Ano, je tomu již více než rok, kdy na veřejnost prosákly první informace o vývoji Train Simulatoru. Od té doby nás autoři pravidelně zásobovali novými obrázky a filmy, které jen stupňovaly napětí fanoušků železnic. Narozdíl od simulátorů leteckých, které přeci jenom dokážou oslovit jenom omezenou část herní komunity, je v případě vláčků předem jasné, že zaplesá srdce snad každého mužského hračičky. Vždyť stačí jen vzpomenout na to, kolik času většina z nás v dětství trávila buďto pozorováním projíždějících lokomotiv na rušných nádražích, nebo proháněním miniaturních Sergejů a Bobin na modelové železnici. Jak je vidět z ohlasů na internetu, podobně „postižených“ jedinců bylo dost po celém světě – drsný ale romantický život na železnici dokáže zaujmout lidi bez rozdílu věku, národnosti či vzdělání. Protože se však do budky strojvůdce mezinárodního expresu dostane ještě méně laiků než například do kabiny dopravního nebo sportovního letadla, nezbývá než ukojit své vášně někde jinde – třeba právě u Train Simulatoru.
Po bezproblémové instalaci, která si z disku ukousne více než jeden a půl GB, na hráče čeká tradiční menu známé i z jiných simulátorů – možnost předváděcí jízdy, tutorial (řečeno leteckou hantýrkou „trénink“), samotné řízení vlaků (spojený „free flight“ a „scenarios“) a možnost pokračovat v rozpracované jízdě. Zejména tutorial lze doporučit všem nováčkům, kteří ještě neměli možnost okusit záludnosti ovládání mnohatunového kolosu na kolejích. Lokomotiva s vagóny se přeci jenom chová jinak než automobil nebo tramvaj – jakmile se jednou souprava rozjede (samozřejmě postupně – plný plyn má za následek prokluzování kol a trapnou situaci, kdy motor řve na plný výkon, vláček se nehne a třením pomalu taví kolejový svršek), nedokáže už „zaflekovat“. Brždění takového rozjetého Acela Expressu trvá i pět kilometrů. Teprve po důkladném nastudování základů řízení lokomotivy by se měli vrhnout na projíždění tratí ze všech možných i nemožných zastávek a plnění jednotlivých misí.
Po bleskovém průzkumu mezi paralyzovanými kolegy, kteří rovněž tráví čas u Train Simulatoru, se potvrdilo správné rozhodnutí vývojářů zahrnout do hry několik rozličných druhů vlaků.
Na své si tedy přijdou všichni - zavilí posunovači a drsní chlapi od čtyřech spojených dieseleletrických obrů Dash 9 či GP38-2 táhnoucích kilometrový vlak (můj případ), notoričtí „zastávkáři“, kteří se svými osobními vozy KIHA 31, 2000 Series či 7000 LSE Series obstarávají příměstskou a lokální dopravu (kolegové Malý a Rybka), uhlazení čerstvě oholení pánové v kravatách „pilotující“ superexpresy Amtrak Acela Express a Acela HHP-8 rychlostmi přes 200 km/h (kolega JD), i milovníci historických parních lokomotiv Flying Scotsman a Gölsdorf 380 (slavný to tahoun Orient Expresu). Všechny lokomotivy mají detailně propracované kabiny strojvedoucích (v případě nákladních lokomotiv dokonce oboustranné), které jsou vytvořené podle skutečných předloh, stejně jako základní systémy pro ovládání vlaku.
Také nabídka tratí dostatečně pokrývá všechna úskalí práce strojvedoucího. Typickou nákladní trasou je Marias Pass vedoucí skrze horský průsmyk průmyslovou krajinou Montany plnou továrních vleček, nákladních ramp a odboček. Naopak Northeast Corridor přestavuje typickou meziměstskou trať, po které se prohánějí superexpresy mezi Washingtonem a Philadelphií.
Japonská Tokyo-Hakone je zas Mekkou příměstské dopravy (u nás má ekvivalent v „panťácích“ mezi Kolínem a Masarykovým nádražím), kdežto horská Hisatsu je ztělesněním významu „regionální lokálka“. Historické trasy reprezentuje jednak dráha „Létajícího Skota“ mezi Settle a Carlisle v Británii a legendární alpská pasáž Orient Expresu z Innsbrucku do St. Antonu. Vlakové soupravy lze mezi trasami libovolně měnit (s výhradou, že elektrický vlak jezdí pouze po elektrifikované trati), takže není problém vydat se na St. Anton se soupravou z americké Montany, popřípadě přivézt do Tokia pasažéry v Acele.
Stejně jako jeho letecký kolega ze stáje Microsoftu, i Train Simulator si zakládá na své realističnosti. Kromě autentických systémů ovládání všech lokomotiv jde zejména o fyzikální model jízdy. Nepsaným pravidlem všech začátečníků, je fakt, že kola budou prokluzovat za všech okolností. Proto je nutné obezřetně přidávat plyn (popřípadě kombinovat nastavení převodovky) a používat sypače písku tak, aby vlak mohl dosáhnout kýžené rychlosti – vůbec není problém ze začátku strávit hodinu času zoufalou snahou o zrychlení parní lokomotivy z potupných 10 km/h. Pokud byl rozjezd obtížný, pak je brždění smrtící pastí na nezkušené strojvůdce – kombinace správného nastavení několika brzdných systémů (většinou nezávislý a vlakový, ale nechybí ani dynamické brzdy) se prostě musí zažít a přizpůsobit aktuální situaci, hmotnosti a rychlosti vlaku i počasí.
Zdá se však, že některé vlaky brzdí příliš rychle – v reálu si jen těžko dokážu představit, že by plně naložený nákladní vlak zastavil bez rychlobrzdy z 50 km/h na pár stech metrech. Doslova alchymií je pak práce topiče a snaha o co možná nejlepší spalování uhlí – kromě nastavování ventilů je nutné sledovat i barvu kouře z komínu (černý znamená nedokonalé spalování uhlí a čirý zase příliš rychlé pálení – ideálem je šedý dým). Naštěstí lze roli topiče svěřit počítači, takže zbude i čas na pokochání se jízdou z pozice pasažéra (nejde o nic extra – jenom sedíte na určeném místě ve vagónu a rozhlížíte se kolem sebe).
Nabízí se otázka, co se stane, když něco nevyjde. Stačí špatně přehodit výhybku a osobní souprava vjede na slepou kolej, která končí u skalní stěny. Jindy zase mohou nezabržděné vagóny ujet z kopce přímo do cesty blížícímu se nákladnímu vlaku, nebo superexpres nevybere ostrou zatáčku. Tušíte správně – řeč bude o železničních nehodách. Train Simulator je samozřejmě bere v potaz – kdykoliv se přihodí nějaká podobná mimořádná situace, přepne se automaticky jízda do externího pohledu a na monitoru začne mela. Postupně další a další vagóny opouštějí koleje a poslušně se „štosují“ do jednoho velkého chumlu. Škoda jen, že autoři neimplementovali do hry také deformace – je přinejmenším podivné, když čelní srážka dvou rozjetých nákladních vlaků skončí „nadskočením“ lokomotiv, jejich převrácením a haldou vykolejených, leč neporušených vagónů.
Jenom perlička na okraj - setupu lze také vypnout možnost vykolejení. Stačí pak dosadit na dostatečně klikatý úsek trati Acelu, rozjet ji na někakých 250 km/m a iluze jízdy na hosrké dráze je téměř dokonalá.
Hardcore zaměření odpovídají i úkoly v misích, které jsou u každé trati dostupné. Jejich obtížnost je rovnoměrně odstupňovaná – od jednoduché přepravy pasažérů mezi dvěma zastávkami na čas, přes delší jízdy s nečekaným omezením rychlosti na různých místech cesty (dodržet jízdní řád se tak stává VELKÝM problémem), až po vyleženě lahůdkové úkoly v podobě spolupráce s policií na vyšetřování vraždy v Orient Expresu (musíte plnit pokyny detektiva, zastavovat a odpojovat určené vagóny), jízdy na maximální úsporu paliva, nouzového odpojení defektního vagónu, popřípadě odtažení porouchané lokomotivy do depa v odpolední špičce. Bodování vašeho „výkonu“ spočívá jednak v dodržování jízdního řádu, nepřekračování povolené rychlosti (pokud pojedete příliš rychle, dočkáte se nepříjemného překvapení v podobě nuceného zastavení na „penalty brake“) a zajištění dostatečného pohodlí cestujících (nesmí se prudce brzdit, jezdit příliš rychle přes výhybky a opatrně najíždět na připojované vagóny).
Není nutné dodávat, že větší chyby v podobě vykolejení, projetí na červenou nebo vjetí do tunelu s otevřeným kotlem (plameny vyšlehnou ven a usmaží posádku) znamená okamžitý konec hry.
Ze screenshotů uveřejňovaných před vydáním hry bylo více než zřejmé, že nás čeká po vizuální stránce jedinečná záležitost. Člověk může opravdu jen s úžasem sledovat, jak projíždí desítkami kilometrů pestré krajiny, ve které ho pořád něco překvapuje – ať již dřevozpracující podnik za nenápadnou zatáčkou uprostřed horských lesů, vrakoviště na kraji Baltimoru, nebo snad labyrint nadjezdů a podjezdů tokijského nádraží. Pro srovnání si stačí představit průměrnou silniční závodní hru, která těch silnic nemá několik desítek, ale rovnou více než tisíc kilometrů vyvedených v nezměněném detailu. Design tratí se opravdu na papíře těžko popisuje – tu úžasnou plejádu přírodních i lidských výtvorů, ony silnice podél trati s frekventovanou automobilovou dopravou, železniční přejezdy, nebo komplexy mostů a tunelů v divoké přírodě se prostě musí vidět na vlastní oči. Pozorného diváka však zaujme ještě jedna věc – rozmanité počasí (všechna čtyři roční období, déšť, sníh, plynulé střídání dne a noci) a hlavně kouřové efekty. Pamatujete z historických filmů, jak se parním lokomotivám při průjezdu pod mostem nádherně „rozdělil“ dým na dvě poloviny?
Tady to funguje úplně stejně. Škoda jen některých nedotažených věcí – zejména slepé tunely končící v „defaultní“ krajině, nedotažené stromy a místy nelogické rozmístění zvěře (stádo jelenů či krav pasoucí se na kolejích uprostřed městské zástavby je přeci jen silné kafe) jsou bohužel pihou na kráse hry.
Neexistuje zas tolik titulů, ve kterých stránka zvuková překonává grafickou. Train Simulator však můžeme směle zařadit k oněm výjimkám – vývojáři použili širokou paletu samplů reálných vlaků, a tak během jízdy nebudou reproduktory monotónně vrčet rytmem dieselu, popřípadě měnícím se tempem odfukovat dávky páry – do kabiny strojvedoucího pronikne i lomoz protijedoucích vlakových souprav, zvonek výstražného znamení na železničních přejezdech, ale i takové drobnosti jako kostelní zvony, které ve městech oznamují přesný čas. Obzvláště bohatou paletu zvuků je slyšet v budce parní lokomotivy – stačí pohnout přívodním kohoutem a člověk téměř ohluchne od rachotu vody (o rytmickém šelestu přikládání uhlí nemluvě). Zvuková výstražná znamení v podobě sirén, zvonků a parních píšťal vylekají nejen zvěř pasoucí se klidně na plevelu mezi pražci, ale vyděsí i náhodné diváky obdivující z uctivé vzdálenosti od monitoru výkon „pokojového“ strojvůdce.
Vjezdy do tunelů i přejezdy mostů se připomenou deformací rytmického zvuku jedoucího vlaku a při externím pohledu nelze nepostřehnout skřípání spojovacích dílů a kol vozů. Zvuky v Train Simulatoru patří k naprosté špičce mezi hrami.
Skvělé technické zpracování si však vybralo svou daň. Ano tušíte správně, řeč je o hardwarových požadavcích, tedy přesněji řečeno o VELMI krvavých hardwarových požadavcích. Hru jsme měli možnost testovat na několika konfiguracích a kupodivu na všech běžela plynule - domácí dýchavičný Celeron 400 s 16 MB 3D kartou dosahoval dokonce více než slušných 30 fps. Na nejmenší detaily, samozřejmě. Na detaily tam malé a viditelnost tak omezenou, že se průjezd soupravy KIHA malebnou horskou krajinou podobal spíš výletu pomalované krabice od bot se špalíčky místo kol doskakující plackou plnou šmouh. Sebemenší zlepšení vizuální kvality mělo za následek drastické zpomalení hry na řádově jednotky fps. Nejsilnější testovaná sestava vybavená 750 MHz Duronem, 256 MB RAM a GeForce 2 GTS deluxe po většinu času zvládala plné detaily bez problémů. Záměrně píšu po většinu času – stačilo přesednout do Acela Expressu, vyjet na rovnou trať, zrychlit na nějakých 260 km/h a hra začala opět cukat. Přiznám se bez mučení, že jsem na tomto stroji něco podobného ještě nikdy nezažil.
Ještě před tím, než na veřejnost pronikly první pořádné obrázky z chystaného Train Simulatoru, se vývojáři dušovali, že součástí hry bude i propracovaný editor tratí, vlaků a scénářů, který se bude držet přibližně stejné struktury, jako u Flight Simulatoru. A skutečně – po kliknutí na nenápadnou ikonku se otevře přehledné menu, ve kterém si lze vybrat jednu ze čtyřech částí editoru. Normálnímu smrtelníkovi bohatě vystačí samotný Activity Editor, ve kterém si může na stávajících tratích vytvářet své vlastní mise – stačí vybrat příslušnou trasu, zvolit vlak se všemi parametry (počet vagónů, typ a orientace lokomotivy), připravit trasu, kterou je nutné v daném čase projet a na příslušná místa zadat „events“, což jsou události, které se hráči zobrazí v podobě textové hlášky na monitoru (například informace o tom, že se blíží k cílovému nádraží, kde má zajet na vedlejší kolej).
Pro naprosté šílence a hračičky schopné sedět nekonečné dny u monitoru a piplat se s megalomanským dílem jsou určeny zbylé tři módy. Relativně nejjednodušší je Cab Editor, ve kterém se vytvářejí nové lokomotivy (podobně jako u modeláře Flight Simulatoru se zde na masku „dotahují“ jednotlivé přístroje a ovladače) – „lokalizovat“ Acelu do češtiny se tak stává otázkou několika minut.
To zbylé dva – modelář geometrie krajin a tratí – představují komplexní nástroje, které mohou směle konkurovat profesionálním modelovacím programům. Ono ani není divu – vždyť jde o uživatelsky přístupnější verze editorů používaných autory při tvorbě všech herních tratí. Nejprve je nutné vybrat si určitý region výřezem z rozložené elevační mapy zeměkoule v modeláři geometrie a ten následně naimportovat do editoru tratí, kde začne mravenčí práce v podobě konečného dotváření prostředí, umísťování staveb, vegetace, kolejí, atd. Tvůrci programu evidentně vsadili na osvědčené pravidlo, že čím dokonalejší nástroje na tvorbu nových věcí fanoušci hry mají, tím lepší vznikají modifikace a add-ony, a tím populárnější se hra stává...
Co říci závěrem? Nejvýmluvnější je snad popis mého uplynulého týdne – žádný článek jsem neodevzdal včas, spát chodím kolem čtvrté hodiny ranní s krvavýma očima a téměř neustále se mi ze sluchátek ozývá rytmické dunění ocelových kol, které sem tam prořízne ječivý zvuk parní píšťaly. Train Simulator mne naprosto uchvátil a soudě podle reakcí mých kolegů, rozhodně nejsem sám. Škoda jen některých drobných vad, absence multiplayeru a nehorázných hardwarových nároků , hodnocení mohlo být ještě vyšší. Train Simulator si buďto zamilujete na první pohled, nebo jej budete již od prvních okamžiků nenávidět - jiná možnost zkrátka a dobře neexistuje. Shodou okolností patřím do té první skupiny...
P.S.: Příště už doufejme budou počítače silné natolik, aby se v Train Simulatoru objevili i lidé. Na těch opuštěných nádražích je člověku dost smutno...
| Train Simulator | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
