Tato hra sice vychází zároveň na N64 i PSX, ale nutno hned zkraje podotknout, že ani jedna verze pravděpodobně žádnou velkou díru do světa neudělá, byť nepatří k nejhorším. Co nám vlastně tato hra nabízí? Jedná se o střílečku z vlastního pohledu. V duchu Goldeneye či Perfect Dark tu máte výběr tří stupňů obtížnosti, které se liší počtem úkolů v dané úrovni, množstvím protivníků, jejich větší výdrží atp. Očekávejte 14 relativně variabilních misí pro singleplayer a stejný počet pro multiplayer – zde až pro čtyři hráče najednou, což je přese všechno velmi vítaný počin. Postupem v režimu pro jednoho hráče si otevíráte další úrovně pro multiplayer, který tak příjemně vylepšuje životnost The World Is Not Enough (dále jen TWINE). Režim pro více hráčů pak přináší výběr rozličných módů (Capture the Flag, Team Arena, Last Agent Standing, atp.), ale na druhé straně také hodně stupidní boty a malou možnost úpravy herních parametrů (zejména při porovnání s Perfect Dark).
Jste v roli britského agenta jménem James Bond. Očekávejte tedy značný potenciál zbraní a hodně specifického příslušenství. Zprvu uvedu alespoň univerzální náramkové hodinky, za nimiž se maskuje možnost vystřelování uspávacích šipek či kotvy pro přichycení se na k tomu určených místech. Drobný problém je v tom, že do začátku jednotlivých misí jste velice
skromně vybaveni a lepší zbraně a munici musíte posbírat po zlikvidovaných oponentech. Každá úroveň je přitom svět sám pro sebe a vaše výbava se až na výjimky do další etapy TWINE nepřenáší, prostě se cestou někde vypaří…
Pokračující mise jdou podle filmové linie a je pěkné sledovat, kterak jsou příběhově provázané. Tomuto duchu napomáhá i něco dějových sekvencí v enginu hry, nicméně řada vstupních sekvencí pro danou úroveň je tady naprosto zbytečně a je otázkou, proč si s nimi tvůrci dali tu práci. Úrovně se odehrávají v rozličných lokacích (sjezdovka, rozlehlá zahrada domu, ponorka, atd.), takže se nikde nebudete nudit. Grafické zpracování přese všechno patří k tomu lepšímu, co na N64 najdete. Se 4MB expanzí navíc můžete dosáhnout i kvalitativního vylepšení vizuální podoby TWINE, z čehož plyne, že tuto hru lze hrát i bez uvedeného hardwaru.
Základ hry je pohříchu prezentován jako ryzí či až téměř arkádovitá střílečka, ale příležitostně dojde i na tolik oblíbené plížení za zády strážců. Každá mise má něco úkolů ke splnění, ale velmi brzy seznáte, že to je tak trochu Potěmkinova vesnice, jež obestavuje hlavní zaměření
hry – střílím, střílíš, střílíme! Je sice pěkné mít za úkol třebas ofotografovat důležité dokumenty, strážit nějakou konkrétní osobu, najít specifickou kartu či dbát na to, aby nedošlo ke zranění nevinných lidí, ale vše se přitom točí okolo neustálých střetů s nepřáteli, jejichž AI je bohužel zcela nedostatečná. Musím sice kvitovat, že váš protivník reflektuje na rozdíl mezi skutečností, kdy ho střelíte do nohou či do hlavy (v tomto případě je na jednu ránu konečná), ale to není záležitostí naprogramování umělé inteligence. Ale jestliže zahájím kanonádu na vojáka a jeho komplic stojí nerušeně a v klidu o pár kroků dále, je to skutečně na pováženou. Pročež si tvůrci pomáhají obvyklými nefér prvky. Předně, překročíte určitý mezní bod a už se na vás hrnou nepřátelé. Dále, máme zde často používanou a osvědčenou zásadou, „co ubereme na kvalitě, přidáme na kvantitě.“ Pravda, je tu něco pěkných momentů, nepřehlédnutelné jsou např. příležitostně efektní pády odstřelených vojáků. Nicméně, platí tu hodně ostudné pravidlo, že o vás ve spoustě lokací většina protivníků ví od prvního do posledního momentu a vůbec není brán zřetel na to, jak obezřetně postupujete vpřed. Misí, založených na vašem utajení, tu mělo být více, neboť v nich si alespoň užijete trochu legrace a změna herních mechanismů přitom výrazně osvěží jinak monotónní akční rámec. I když, principy mého odhalení mne ve Stealth pasážích občas také hodně šokovaly. Aby se celá tahle
causa trochu vyrovnala ve váš prospěch, je nutno říci, že vaši protivníci zpravidla postrádají jakoukoli zásadu efektivní kooperace či vlastního krytí, čímž vám úkol do jisté míry zlehčují.
Jako James Bond umíte strafovat do stran, přikrčit se, vyskočit vzhůru (eventuelně na nějakou plošinku) a v neposlední řadě střílet ve dvou zaměřovacích módech z vybrané zbraně. K uvedenému asi tolik. Strafování je samozřejmě prima, ale citelně zde chybí možnost vyhlížení zpoza rohu, použitá např. v Perfect Dark. Takto musíte akční část řešit hodně konfrontačně, a jelikož zde na uzdravovačky nenarazíte (pouze občas můžete vzít zavděk neprůstřelnou vestou), není tato koncepce zrovna optimální. Tím spíše, že způsob zaměřování přináší nečekaná pochybení. Ocenit sice můžeme skutečnost, že na obrazovce vidíte malou červenou tečku, jež zohledňuje směr vaší zbraně. Potud je to v pořádku. Při automatickém zaměření (nastavení této položky skrze Options) tak snáze poznáte, zda-li jste zacílení na potenciální terč či nikoli. Jenomže ač máte zaměřovací tečku viditelně posazenou na nepříteli, tak se zejména při větších vzdálenostech stává, že střílíte jakoby do prázdna a spoustu munice tak trestuhodně vyplýtváte nadarmo. Vyvolání zaměřovacího kříže přitom není velkou výhrou, neboť vojáci jdou od hrubozrnného pozadí špatně rozlišit a tudíž i zaměřit. A tak jestliže právě nedisponujete zbraní se zoomem, musíte se k protivníkovi
přiblížit na nějakou rozumnou vzdálenost a chtě nechtě tak vstoupit do akce tváří v tvář. Je mi líto, ale dopřávat protivníkům takřka pravidelně šanci první střely, lépe řečeno první salvy, je velký luxus i pro Bonda – ruku v ruce s nemožností efektivního krytí a častou palbou neviditelných oponentů musím říci, že je celé tohle schéma opravdu hodně nepovedené. A v několika případech dokonce fatální.
Nyní ke skákání. Na tuto činnost se v doomovkách dívám s velkým despektem. Skákání bych raději nechal Laře Croftové – ta na uvedenou aktivitu má patřičné dispozice, zejména o mnoho přehlednější third person perspektivu. Šalamounským řešením, kterak se vyhnout mnou kritizovanému způsobu překonávání překážek, nabídl např. Rainbow Six, kde specifický časový ukazatel zobrazoval délku prodlení při zdolávání určité platformy, kterýžto akt posléze probíhal automaticky.
Částečně interaktivní prostředí, v němž významnou roli mohou hrát výbušné sudy, samozřejmě potěší. Stopy po kulkách ve zdech jsou obvyklým oživením, ale kupř. nemožnost rozstřelit osvětlení na hlídané cestě k letišti je zarážející. Z již zmiňovaných Bondových specialit stojí dále za zmínku rentgenové brýle, se kterými vidíte pohyb svých oponentů kupř.
skrz zeď (mimochodem jedinečný prvek) a vynikající režim nočního vidění. Také je potřeba vyzdvihnout výbornou doprovodnou hudbu a pěkné zvukové efekty, nemluvě o kompletním namluvení jednotlivých dialogů.
Co říci nakonec? TWINE je hodně o střílení, a to je velká škoda, neboť má momenty, v nichž ukazuje, že by to šlo i jinak a hlavně lépe. Hratelnosti příliš neprospívá ani absence checkpointů - někdy totiž nejsou příliš zřejmá základní pravidla hry, což může hráče do jisté míry otrávit tím spíše, že v případě nesplnění byť jediného a relativně nedůležitého úkolu musíte celou anabázi absolvovat znovu, a to kompletně od začátku úrovně. To mi přijde jako velice účelové natahování délky dohrání celé hry. Škoda. Pokud jste na N64 úplný začátečník, příliš radosti vám neudělá ani zdejší ovladač, který pro tento typ her není zdaleka tak „user friendly“, jako v případě PSX. Takže závěrečný verdikt. TWINE je průměrná záležitost, což rozhodně není shodné označení pro něco, co je špatné. Ale není to ani nic mimořádného. Způsob, jakým se autoři vyrovnali s akčním zaměřením hry, mne nenaplňuje velkým uspokojením. Chcete-li tedy opravdu dobrou akční věc bez laciných kompromisů, počkejte si raději na Sin&Punishment, kterýžto má od Famitsu velmi dobré reference a mohl by tak přinést větší uspokojení a radost ze hry než mnou recenzovaný titul.
| The World Is Not Enough | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
