RECENZE: Thronebreaker je parádní karetní Zaklínač. I bez Geralta

Sběratelských karetních her je v poslední době tolik, že by je nespočítal ani pacient trpící chronickou mnohoprstostí. Přesto se z této záplavy Thronebreaker: The Witcher Tales výrazně vymyká. A to v dobrém.

Kráčím po lese a hlava mi kmitá ze strany na stranu. Pořád čekám, kdy z hradby stromů, křovin a větví přiletí nepřátelské šípy a začnou se zabodávat do mých věrných vojáků. Les je zrádných Veverek (Scoia’tael) plný.

Náhle se za ohbím cesty vynoří z oparu obrovská, starobylá vrba. Je tak kolosální, že si ani netroufnu odhadnout, jak asi může být stará. O několik okamžiků později ovšem údiv vystřídá zděšení.

Thronebreaker: The Witcher Tales - obrázky z recenzování

V koruně stromu, na kmeni i větvích majestátní vrby jsou totiž přivázaní lidé. Je evidentní, že ať už je takhle uvěznil kdokoli, nepřipoutal je všechny najednou. Někteří se totiž ještě stále snaží osvobodit, zatímco jiní už jsou tak vysílení, že pohyb mých jednotek sledují jen očima. Už se ani nesnaží volat o pomoc.

Bohatý balíček

Předchozí odstavce jsou jen krátkým nastíněním jediného momentu z karetní hry Thronebreaker: The Witcher Tales od CD Projekt Red. Jde o singleplayerovou odbočku hry Gwent, která měla původně být přidána právě do ní. Jenže nabobtnala tak, že se autoři rozhodli vydat ji samostatně.

A bez jakéhokoli váhání musím říct, že i když jsem od tohoto kousku ze světa zaklínače Geralta z Rivie čekal hodně, výsledek je ještě mnohem lepší. Až se nemůžu zbavit dojmu, že vývojáři mají snad mýtický Midasův dotyk, protože všechno, na co sáhnou, se promění ve zlato.

Ale popořádku. Pokud nejste se světem Gwentu obeznámení, tak se dá v kostce říct, že jde o karetní hru, jejímž cílem je mít na konci na herní ploše víc jednotek s větší sílou než protivník. Různých kartiček je pochopitelně obrovské množství a v součtu mají omračující množství vzájemných interakcí a zvláštních schopností.

Thronebreaker: The Witcher Tales - obrázky z recenzování

Thronebreaker: The Witcher Tales - obrázky z recenzování

A díky tomu si každý hráč může svůj balíček přizpůsobit svému hernímu stylu – někdo ho nacpe jen postavičkami, jiný se může spolehnout na různá kouzla, artefakty a stavové karty. Variabilita je velká už od dob třetího Zaklínače, kde hrál gwent sice vedlejší, přesto zatraceně zábavnou úlohu.

Karty pro jednoho

Hráči si kartičky dokonce oblíbili tak, že CD Projekt Red později vydal hru samostatně – jako multiplayerový titul po vzoru veleúspěšného Heartstonu. Ten ovšem bohužel trpí stejnými neduhy jako podobné tituly – kdo si za skutečné peníze koupí víc barelů s kartami, ten má mnohem větší šanci převálcovat soupeře s prstem v nose, protože se dřív dostane k lepším kartám.

Thronebreaker tím z pochopitelných důvodů netrpí a jde o titul, který je s láskou vybroušený pro osamělé hráče, kteří se obejdou bez živých oponentů a bohatě si vystačí s umělou inteligencí. Stejně tak se nováčci nemusejí bát na první pohled složitých herních mechanismů. Stačí pár zápasů a hra vám přejde rychle do krve. Protože je snadná na pochopení, ale náročná na mistrovské zvládnutí.

Thronebreaker: The Witcher Tales - obrázky z recenzování

Thronebreaker: The Witcher Tales - obrázky z recenzování

Thronebreaker na rozdíl od svého multiplayerového bratříčka také nabízí podstatně širší škálu bitev. Řada z nich je například jen jednokolových, ne tříkolových. A laskominou jsou pak bitevní rébusy, kterých je hra také plná. Ty jsou povětšinou volitelné a pokud chcete běžet nejkratší možnou cestou k závěrečným titulkům, vůbec o ně nezavadíte. Ale nevyhýbejte se jim, připravíte se tak o polovinu herního zážitku.

Rébusy dokážou být i frustrující, protože obvykle existuje jen jeden jediný způsob, jak je vyhrát s omezeným počtem karet a tahů, ale na druhou stranu jsou velmi nápadité a občas i pamětihodné. Třeba když chcete svým vojákům dopřát koulovačku v zasněženém Mahakamu a k všeobecnému veselí se přidá troll, který ovšem místo sněhových koulí metá balvany.

Nebo když se snažíte zpít do němoty trpaslíka, který pochopitelně bez těch správných fíglů chlemtá mnohem rychleji než vy. Rébusů jsou ve hře desítky a většina z nich je unikátní, včetně karet, které jinde neuvidíte.

Bořek stavitel

Kromě toho se ještě musíte starat o svůj tábor, který můžete podle libosti (a dostupných surovin) postupně vylepšovat, abyste měli přístup k více jednotkám či speciálním kartám. Zlato, dřevo a rekruty najdete rozeseté skoro všude po mapě a představují další motivaci, proč hrou jen neprolétnout. V táboře si také můžete v jídelně pokecat se svými společníky a dozvědět se o nich něco víc.

Thronebreaker se nechlubí jen vybroušenými bitvami, ale také překvapivě robustním, chytlavým a zábavným příběhem. Jeho hlavní hrdinkou je Meve, královna Rivie a Lyrie, která po návratu z jednání s dalšími panovníkyzjistí, že po cestách se najednou prohánějí tlupy loupeživých banditů a do země vtrhla mohutná armáda Nilfgaarďanů.

Nechci toho z příběhu vyzradit příliš, abych vás nepřipravil o překvapení, nicméně můžu napsat, že královna a její věrní musejí domovinu opustit a vydat se mimo jiné do trpasličího Mahakamu nebo do smrdutých močálů Angrenu. Tedy do oblastí, které hráči Zaklínače ještě neměli možnost vidět (aspoň myslím).

Nic není černobílé

Silnou stránkou hry jsou také výborně napsané postavy a také mnohá rozhodnutí, která musíte při svém cestování učinit. Většina z nich má nějaké následky do budoucna a jen zřídkakdy je volba snadná, protože na jedné straně stojí dobro a na druhém čisté zlo. Naopak, často se pohybujete spíš v oblasti různých odstínů šedé. Stejně jako ve „velkém“ Zaklínači. Nemluvě o tom, že některé volby vás mohou nevratně připravit o některé vaše kumpány, kteří potom chybějí nejen na bojišti.

Velkou devizou (kolikátou už?) Thronebreakeru je i grafika a celkový vizuální styl. Každá z rozlehlých oblastí, kterou musí Meve s armádou projít, má totiž rozdílnou atmosféru i vzhled. Osobně se mi nejvíc líbil ledový Mahakam, kde Meve často musí běžet vstříc sněhové vánici a cloní si obličej rukou. A také močály Angrenu, které i ve stylizované grafice vypadají tak smrdutě, že máte tendenci dojít si pro plácačku na komáry a repelent.

Thronebreaker: The Witcher Tales - obrázky z recenzování

Thronebreaker: The Witcher Tales - obrázky z recenzování

I zvuková stránka je ťip ťop. Monstra při likvidaci pěkně vřeští, vojáci se hlásí do boje. Vypravěč dělá, co může, aby vtáhnul do děje a daří se mu to bezvadně. I herci dabující ostatní postavy se vyznamenali, animace postav při rozhovorech je totiž takřka neznatelná, takže o to víc musejí emoce a náladu prodat jenom hlasovým projevem.

Závěrem se dá říct, že Thronebreaker: The Witcher Tales je po všech stránkách vybroušená laskomina ze světa Geralta z Rivie, jejíž autoři dokázali z karetní hry vyrazit maximum: kvalitní hratelnost skloubili s výborným příběhem a vytřeli zrak v podstatě veškeré žánrové konkurenci.

To všechno navíc za nižší než běžnou cenu a na dnešní dobu i v nadstandardní délce. Mám odehráno nějakých dvacet hodin a i když se už blížím ke konci dobrodružství, nepochybuji o tom, že mě ještě pěkných pár hodin čeká.

Recenzována PC verze. Na PlayStation 4 a Xbox One vychází 4. prosince. 

22. srpna 2017