Letecký den podle Digital Integration netrpí přehnanou invencí, co se rozdílnosti jednotlivých kratochvílí týče. Od začátku máte dvě možnosti: za prvé Quickstart, tedy instantní akce beze smyslu, když se vám chce prostě se jen trochu proletět a pozabíjet pár záškodníků; za druhé nápaditě pojmenovaný mód Game, čili nic jiného než kampaň, jež vás přiměje sbalit si pět švestek a započít kariéru báječného muže s ocelovým ptákem. Celá vzdušná štrapáce, kterou si v této hře projdete, zahrnuje tři „éry“, což má pravděpodobně značit tři válečné konflikty. Před každým z nich je nutno projít akademií, což není nic jiného než sada tréninkových misí. Jejich obtížnost se může směle měřit s těmi ostrými a to jak tuhostí oponentů, tak i časovými limity. Počet misí se šplhá až téměř ke čtyřiceti, není však na světě síly, která by jednoho přiměla dobrovolně absolvovat byť jen několik z nich na jeden zátah.
Ono je to celé totiž takové nedopečené. Na simulátor to má příliš jednoduché ovládání, takže se nedostavuje uspokojení ze zvládnutí obtížných manévrů – není nejmenší problém kopírovat terén doslova v několikametrové vzdálenosti, stejně jako otočit stroj téměř na pětníku v patnáct metrů širokém kaňonu. Na poloviční arkádovosti nic nemění ani to, že po vystoupání příliš vysoko se váš stroj stane na chvíli neovladatelným. Aby to ale byla dobrá střílečka, na to tu zase není dost vzrůša. Veškerá akce je poněkud suchá. Prostě vám řeknou, co máte zničit, co nechat zatím na pokoji anebo před zničením ochránit, a pak už se jen octnete ve vzduchu, nálet - zničíte první cíl, minete druhý, otočíte se ke druhému náletu, zničíte druhý cíl, sundáte vrtulník či MiG, pak druhý, třetí, čtvrtý, a tu jsou další pozemní cíle, nálet –
zničíte třetí cíl… nemůžu si pomoci, ale nevidím na Top Gunu nic, na čem by bylo možné si vypěstovat závislost. Značně nevyvážená obtížnost situaci jenom zhoršuje, když hru vzteky vypnete za to, jak ošklivě s vámi jednají počítačoví oponenti, dost možná se k ní hned tak nevrátíte, abyste jim to nandali i s úroky. Není totiž až tolik o co stát. Přestože v pozdějších fázích hry se situace mírně zlepší, stále jsem postrádal náboj, který by ve mně probudil touhu pořádně to těm druhým natřít. A když jsem se jednou začal téměř bavit a byl jsem z mise vykopnut za opuštění „bojové zóny“, jejíž hranice se nacházely co by kamenem dohodil od jistého odlehlého cíle, má frustrace dorostla vrcholu.
Každopádně je možné, že se přes tyhle problémy dokážete přenést. Dost možná si příjemně odpočinete v kokpitu jednoho ze tří základních (Tomcat, Hornet a Raptor) a pěti bonusových letadel. Vlastnosti oněch strojů jsou několika ukazateli demonstrovány coby odlišné, ale já prostě tyhle rozdíly nepoznám, takže ani nevím, zda ukazatele nelžou. Fajnšmekři by snad s nějakým tím promile ethanolu v krvi nad zdejším výběrem rozjasnili tvář, ale těm bych Top Gun: Combat Zones nedoporučoval v žádném případě, nehledě na to, že pomyšlení na člověka kupujícího GameCube (nebo jinou konzoli) kvůli leteckým simulátorům je na mou představivost příliš velké sousto.
Vizuální stránka je poněkud rozporuplná a místy působí dojmem vylepšené konverze ze slabšího stroje (což vlastně docela sedí – majitelé PS2 prominou). Pohled shora na komplexy budov vypadá třeba skutečně hezky. Oproti tomu takové kopce jsou například trochu hranaté a záblesky střel mířících na vás vypadají, jako by propadly škvírou z dob dávno již zapomenutých. Po každé misi se spustí střihový replay, na který se docela dá koukat, pokud tedy někdo chce něco takového dělat. Co mě ale časem začalo štvát natolik, že jsem to vypnul, byla hudba. Nepomůže ani možnost manuálního výběru skladby, po dvou hodinách jsem měl soundtracku plné zuby. Co se zvuků týká, nějaké tady jsou, ale popravdě, musel jsem hru ještě jednou spustit, abych se o tom ujistil. Jediné zvuky, které si pamatuji, jsou kecy nadřízeného při briefingu a otravné pípání při zaměření cíle. Jinak je to celé decentně nehlučné až tiché. Za těchto okolností nemusí alespoň člověka mrzet absence Surround Soundu.
Na závěr vám s klidným svědomím doporučím se na hru Combat Zones alespoň podívat, třeba si ji půjčit od kamaráda, který v obchodě nedokázal odolat krabičce s názvem svého oblíbeného filmu. Vy sami byste si ji ale kupovat neměli a to ani v případě, že se vám film líbil (koneckonců, nikomu to snad ani neříkejte, ale s filmem toho ta hra vážně příliš společného nemá). Jakmile ji jednou dohrajete, není důvodu se k ní vracet, snad kromě masochistického dohrávání všech misí na zlaté medaile kvůli bonusovým letadlům. Jenže nudná hra se s jinými letadly zábavnou nestane, ani kdyby ta letadla vyprávěla anekdoty. A to je už opravdu všechno.
| Top Gun: Combat Zones | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
