Počítačový příběh hraček je skoro přesnou kopií příběhu filmového. Z úvodní animace (mimochodem velmi pěkné, ale k tomu se ještě dostaneme) se dozvíme, že kdesi na blíže neurčeném místě v Americe žije skupina hraček, které mají tu zvláštnost, že jsou živé. Jejich poklidný život jim naruší až jakýsi obtloustlý chlápek, který ukradne jednoho z nich - kovboje Woodyho - a než se hračky vzchopí k nějaké protiakci, odfrčí ve svém bouráku i s Woodym v tašce neznámo kam. Kosmonaut Buzz jakožto vůdčí osobnost kolektivu hraček se proto vydává na strastiplnou pouť, na jejímž konci stojí záchrana blízkého přítele. Ovládat tedy budete Buzze, ale v průběhu hry nepřijdete ani o interakci s ostatními postavičkami, neboť většina z nich bude roztroušena po jednotlivých úrovních, kde vám budou zadávat roztodivné úkoly (například najít něčí ztracené ucho a tak podobně). Když je splníte, získáte vždycky nějakou odměnu, která se vám zase bude hodit při plnění úkolů nutných k postupu do další úrovně.
K základnímu ovládání vaší postavičky vám stačí směrové šipky pro pohyb, jedna klávesa pro střelbu laserem (pokud se přepnete do módu z vlastního pohledu, získáte možnost používat i zaměřovač), jedna klávesa pro roztočení (tím odrážíte útoky a používáte ji například i při katapultování) a jedna klávesa pro výskoky. Zkombinujete-li všechny tyhle činnosti, mělo by se vám v ideálním případě podařit sebrat všechny mince, baterky a jiné potřebné předměty a uspokojit potřeby všech svých přátel, kteří po vás neustále něco chtějí (ale taky za to vždycky něco nabízejí). K úspěšnému zakončení úrovně ale potřebujete cosi, co se neodvažuji přeložit, v originále se to jmenuje "Pizza Planet token" a když to získáte, otevře se před vámi možnost přejít do další úrovně, kterou můžete, ale i nemusíte využít. Tuhle důležitou věc můžete získat různými způsoby - poražením hlavního bosse, vítězstvím v běžeckých závodech a tak podobně.
Tím prvním, čeho si u každé hry člověk všimne, je grafické zpracování. Po vizuální stránce je na tom Toy Story 2 dobře až výborně. Všechno je krásně barevné, vybuchující nepřátelé se nádherně rozletují do všech stran i s patřičnými pyrotechnickými efekty, ťapete-li s Buzzem ve vodě, dělají se mu pod nohama kola - po téhle stránce si vůbec není na co stěžovat. Rovněž animace mezi úrovněmi jsou moc pěkné, všechny jsou převzaté přímo z filmu a ačkoliv jejich rozlišení není příliš vysoké, samotný obsah je dostatečně kvalitní a zábavný.
Zato ovládání je tak příšerné, že ani nemám chuť to tady nějak dopodrobna rozebírat, protože prvních pět slov téhle věty pohodlně obsáhne všechnu tu hrůznou pravdu o něm. Když jsem začala hrát první úroveň, vyděsila mě nejdřív kamera, která se svévolně pohybovala kolem mojí postavičky v prapodivných soustředných kruzích, což sice takhle na poslech možná vypadá jako pokus o inteligentní kameru, ale v praxi mi to akorát znemožňovalo zvolit si byť i základní směr pohybu (až později jsem pochopila, že ty kamerové tanečky mají celkem prostý cíl - přemístit kameru vždycky za záda ovládané postavy). Protože jsem nemohla uvěřit, že to je záměr, pátrala jsem v menu tak dlouho, až se mi podařilo najít místo, kde bylo možné tuhle takzvanou "aktivní" kameru vyměnit za nějakou normálnější, totiž pasivní. Poté, co jsem tak učinila, se hra nestala ani tak příjemnější jako spíš iritující na jiný způsob, takže se mi to zatracené ovládání pořád nějak nedařilo podchytit, což je ostatně jeden z hlavních důvodů, proč mi tahle hra vůbec neučarovala.
Hodně času totiž musíte strávit vyskakováním na různá vyvýšená místa a to vyžaduje poměrně přesnou manipulaci s vyskakující postavou, zvlášť když se chcete trefit na nějakou malou plochu jako je třeba úzká polička nebo židle. Z důvodů ne-tak-docela-zvládnutého ovládání se pro mě všechno skákání stalo noční můrou. Možná to jenom nechápu, ale neshledávám nic zábavného na tom, když se mučivých deset minut stále dokola rozbíhám proti postýlce s ohrádkou a pokaždé skončím nárazem do dřevěných hůlek a pádem zpátky na podlahu (a to jsem se ještě nezmínila o situacích, kdy se jiných deset minut škrábete někam hodně nahoru - třeba na strom - přeskakováním z jedné větve na druhou a těsně pod vrcholem si to špatně vyměříte a skončíte zase dole na trávě). Nejsem moc trpělivý člověk a po pár takovýchhle zkušenostech bych cédéčko s hrou nejradši vyškubla z mechaniky, strčila ho do mikrovlnky a s uspokojením sledovala, jak nádherně bezmocně jiskří a prská. Na druhou stranu chápu, že existují i lidé, kteří právě takovéhle iritace v hrách milují a například možnost libovolného ukládání pozic považují za ohavnou změkčilost kazící jim požitek ze hry. Pro ty bude nepochybně hraní Toy Story 2 slavnostním hodokvasem, od kterého se nebudou moct utrhnout.
Zatím z toho asi nejste moc moudří - grafika dobrá, ovládání špatné, jaká z toho v součtu může vyjít hratelnost? Podle mě nic moc - stereotyp na mě útočil zhruba každých deset minut a horko těžko jsem se přiměla dohrát hru někam dál, abych se přesvědčila, jestli je to jev nahodilý nebo všeprostupující. Bohužel se ani s přibývajícími úrovněmi na mém vztahu k Toy Story 2 nic nezměnilo, spíše naopak, protože mi čím dál tím víc vadilo, že tahle hra má celých patnáct úrovní a ne třeba jen pět nebo tři. Ani fakt, že jsou pěkně seskupené po třech do tématických celků (Andyho dům a okolí, letiště, sklad hraček ...) nemůže nic změnit na tom, že je to pořád to samé: sbíráte mince, pálíte po okolo se promenujících panďulákách a očekáváte nález artefaktu umožňujícího přechod do další úrovně. Obyčejné 3D akční střílečky mají sice náplň velmi podobnou, ale tam je atmosféra obvykle nasáklá obavami o vlastní život a strachem z nových nepřátel, což je zřejmě přesně to, co mě u nich dokáže udržet. Proti pestrobarevným pokojíčkům a nafukovacím zvířátkům jinak nic nemám, jenom se v takových místnostech vůbec nebojím a poletující figurka s vrtulí na zádech mě už v mém věku taky nijak nezaskočí. Možná není moc fér srovnávat Toy Story 2 s klasickými 3D akcemi, ale v jádru jsou si dost podobné, a tak mě překvapuje, že zatímco akční hry mám docela ráda, Toy Story 2 se mezi moje oblíbence rozhodně nezařadí.
Pokud je tahle hra určena malým dětem, pak je pro ně možná vhodná, ale s určitostí to tvrdit nemůžu, protože malé dítě nejsem a poctivě prohlašuji, že vcítit se do mentality osmiletého špunta neumím. Na druhou stranu zmatečné ovládání ve mně nebudilo dojem, že by ho zvládlo každé (nebo vůbec nějaké) malé dítě. Kdokoliv jiný se u Toy Story 2 musí dlouhodobě buďto nudit nebo vztekat nad ovládáním a kamerou. Na nějakou chvíli to může být zábava, obzvlášť sledování podařených videí se vám bude líbit, ale věřte mi, nevydrží to. Nejlepší využití téhle hry bych proto (alespoň pro sebe) spatřovala v nenápadném testování potenciálních přátel - pokud si nejsem jistá, jestli jsem s nějakým člověkem naladěná na stejnou vlnovou délku, posadím ho k Toy Story 2 a budu sledovat, jak se mu to líbí. Jestli vypadá, jakože se výborně baví, nemá cenu se pokoušet o budování jakéhokoliv vztahu - my dva bychom si prostě nerozuměli.
| Toy Story 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
