, ale rozhodně neurazí a dokáže zobrazit onu tolik potřebnou temnost, která je nedílnou ingrediencí všech lekacích scén. Solidně jsou rovněž ztvárněny zvuky, které rovněž dokáží i čistou akci tohoto typu o pořádný kus přiblížit k dojmu, jaký obvykle míváme u survival hororů. Jako jasné pozitivum pak musíme hodnotit dosti věrné a autentické namluvení postav, nadávkami a vtípky bachařů v úvodu hry počínaje a konče patetickými hláškami bossů a hrdelním řevem mordovaných lidí. V tomto ohledu skutečně nelze mít vážnějších výhrad, i když superlativy si na druhou stranu můžeme ušetřit na někdy jindy.

Co říci závěrem? Tato hra se těžko hodnotí. Jedná se o poctivou akční záležitost, která umí poskytnout dost zábavy, ale schází jí něco, díky čemuž bychom mohli zodpovědně prohlásit, že tahle hra je fakt super. Hra má atmosféru, dobrý náboj, solidní zpracování a bezproblémové ovládání, ale v některých chvílích možná budete uvažovat, zdali ji nehrajete již jen tak ze zvyku. Možná je to tím, že je tak lineární, ale spíše se kloníme k názoru, že kdyby The Suffering přišel před Manhuntem, jistojistě by se nám líbil více. I když jsou tedy tyto dvě hry poměrně dosti rozdílné, stejně jsme nakonec skončili u jejich srovnání. Jinak to totiž asi ani nejde. Pokud jste tedy Manhunt nehráli a máte na nějaký ten krvák zase jednou chuť, pak vás The Suffering určitě nezklame.

The Suffering

Výrobce/Vydavatel	Midway /Midway
Platforma	PlayStation 2, Xbox

Multiplayer:	ne
Vibrace/Analog:	ano/ano
Paměťová karta:	316 kB

Verdikt:

Solidní krvavá akce, která má ale tu smůlu, že přišla až po Manhuntu.

Hodnocení:

70% (info)