Tony Hawk´s Proving Ground: dochází mu dech

Tony Hawk si svou pozici budoval dlouho a usilovně, z nostalgie ale nelze žít věčně.

Tony Hawk´s Proving Ground

Jedno je jasné: Tony Hawk si svou pozici budoval dlouho a usilovně – a má tudíž tomu odpovídající základnu fanoušků. Na druhou stranu trh je trh a na nostalgii hledí jen ve velmi omezené míře. Třebaže není úplně etické odkazovat na jinou recenzi z vlastní dílny, zde se tomu lze jen stěží ubránit. Na tom, jak se dnes jeví nejnovější díl „Tondy“, totiž nese značný podíl právě podařená, byť obtížná, hra Skate., překvapivě vydaná gigantem EA. Pojďme se tedy podívat, jak si vede nejnovější přírůstek papírově zkušenější, arkádovější série.

Když víte, co máte dělat, bývá provedení otázkou chvilky.

Logo Neversoftu, předcházející spuštění vlastní hry, navnadí očekávání víc než příznivě. Nejenže vypadá na PS3 velice pohledně, bohužel i o dost lépe než všechny další animace, ale i samotný nápad se skejtujícím okem, které se nabodne na drát, působí patřičně svěže a drze. Následuje samozřejmá editace postavy. Zde je na výběr z široké nabídky suverénně se tvářících chlapíků a kdo už neví, co by, může nebožákovi na obrazovce klidně vyrobit brčálově zelený nebo ostře růžový obličej, v tom se fantazii meze nekladou. Na to naváže tutoriál, sevřený hranicemi několika ulic a přístavu – a první nedostatky vyplouvají na povrch. Co vás udeří do očí hned: grafika. Není špatná, ale zároveň tak nějak nemastná neslaná a procesor Cell rozhodně nebodá ostruhami. Naštěstí si hráče v průběhu děje alespoň trochu získá pestrostí zobrazovaného prostředí v prostoru uměle zhuštěného trojměstí Philadelphia, Washington D.C. a Baltimore. Smutné ovšem je, že se setkáte s celou řadou tu větších, tu menších chyb. Stalo se mi třeba, že jsem při nájezdu na rampu místo skoku opakovaně „utopil“ postavu v rampě, jindy mi před očima zmizelo auto z vozovky a podobně. Na internetu ostatně najdete bohatou sbírku nahrávek nejrůznějších grafických kiksů titulu, včetně praktických návodů na procházení zdmi. Další nemilá věc, i když ne přímo problém, je to, že ani na logickou krásu tvůrci moc nehrají. Chápu snahu otevírat lokace postupně a „za odměnu“, ale ulice zabarikádované betonovými bloky jsou trapné i ve střílečkách, nehledě na to, že často máte dost prostoru projet, ale hra vás velmi toporně vrátí zpátky a ještě ten úlet zdůrazní hláškami typu „dobrý pokus“.

Ovládání navazuje na starší díly, a je tedy svěřeno kombinacím tlačítek a pohybů analogovými páčkami, jimiž například ve vzduchu rozhýbáváte prkno jako pravou a levou nohou - na nedostatek proveditelných triků nebo malý prostor pro tvorbu vlastního stylu si opravdu nelze stěžovat. Přitom je místy dokonce zjevná snaha o neotřelá řešení, takže například u prostého odrážení nohou při přímočaré jízdě nestačí jen mechanicky mačkat tlačítko R1, ale je nutné tak činit ve správné frekvenci, jež se se vzrůstající rychlostí pohybu plynule mění. Zní to možná složitě, ale až vám správný postup, tzv. Aggro Kick, přejde do krve, stane se jednou ze světlejších stránek hry, protože nutnost řídit se citem – zapomeňte na poučky autorů o mačkání tlačítka v okamžiku, kdy má postava na obrazovce „nataženou nohu“ – udržuje pozornost příjemně čerstvou. Odvrácenou stranou tohoto řešení je jednak fakt, že i při malém polevení v koncentraci se rytmus ihned rozhodí a postava se vmžiku téměř zastaví, a jednak také to, že při dodržení správného postupu se naopak záhy řítíte ulicemi jako obtížně řiditelná střela, takže rozumný plán pořádně se před rampou rozjet může ztroskotat na neschopnosti současně se na ni optimálně trefit. O realismu ani nemluvě, protože byť se i ve skutečnosti frekvence odrazů nohou v závislosti na rychlosti mění, to, že je na vás každé vozidlo krátké, můžete vidět jen u Tonyho Hawka – ostatně pěstováním vlastní reality je série proslulá.

Je možné seskočit z jakékoli výšky, aniž byste si byť narazili patu.

Nereálnost TH si koneckonců člověk uvědomí hned při úvodním úkolu přeskočit odstavené auto: virtuální skejtař vyjede po rampě a na jejím vrcholu se odrazí tlačítkem X – potud v pořádku. Ale světe div se: v době, kdy letí po jakžtakž uvěřitelné „balistické“ křivce přes střechu zaparkovaného vozidla, lze dalším zmáčknutím tlačítka X docílit toho, že skokan přímo v letu znova vyskočí – o copak se odrazil, když se karosérie ani nedotknul? – a výšku skoku tak bezmála zdvojnásobí. Protože se vaše akce filmuje, můžete se pak fyzikální nesmyslností triku do sytosti kochat. Bohužel právě příslovečný a tolikrát vysmívaný „double jump“ je jedinou cestou, jak zdolat celou řadu přeskoků ze střechy na střechu, výskoků o poschodí výš, jak se vypořádat s předepsanou sérií triků ve vzduchu a tak dále. Nikdo už se pak nediví, že je možné seskočit z jakékoli výšky, aniž byste si byť narazili patu. Jindy hrdina s klidem grinduje po tramvajových kolejích zapuštěných naplocho ve vozovce a naopak jezdí přes obrubníky nebo dokonce po vystouplých kolejích a pražcích metra, jako by šlo o mramorově hladkou placku. I když, na tom všem není nic špatného, arkády mají své kouzlo.

Potíž je ale v tom, že Proving Ground je zase z jiného zorného úhlu opravdu spíš zkouška - nervů - než zábavná arkáda, na což nováček přijde už v tutoriálu, který může sloužit jako odstrašující příklad toho, jak výuková část her nemá vypadat. Nevadí ani tak linearita, která je tutoriálům vlastní. Ostatně si můžete vybírat mezi třemi hvězdnými učiteli a lineární je jen sled úloh u každého z nich. Zamrzí spíš nevídaně špatně zpracované zadávání konkrétních úkolů. Funguje to následovně. Otevřete si mapu a vidíte, kde na vás úkol čeká. Na označeném místě najdete nějakého slavného chlapíka, jenž je kromě krátkého filmečku se svou živou předlohou uveden do děje co možná nejsměšněji, stylem „no to je neuvěřitelné! Sám Mike V. přihlíží, jak se tu rozbíjím!“ – zajisté to má být projevem humorného nadhledu, což se ne úplně daří.

To by ale nebylo tak zlé. Mnohem horší je, že zmíněná star zadá úkol, v lepším případě ho ještě sama předvede a ukáže asi na tři vteřiny, co zmáčknout - čímž je s vámi hotova. V horším případě jen lakonicky ucedí, co máte udělat – slabší v angličtině nechť si nezapomenou zapnout titulky - a nepředvede a neukáže už nic. A teď babo raď: co že se to po mně vlastně přesně chce? Nemohl bys mi to, ó velký Tony Hawku, prosím, zopakovat? Ne, nemohl! Ještě štěstí, že se ve složce Trick Controls vyskytuje zasutá, leč vrcholně užitečná podsložka Tutorial videos, jinak by asi ovladač „flájtoval“ oknem velmi záhy. Jak už bylo ovšem řečeno, ne každé zadání je doprovázeno videem, které lze následně někde vyhrabat. A protože tu navíc úřaduje autosave, může se stát, že najednou za nic na světě nevíte, co máte udělat a stěží se to ještě někdy někde dozvíte, takže nezbývá než metoda pokusu a omylu, s níž ale při komplikovanosti některých úkolů můžete strávit upocenou hodinku, aniž byste se řešení byť náznakem přiblížili. Přitom hra není vysloveně hardcore a když víte, co máte dělat, bývá provedení otázkou chvilky.

Učitelský sbor

A zde jsou ti, kteří budou nováčky série pro jejich „skoro – zkus to znova“ a „děláš si ze mě srandu?“ brzy nenáviděni a nevyžehlí si to ani amatérsky vyhlížejícími filmečky v nízkém rozlišení. Pro každou životní dráhu jiná skupina.

Career: Tony Hawk, Bob Burnquist, Nyjah Huston, Arto Saari, Ryan Sheckler.

Hardcore: Dustin Dollin, Lance Mountain, Andrew Reynolds, Jereme Rogers, Mike Vallely.

Rigger: Jeff King, Bam Margera, Rodney Mullen, Daewon Song, Vanessa Torres.

Rozhodně tu ale nejsou jen negativa a hra má co nabídnout – zvláště ti, co mají sérii rádi, se nemusejí obávat, že by z výsledku propadli depresím. Za úspěchy při svém snažení získáváte nejen peníze, za něž můžete nakoupit nějaký ten pro žánr obvyklý sortiment, ale i investovatelné zkušenostní body. Ano, váš dojem je správný – jsou tu i decentní RPG prvky. Získané body lze investovat do tří různých základních směrů rozvoje: Career, Hardcore a Rigger. Například Career umožňuje rozvíjet schopnosti Nail the Trick, Nail the Grab a Nail the Manual – zpomalené triky vypadají dobře, byť pád, který na ně v případě neúspěchu naváže, má naopak k dokonalosti zobrazení a fyzikální uvěřitelnosti dost daleko. Vzhledem k tomu, kolik je pro rozvoj potřeba zkušenostních bodů, nelze investovat do všeho naráz, takže se vaše cesta může vyvíjet značně odlišně v závislosti na tom, kterým směrem se vydáte – to teoreticky skýtá motivaci pro opakované hraní, ovšem opravdu pouze teoreticky, protože třeba Rigger spočívá v poměrně nudném budování dráhy pro vaše triky á la skatepark pomocí množství jednoduchých stavebních prvků: můstků, ramp, grindovacích roštů a podobně. Ale kdoví, třeba někoho zaujme právě tento styl hry.

Povedený je maximálně prostý a přitom funkční způsob editace videa: jednoduše můžete kdykoli začít natáčet cokoli a následně si video postupně získávanými „profi“ nástroji upravíte, sestříháte, uložíte nebo smažete, podle toho, zda výsledek stojí za námahu a chlubení, či nikoli. Ani multiplayer až pro osm hráčů není marný. I ten se spouští velmi snadno, jen zapauzujete a hladce se přesunete do on-line režimu, kde se můžete zapojit do řady dostupných her. Vše navíc, stejně jako při singleplayeru, běží stabilně a spolehlivě, bez ohledu na počet soupeřících hráčů. Dva hráči pak mohou své umění poměřit i offline na jedné konzoli se dvěma ovladači.

Celkově toho mikrokosmos hry, ač nikoli omračující, přesto nabízí k průzkumu a objevům dost. Tím spíš, že na rozdíl od konkurence může hrdina i popadnout prkno do ruky a vyrazit poněkud toporně po vlastních nebo dokonce někam vyšplhat. Bohužel ale klady titulu autoři nedovedou vždy patřičně zajímavě a duchaplně prodat, takže je přes jednotlivá uspokojivá místa výsledek jaksi bez jiskry, což by se hrám o alternativním bytí nejspíš stávat nemělo.