Strašák a strašpytlové
Gran Turismo. Nejen titul jedné z nejlepších závodních her všech dob, ale i krycí jméno problému všech ostatních, seriózně pojatých závodních her. Především pak na PS2. Etalon až příliš vysoké kvality, podle něhož a v jehož světle vás budou všichni hodnotit, je vždycky problém. Ti, kdo by se dřív spokojili s málem, jsou najednou díky němu nechutně nároční, remcají nad každou banalitou a jen tak něco už do huby nedají. Pak mějte chuť lézt do zelí někomu takovému, kdo si tam jako strašáka postaví vitrínu vlastních kvalit, při pouhém pohledu na niž se sami začnete cítíte méněcenní. Fuj, hnusné to praktiky. A pak se i divte, že za celou dobu vlády stávající generace konzolí se v žánru Gran Turismu vlastním objevily pouhopouhé dva skutečně kvalitní přírůstky. Forza Motosport od Microsoftu a bývalá dvoudílná série TOCA Race Driver, od níž se přes mamutí oslí můstek dostáváme k jejímu třetímu dílu, zdůvodňujícímu přítomnost slova „bývalá“ v předchozí větě. Dílu, který jasně a jednoduše dokazuje, že v žánru Gran Turismu vlastnímu může krásně pšenka kvést i ostatním. Jen se nebát tam pořádně strčit čumák karoserie.
Nutnost neustále střídat odlišné typy závodů a učit jezdit odlišným stylem je poměrně dost náročná záležitost.
NebojsaOn strašák sice vypadá na první pohled stále impozantně a už jen pouhým zjevem a objemem budí víc než respekt, jenže pohled druhý zkušeným očím odhalí, že nám strašák trochu zaspal dobu a pod impozantním zjevem je už několik let stará konstrukce, na níž celý stojí. Kdo má trochu pod čepicí, dokáže stagnace GT4 využít. A nutno dodat, že TOCA3 rozhodně má pod čepicí. Je zbytečné brzdit slova chvály v rozjezdu rozebíráním nějakých obecných charakteristik hry, které jsou ostatně stejné u většiny závodních her, přeřaďme tedy na dvojku, resp. na trojku a jedem k tomu, v čem TOCA3 ukazuje strašákovi zezadu SPZtku.
TOCA3 disponuje – stejně jako její starší sourozenci – vynikajícím „crash“ modelem a všemi
výhodami z něj vyplývajícími. Vynikajícím pak neznamená jen, že se při nárazech bude všechno oku libě (ne ovšem zas přehnaně realisticky) deformovat, ale taky to, že se vám vážnější kolize čitelně podepíší na ovládání. Vědomí, že jedna chyba se může rovnat konci, se pak samozřejmě velmi pozitivně podepisuje na vypoceném objemu vody z vašeho těla během závodu. A rovněž na stylu vaší jízdy, kde si nějaké požďuchování či výraznější se opírání do soupeřů v zatáčkách nebudete většinou moci dovolit.
Sázku na čistou jízdu TOCA3 podporuje ze zadních řad ještě navrch velmi dobře vyřešenými penalizacemi za řekněme „nesportovní chování“, které jsou přítomny u většiny typů závodů. Penalizace vám navrch ale může přistát na účtě rovněž i za zkrácení tratě, což je ovšem poněkud nešťastně vyřešeno, protože vás mnohdy (zvlášť při kvalifikacích) obšťastní i při minimálním výjezdu z tratě, které se zkracováním nemá nic společného. Všichni uvedení agitátoři čisté jízdy a fair play závodění nicméně platí stejnou měrou i pro vaše soupeře, což je věc, která si vyžaduje poněkud sofistikovanější AI než hra, která na tuhle agitku kašle. A ani tady TOCA3 neselhává. Všichni vaši soupeři, i když je jich na trati většinou rovnou 20 (dle typu závodu),
zvládají pohotově reagovat na dění na trati, nenaráží do vás, když jim vjedete do stopy (resp. se o to většinou snaží a když už do
vás naperou, vědí jak to udělat), vzájemně se předjíždějí, chybují a zvlášť na těžší obtížnost vám nedají nic zadarmo. I v tomto
směru tak TOCA3 ukazuje GT4, jak udělat skutečně věrohodnou AI a řádně napínavé, adrenalinové závody. Ba co víc, svým vynikajícím způsobem ošetřeným online módem (viz. tabulka) nenuceně GT4 dokazuje, že když se chce i tohle jde. A všechno pěkně naráz a pohromadě. Crash model, pořádná AI i nelagující online podpora. Jen se nebát, nevymlouvat, makat a vědět jak na to.
TOCA3 opětovně sází především na stoprocentní funkčnost a účelnost vizuálního pojetí hry.
OtesánekTOCA3 ovšem nemá jen pod čepicí, ale má toho i hodně pod čepicí. Tentokráte již nemyšleno obrazně, ale suše fakticky, protože i objemově je TOCA3 pořádný macek. 80 licencovaných tratí, 70 licencovaných … no, řekněme automobilů a především 35
odlišných typů závodů. A ne, odlišným typem závodů tentokrát není myšleno, že pojedete jen v jiném autě stejné kategorie. Codies totiž dotahují třetím dílem svoji úchylku „nenažranosti“ (naznačenou už dílem předchozím) k dokonalosti a v TOCE3 tak budete závodit snad se vším, co má 4 kola a normálně s tím závodit jde. Cestovní vozy, veteráni, formule, motokáry,
buginy, tahače, trucky, WRCčka, závodní speciály, nascary …a ještě pár dalších. Jízdní vlastnosti tolika takto zásadně odlišných typů vozů jsou prezentovány ve většině případů poměrně autenticky (kvalit GT4 v tomhle aspektu TOCA3 ovšem určitě nedosahuje), byť v některých oblastech je jízdní model trochu nevyladěný. WRCčka na šotolině trochu plavou, buginy a nízko posazené závodní speciály trpí snad až příliš velkou přetáčivostí a některá klasičtější vozítka zas problémem opačným, nicméně vzhledem k plejádě stylů je to pochopitelné i snadno akceptovatelné. Nota bene, když se správnou kalibrací volantu (případně se zapnutým asistentem řízení na joypadu) a změněným nastavením vozu je tento občasný problém z větší části řešitelný. Vzhledem
k uvedenému výčtu toho, s čím vším můžete závodit, je zřejmé, že nezůstanete koly jen na klasických okruzích, ale dojde i
klopené ovály a off road kulišárny. V jejich rámci se pak dočkáte nejen terénních, případně kombinovaných okruhů, ale i klasických rallye závodů na čas i s komentujícím spolujezdcem. Wow.
Vším tímhle menším „paradisem“ virtuálního závodníka si můžete projít skrz dva ústředními singlplayerové módy,
z nichž „World Tour“ nese ještě pozůstatky z melodramatickým příběhem doprovázeného závodění prvního TOCA Race Drivera. Což neznamená nic jiného, než že na vás občas mezi jednotlivými závody vyrukuje s výbornou CG animačkou v hlavní roli s kouzelným a špičkově animovaným skotským mechanikem, udělujícím vám vtipně podané rady do závodnického života. A časem dojde i na nějakou tu rivalitku mezi jezdci. Decentní, melodrama se už nekoná. Jde o příjemné zpestření, ale v podstatě představuje opravdu jen pozůstatek Codies dříve zkoušeného nového přístupu k závodění, který hře samotné nic víc než zpestření už nepřináší a není ani příliš provázán se závoděním samotným či strukturou „World Tour“ módu. Ta je v podstatě identická s předchozím dílem. Strom o 35 vzestupně uspořádaných větvích, po kterých postupně šplháte až na
samotný vrchol. V rámci každé „větve“ vás pak čeká několik šampionátů/závodů různého typu, takže výsledný
počet podniků je jen v rámci tohoto módu vskutku úctyhodný. Variabilita díky právě odlišnosti jednotlivých typů závodů zajištěna, nicméně sama v pozdější fázi přináší i jistá negativa.
Nutnost neustále střídat odlišné typy závodů a učit se tak jezdit opět odlišným stylem je totiž při relativně realistickém podání jízdních vlastností všech těch odlišných vozidel poměrně dost náročná záležitost, která časem může začít být i únavná. Každý závod jde sice kdykoliv restartovat, a tak se můžete i chybami přímo v závodě učit (což na druhou stranu ale trochu snižuje napínavost jednotlivých závodů), ale nedostatek prostoru pro pořádné se sžití s jednotlivými styly jízdy může, především méně ostříleným hráčům, dělat i tak nemalé potíže.
|
Uvedený problém z větší části odpadá v druhém stěžejním singlplayer režimu „Pro Carreer“, kde si vybíráte mezi
jednotlivými typy závodů a v jejich rámci pak postupně absolvujete několik šampionátů rostoucí obtížnosti (ta je nicméně oproti
WT módu nastavitelná). Ideální příležitost pro důkladné sžití se s jednotlivými styly závodění, nicméně i tady musíte skákat při každém šampionátu do jiného auta, čímž Codies úplně odbourávají jeden z ne zrovna nepodstatných prvků závodních her. Vztah hráče k autu. K jeho čtyřkolovému miláčkovi, s kterým se sžívá, pečuje o něj, ladí ho k obrazu svému a potřebám závodů, které
s ním hodlá vyhrát. Vztah, který dělá značnou část kouzla nejen Gran Turisma, ale v podstatě všech na tunningu ulétávajících závodních her. Vztah. Ten tady prostě není. A časem si uvědomíte, že vám přece jenom chybí a adrenalinové závodění, které nebojsa TOCA3 zvládá na jedničku a ani jeho břicho plné variability vám tohle z hlavy nikdy tak úplně nevyženou. Na druhou stranu, TOCA vždycky byla spíš než o automobilovém fetišismu hlavně a především o závodění samotném.
Krasomila?
Tomu odpovídá taky grafické zpracování, které se nevyžívá v maniakální detailnosti a věrohodnosti modelů vozů ani v oslňování nádhernými okruhy, jak s oblibou dělá GT. TOCA3 opětovně sází především na stoprocentní funkčnost a účelnost vizuálního pojetí hry. Na trati se tak budete přetahovat o umístění s až 20 soupeři zároveň, aniž by snímkování jedinkrát zaškobrtlo a spadlo pod
stabilních 50fps. Modely aut jsou solidní, ale vzhledem k počtu a možnostem PS2/Xb nijak extrémně detailní, zato však oplývají vizuálně přesvědčivě podaným modelem poškození. Jednotlivé okruhy jsou provedeny rovněž solidně, ale krom výborného nasvícení vás nebudou od závodění ničím rušit ani zbytečně rozptylovat. Žádnými detaily, ale ani žádným doskakováním. Trať je to hlavní. Funčknost plně vítězí nad estetikou.
|
Výborný model poškození
Variability může být někdy a pro někoho až přílišA vítězí i sama TOCA3. Nad zažitou nedotknutelností Gran Turisma, jeho bezkonkurenčností a nedostižností. Ukazuje, že mimořádná kvalita nemusí být pro odvážné a silné strašák, ale motivace. Motivace ukázat, že něco jde udělat líp a potažmo i jinak. Král není mrtev, ale Forza a teď i TOCA3 mu důrazně ukazují nejen čeho se bát, ale i to, že dokonale vytuněná krása a požitek z jízdy nejsou všechno.
| TOCA Race Driver 3 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
