Možná, že jednou, ze zpětného pohledu, budeme považovat rok 2008 za přelomový z hlediska herního průmyslu. Možná také ne.
Ovšem už je jasně patrné, že počítačové a video hry nejsou jen krátkodobou etapou v kulturních dějinách lidstva, ale ukazuje se, že mají potenciál postavit se po bok držákům, jako je film, televize, hudba či knihy.
Málokteré médium je tak interaktivní jako hry. Připisuje se to na vrub jejich interaktivitě, která prostě budí pozornost. Zároveň sice budí i rozhořčení u mravokárců, protože ve hře prostě toho padoucha musíte zastřelit sami a ne jen koukat na obrazovku, jak to hrdina udělá za vás. Je to špatně, je to dobře? Toť otázka, kterou se teď zabývat nebudeme.
Chceme si však načrtnout několik dalších trendů hýbajících herním průmyslem. Některé z nich jsme si probrali nedávno, a vzhledem k ohlasům je o toto téma velký zájem. Tak proč neprozkoumat další, neméně důležité?
Online hry
Úspěch World of Warcraft je notoricky známý. Hraje ho nějakých deset milionů lidí, Blizzard na něm vydělává neskutečné (ani nechtějte vědět kolik) peníze a ostatní žehrají. Kdo jsou ti ostatní? Jde hned o několik skupin. Jednak to jsou konkurenční vývojářská studia zabývající se tvorbou MMORPG.
Těm World of Warcraft vzal půdu zpod nohou. Pokud byl masivně multiplayerový byznys ještě nedávno velice lukrativní a firmy se do něj jen hrnuly, dnes tu zůstalo jen několik největších hráčů (hovoříme o západním trhu), které se marně snaží dohnat WoW.
Ovšem negativní důsledky mají větší rozsah. Také výrobci počítačových titulů zaměřených třeba i na singleplayer nemají jednoduchý život. Možná jste si všimli, že prodeje PC her docela dost klesají a i takový hit jako střílečka Crysis překonával milionovou hranici jen s obtížemi.
Jistě, leckterého PCčkáře ukradly konzole, ovšem bylo by bláhové pomíjet vliv World of Warcraft. Je to čistě počítačová hra, takže si z PC publika urvala desetimilionový kus. A to se někde prostě musí projevit.
Navíc – když hrajete World of Warcraft, jste obvykle tak pohlceni, že nemáte náladu ani čas hrát něco jiného. Natožpak to ještě kupovat.
Pokud bychom šli ještě dále, pak se negativa podepisují třeba i na klesajících prodejích počítačových časopisů. Opět – za snižující se náklad nemohou pouze média umístěná na internetu. Kdo hraje World of Warcraft, už se moc nezajímá o jiné hry. Proč by si tedy kupoval časopis? Leda že by na obálce byl World of Warcraft.
Bylo by bláhové domnívat se, že jakmile pomine kouzlo World of Warcraftu, síla MMO titulů už nebude taková. Bude naopak ještě větší. Pod trůnem čekají velice pěkné kousky typu Age of Conan, Guild Wars
či Lord of the Rings Online. Ty by klidně WoW mohly nahradit, jenže se prostě neměly to dokonalé načasování.
Pro vývojáře mají onlinové tituly navíc řadu výhod. Tou největší jsou zřejmě pravidelné měsíční poplatky. Hráč si koupí krabici a ještě platí. Udržet ho je sice obtížné, nikoliv však nemožné. Provoz hry přitom přes všechnu tu podporu a obsahové dodatky není příliš drahý. Navíc je tu metla pirátských kopií prakticky eliminována.
Na síť se z výše zmíněných důvodů hrne stále více vývojářů. Pokusil se o to Richard Garriot ve velice zajímavém a ambiciózním MMORPG počinu Tabula Rasa, který ovšem komerčně příliš nevyšel. Trochu jinak šli na věc ve Flagship Studios, jejichž akční RPG Hellgate: London nabízelo za předplatné neustálé přídavky. Také to skončilo neslavně.
Vynálezce Settlers Volker Wertich chystá online strategii promíchanou s prvky karetní hry Magic: The Gathering. 
A bylo by s podivem, kdyby Blizzard v případě strategie Starcraftu 2 a akčního RPG Diabla 3 nechystal nějaké to zpoplatnění, třeba formou mikroplateb. A co takové Electronic Arts – nezasloužilo by si univerzum strategií Command and Conquer také svůj čistě onlinový pomník?
Pokud bude tento trend pokračovat, jako že je to velice pravděpodobné, dá se očekávat další zúžení segmentu s počítačovými hrami. Vycházet budou jen licencované tituly, pokračování či multiplatformové kousky. Nebo všechno dohromady. Pro lidi vlastnící PC a milující buď originalitu, případně kvalitní příběhy, to jistě není dobrá zpráva.
Příležitostní hráči
Existují lidé, kteří si jednou za čtvrt roku koupí bulvární noviny. Jednoduše proto, že se nudí a hledají krátkodobé pobavení. Nemají k nim žádný odpor, ale v zásadě se o showbyznys kdovíjak nezajímají. Podobné lidi najdete i mezi hráči.
Mezi hráči najdete hned několik skupin. Tou zřejmě nejpočetnější jsou „core-gamers“, tedy lidé, kteří považují hraní za jeden ze svých koníčků. Nikoliv jediný ani největší, ale zkrátka hrají – třeba několik hodin týdně. A čas od času si zajdou do obchodu pro nějaký ten nový, plnohodnotný titul.
Pak tu jsou hardcore hráči. Ti hrají prakticky vše, co jim pod ruku přijde, a to velice intenzivně. U počítače tráví klidně řadu hodin denně a hraní považují za důležitou součást svého života. Takových popravdě docela ubývá s tím, jak se průměrný život zrychluje a s tím, jak se otevírají nové obzory.
Tábor, který se naopak utěšeně rozrůstá, jsou takzvaní casual, tedy příležitostní hráči. Takoví lidé vlastně ani pořádně nehrají HRY. Tím myslíme tituly s příběhem, vlastním světem a hutnou atmosférou.
Casual hry jsou něco úplně jiného a nejlépe vám je přiblížíme vyslovením jmen jako Solitaire či Hledání Min.
Nejde ale jen o windowsácké hříčky. V posledních letech se v podobě casual hraní rozrostl obrovský byznys. Stále více lidí si chce jen ukrátit dlouhou chvíli a je ochotna za to zaplatit obnos mezi deseti a dvaceti dolary. Těch nejúspěšnějších casual her se prodá kolem deseti milionů. Náklady na vývoj a reklamu jsou přitom minimální. Slušný výdělek, co říkáte?
Opět je tu patrné vymezení vůči velkým a originálním produkcím. Vývoj špičkové hry stojí desítky milionů dolarů a úspěch je nejistý. Vývoj casual hry se vejde třeba jen do jednoho milionu a šance na úspěch není o mnoho menší. Co si asi vybere investor, který za vkladem svého balíku peněz vidí pouze ještě větší balík peněz?
Shrnutí
Abychom si to ještě jednou ujasnili: dnešní komerční hry vznikají s cílem vydělat peníze. Jedním z důvodu je skutečnost, že programátoři či designéři také musí platit nájem, jídlo a účty, druhým pak o něco méně pozitivní fakt, že akcionáři potřebují točit peníze ve velkém, a to především směrem k sobě.
Řekli jsme si, že aby se hra zaplatila, musí se jí prodat co největší množství. Proto si nemůže dovolit vyjít na lokálních trzích v Evropě či Americe a stále častěji ani v Asii. Jelikož nejtučnější prostředky padají za moderní technologie, snaží se výrobci a vydavatelé co nejvíce tvořit multiplatformové tituly. A protože každá, byť sebemenší originalita, je v důsledku především velkým rizikem, prosazují se dnes hlavně pokračování a tituly s licencí.
Kde hledat nové zdroje příjmů? Nabízí se hned několik variant: perspektivní onlinové projekty, menší a originalitu nezabíjející casual hříčky nebo nové distribuční kanály. Fyzická média jsou totiž jednoznačně na ústupu.
Při tom všem nesmíme zkrátka zapomenout na to, že herní průmysl je dnes už jako kterýkoliv jiný. O trendech rozhodují de facto kravaťáci, kteří hrám zase tolik nerozumí, ale umějí si spočítat, co je výhodné.
Přesto nemá cenu naříkat nad tím, kam to všechno spěje. Hrát budeme totiž především to, co se rozhodneme nakupovat. A přes to žádný vlak nepojede.
