RECENZE: Suicide of Rachel Foster je skvělý horor jak od Stephena Kinga

Opuštěný hotel odříznutý od světa mrazivou vánicí a mladá dívka pátrající po tajemné historii své rodiny. Větší klišé už to asi být nemohlo, přesto je jednohubkou, kterou lze doporučit každému milovníkovi děsivých příběhů.

V hororech se originalita moc nenosí. Podívejte se třeba na Stephena Kinga, který poslední roky píše v podstatě dokola to samé a stejně dokážou jeho knihy člověka pořád vtáhnout. Také autoři nezávislé adventury The Suicide of Rachel Foster mají evidentně žánr nastudovaný a půjčují si inspiraci, kde se dá. Ve výsledku je to však jen ku prospěchu věci.

Starý opuštěný hotel je klasickou hororovou lokací.

Zasazení nejvíc připomíná kultovní Kingovo (a Kubrickovo) Osvícení. Opuštěný hotel hluboko v horách, jehož zdi ukrývají temné tajemství a který se vinou špatného počasí pro své obyvatele stal nedobrovolným vězením. Hlavní hrdinkou je mladá Nicole, po otcově smrti jediná dědička pomalu se rozpadající budovy, jejíž původní motivací je jen podepsat papíry o prodeji a co nejrychleji zase vypadnout. Jenže příroda je proti, a aby se Nicole nějak zabavila než vánice přejde, rozhodne se zapátrat v minulosti svých rodičů, jejichž vztah ukončila nevěra. Nicol je v hotelu sama, naštěstí má aspoň mobilní telefon. Kontakt s civilizací tak obstarává hlas záchranáře Irvinga, který budovu a její okolí dobře zná.

Netrvá dlouho a vyděšená dívka se začne potýkat se sérií nešťastných situací a nadpřirozenými prvky. Anebo to jsou jen přeludy vyvolané vyděšenou myslí?

Kdo by si nevzpomněl na Redrum?

Hra skvěle balancuje na tenké hranici uvěřitelnosti a klasické duchařiny a vy dlouho nevíte, co se to v hotelu vlastně děje. Hratelností jde o klasický walking simulator (viz náš článek), díky „příteli na telefonu“ má The Suicide of Rachel Foster nejblíž asi k fantastickému Firewatch, vzhledem k osobní povaze pátrání bych se pak nebál zmínit ani Gone Home.

Hotel je veliký a nikde vás nečeká ukazatel toho, kam se vydat. Jakmile se však aspoň částečně zorientujete, budete se v něm pohybovat jako doma. Příběh má skvělou gradaci, a i když se odehrává v omezených kulisách, nikdy nezačne nudit. Původně jsem hru chtěl jen okouknout, nakonec ji zhruba za tři a půl hodiny dohrál na jedno posezení. Ne tedy, že bych byl celou dobu jen ve stavu extatického vytržení, k dokonalosti toho chybí spousta. 

Například grafika je šedá a nevýrazná, všechny chodby proto vypadají stejně. Hra vám občas neřekne, co po vás chce, a tak vás nutí bezcílně procházet všechny dříve navštívené místnosti a hledat, jestli se někde něco nezměnilo. O technickém stavu hry se radši nebudu moc rozepisovat a pevně doufám, že jí od zaslané novinářské verze ještě pořádně poladí.

Ale to jsou jen drobné chyby na perfektní žánrovce, která dokonale plní svůj účel vystrašit vás a překvapit. No a co, že si po týdnu už nebudete nic pamatovat – od toho tu jsou jiné hry. Této „rodokapsovitosti“ odpovídá i sympaticky nízká cena, takže pokud máte volný večer a touhu se příjemně bát, nemůžete v tomto případě sáhnout vedle.