RECENZE: Titanfall nezklamal. Je to nejlepší střílečka posledních let

Ještě v roce 2012 by to bylo něco těžko představitelného. Kdyby mi někdo řekl, že autoři Call of Duty vytvoří nejzábavnější síťovou střílečku posledních let, nevěřil bych. Titanfall má však chyb jen velmi málo.

Není to revoluční titul. Do stagnujících vod on-line akcí však přináší tolik potřebné oživení. Největšími lákadly hry jsou intuitivnost, výtečný systém pohybu a robotičtí titánové. Síla hry nicméně tkví i v jejím zuřivém tempu, vyváženosti a především v uspokojivém pocitu ze střílení. Je to zkrátka nová hvězda on-line zápolení.

Pokud jste však milovníky příběhů a soupeření s jinými lidmi vás příliš neláká, Titanfall to nezmění. Vývojáři sice slibovali propojení dějové složky se síťovou akcí. To se však stalo jen symbolicky a ve finále to hře spíše prospívá.

Příběhová kampaň totiž zahrnuje jen krátké úvody do misí v duchu: "Ta zlá druhá strana na nás útočí", případně "Musíme ty padouchy zničit". Hraje se však stále na stejných mapách a úkoly i průběh zápasů jsou takřka identické. On by ostatně výraznější děj v Titanfall spíše obtěžoval. Je to frenetická akce, u které toužíte vždy jen po tom, aby vás opět pustili do boje.

Plechový přítel a kámen-nůžky-papír

Na výběr je z pěti herních módů, výrazněji se však liší jen čtyři. Mimo vyvražďování nepřátelského týmu ještě můžete bojovat o vlajku, bránit předem vytyčené body či soupeřit o to, kdo v titánovi přežije nejdéle.

Vždy se hraje šest proti šesti hráčům a dění na bojišti ještě oživují skupinky počítačem řízených vojáků. Ti příliš inteligence nepobrali. Jejich zabíjením je však možné plnit rozličné výzvy a zkracovat dobu, za kterou si hráč na pomoc může přivolat titána.

Právě titáni jsou jedním z nejvýraznějších prvků hry. Jsou to robotické válečné stroje, do kterých lze nasednout či jim aktivovat jejich vlastní inteligenci. S tou vás pak obří robot může doprovázet, případně mu přikážete strážit konkrétní místo.

Pokud však bojujete přímo z titánova pohledu, mapu rázem vnímáte zcela odlišně. Protivníci běhající po zemi jsou lehce zašlápnutelný hmyz a vzdálenější cesty lze najednou překonat během několika vteřin.

Hráč z pohledu robotického stroje získává majestátní pocit. Titanfall však využívá herního principu ve stylu kámen-nůžky-papír a na jakoukoliv akci existuje patřičná odpověď.

Pěšáka zašlápnete lehce. Řada míst je však nepřístupná kvůli rozměrům vašeho plechového přítele. Protivníci tak mohou utíkat do rozličných podchodů či budov. A bránit se navíc mohou pomocí speciálních zbraní či vám jednoduše skočit na hlavu.

Robot totiž v takové situaci protivníka nevidí, a nepřátelský hráč vám proto mnohdy bez problémů vytrhá a rozstřílí klíčové součástky. Nezbývá tak než z titána vyskočit a s protivníkem se vypořádat sám z pozice pěšáka.

A tak je to prakticky se vším. Roboti nemohou skákat do vzduchu, mohou však činit mocné úskoky do stran. Nepřátelští hráči tak titána potrápí z vysokých střech, kde často nejsou příliš vidět. Řešením je ale výběr robota s granátometem, který však pro změnu není příliš efektivní proti ostatním titánům.

Hra tím vytváří mix, se kterým je titul zábavný i pro osamělé vlky. Zároveň však výtečně nahrává týmové spolupráci a skupinové taktice.

Působivé a rozlehlé úrovně

Titul nabízí patnáct rozlehlých map s řadou prostředí. Bojovat budete například v osídlené poušti, okolo které krouží draci. Utkáte se však i v malebných zátokách, na zasněžených stanicích či v prostředí obklopeném temnotou noci.

Získat perfektní orientaci na mapách vzhledem k jejich velikosti zabere úctyhodných pár hodin času. Vizuálně jsou výtečně provedené, herně však jejich zábavnost kolísá. S ohledem na počet úrovní to ale vývojářům bez dalšího odpustíte.

Pro stávající dynamiku hry jsou však mapy až příliš otevřené. Na libovolné místo se dá přijít z absurdního počtu stran, a jeho strážení tak není jednoduché. Takový přístup dává větší smysl ve hrách typu Battlefield, kde se utkává až šedesát čtyři hráčů. Ale v Titanfall vždy soupeří dvanáct lidí a veliká otevřenost map zkrátka omezuje taktické možnosti týmu.

Tento návrh vývojáři zvolili účelně. Snižuje totiž rozdíly mezi hráči, a nováčci tak proti veteránům mají alespoň nějakou šanci. V případě některých herních módů však hra utrpěla snahou využít všechny mapy. Zatímco otevřenost úrovní dobře sedí k boji o vlajku či týmovému vyvražďování, pro zabírání bodů v Hardpoint to zkrátka ideální není.

Inovativní pohyb

Otevřenost map je částečně způsobená pohybovým systémem, který je od vydání Mirror's Edge tou nejzajímavější aktualizací. Kombinuje v sobě totiž intuitivnost, návykovost a ohromný potenciál pro triky. Kromě standardního běhání a přikrčování hra zahrnuje dvojité skoky, možnost běhat po stěnách a přitahovat se na ochozy.

Běháním po stěnách můžete zvyšovat rychlost pohybu a každá vertikální plocha hráči pokládá otázku: "Jsem součástí ideální trasy?" Zatímco pěšmo tedy přesun z bodu A do bodu B bývá zdlouhavý, pomocí speciálního pohybu můžete čas zkrátit i na několik vteřin.

Není to jen efektivní, ale především nesmírně zábavné. Pohybový systém je zkrátka perfektním příkladem jednoduše pochopitelného principu, jehož mistrovské zvládnutí bude vyžadovat značnou trpělivost.

Základní triky tedy každý hráč zvládne během chvilky, potenciál a možnosti však budou uživatelská videa odhalovat ještě po dlouhou dobu.

Paradoxně největší slabinou titulu jsou tak možnosti spojené se soupeřením. Hra totiž nenabízí výběr hraných map a s týmem se nelze připojit do zápasu proti konkrétním hráčům. Vývojáři funkce slibují přidat s jednou z aktualizací, v současné době však ligové hraní v Titanfall možné není.

Možná to zní obyčejně, ale...

Co z Titanfall vytváří onen bombastický mix? Za prvé je to rychlost hry, kterou umocňuje propracovaný systém pohybu. Za druhé jsou to obří titánové. A za třetí dovednosti, jež lze postavě a robotovi přiřadit.

Jako pěšák můžete na moment dramaticky zrychlit pohyb, stát se na čas téměř neviditelným či nepřátele krátkou chvíli sledovat skrze zdi. Na výběr je pak ještě dvojice pasivních dovedností a typ granátu.

Zřejmě nejpůsobivější dovedností je titánova schopnost zachytávat nepřátelské kulky, které mrštíte zpět na protivníka. Funguje to stejně dobře jako to vypadá a vy si tak na moment můžete připadat jako v Matrixu.

Abyste to pochopili, musíte si Titanfall zkrátka zahrát. Možná pak i vy budete na kamaráda nadšeně pokřikovat, že jste ve vzduchu raketou zasáhli protivníka, jenž se právě katapultoval.

Vše to možná zní triviálně, ale kouzlo této hry je obtížné vysvětlit. Papírově není ničím výjimečná. Výsledný dojem však vytváří bezchybné zpracování a absolutní odladění herních prvků.

Titanfall je zkrátka zuřivá střílečka, která vás neustále bombarduje neskutečným množstvím vjemů. Je to velkolepá podívaná, která nijak neskrývá své kořeny v Call of Duty. Na rozdíl od něj však nabízí inovativní herní mix i svěží grafiku. Takhle tedy ano.