Od nástupu počítačových her jako nového zábavního média lze vysledovat zajímavý fakt.
Stejně jako se s příchodem filmu staly mnohé knihy základem k natočení řady snímků nejrůznější kvality, částečně dílem evoluce a částečně dílem mazanosti
vývojářů slouží celuloidové pásky jako inspirace v tvůrčí krizi dnešních herních designérů. Tentokrát se jejich prsty natáhly až do roku 1982, kdy pod
režisérským vedením Stevena Lisbergera vzniklo na tehdejší dobu revoluční dílko Tron. V něm se hlavní hrdina Kevin Flynn v podání Jeffa Bridgese
vydává na nezapomenutelnou výpravu do útrob počítače, ve kterém je každý z programů, pro než se stává uživatel jakýmsi bohem, prezentován samostatně
uvažující a myslící entitou s vlastním charakterem.
Filmové licence se před nějakou dobou ujal Monolith, jenž se do povědomí hráčů uvedl zejména dvěma díly krvavé akce Blood, vynikajícím No One Lives Forever a zejména druhým pokračováním Aliens vs. Predator, a stylizoval tak myšlenku snímku do ne až tak obvyklé FPS.
Příběh nechává svou předlohu v propadlišti osmdesátých let, což je jen ku prospěchu
věci, byť tomu několik počátečních úrovní nenasvědčuje. Co se týče původních postav, vyskytuje se zde pouze charakter programátora Alana Bradleyho, otce
hlavního hrdiny a příležitostného hackera Jeta. Ten je po otcově záhadném únosu za pomoci uměle inteligentní entity Ma3a a revoluční technologie
digitalizován na kaši jedniček a nul a vržen do útrob Alanova pracovního serveru. Jakmile se Jet v obskurním prostředí zorientuje, zápletka se zvolna roztočí
kolem žádaných korekčních algoritmů vychytávajících poslední mouchy právě v přenosu humanoidů do virtuální reality. Tu se tímto způsobem snaží ovládnout
skupina stojící za únosem Alana Bradleyho a na řádný příběhový guláš plný zvratů je tak zaděláno.
Již v tutoriálu, který je absolvován za neustálého dohledu sarkastického bytu, startují oční bulvy z důlků, aby se záhy rozplácly o monitor při pohledu na
úchvatné prostředí Tronova světa.
Éterické interiéry
počítače se mění s aktuálním prostředím; do nebe se pnoucí internetové huby střídají stísněné prostory kapesního PDA, do ruda laděné peklo ostře střeženého
firewallu nebo apokalyptické ruiny serveru podléhajícího virové nákaze. Autorům se tak podařilo stvořit brilantní žijící svět, kterému vládne nacisticky
laděný Kernel, čili samotné jádro systému udržující naprostý pořádek, zotročující minoritní prográmky a dotírající na stále se množící viry vedené
uživatelem, jenž byl stejně jako Jet v minulosti digitalizován.
V úvodu již bylo naznačeno, že s rozjezdem hry není něco úplně v pořádku. Jelikož se Tron svým charakterem daleko více blíží akci typu Jedi Knight, tedy akci s větším nárokem na přemýšlení a hledání cesty než na
kontrakci ukazováčku, zamrzí několik prvních poměrně zmatených úrovní. Namísto aby hra zvolna seznamovala s novým prostředím,
začne hráče okamžitě bombardovat jako americké letectvo řadou nepochopitelných úkolů,
nad kterými nelze než rezignovat a upřít se v bezmyšlenkové hledání cesty kupředu. Naštěstí asi po dvou hodinách hraní nastává razantní zvrat. Příběh dostává
jakž takž hlavu i patu a úkoly misí se výrazně zpestří. Jednou je nutné nalézt schovaný bit, otevírající zadní vrátka ze systému podléhajícímu armagedonu v
podobě formátování harddisku, podruhé se bude Jet snažit přetížit systémy nespolupracujícího PDA spuštěním několika aplikací (kalendář, solitér, objednávání
pizzy) najednou. Nezkrotné overclockery jistě potěší přetaktovávání zastaralého systému včetně zvedání voltáže procesoru nebo sabotáž zmiňovaného firewallu.
Profesionální programátoři zkrátka musí přijmout Tronovu realitu, ve které se v internetovém hubu kroutí všemožné kompilátory do rytmu entity zvané
DJ.exe, nad hlavou létají pakety informací a za každým rohem číhá přisluhovač Kernelu, aby potenciální virus promptně rozložil na bity. Autoři také projevili
notnou dávku humoru, kterou dokazují poschovávaná loga Intel Inside a několik nezapomenutelných systémových hlášek.
Zabrat dostane i prostorová orientace a pevné nervy, zejména při častých plošinkových puzzlech. Naštěstí je quickload rychlejší než klávesnice letící z
okna. Výborným se stal systém povolení nutných k aktivaci zámků nebo k přístupu do datových košů obsahujících e-maily dokreslující atmosféru, subrutiny (o
nich dále) 
nebo další povolení. V praxi to znamená kombinace až osmi klíčů, z nichž lze
většinu získat za drobnou energetickou úplatu extrahováním z reziduálního kódu zbylého po nepřátelích, ovšem některé jsou až pekelně poschovávané.
Autoři se ale nespokojili jen s originálním prostředím a přisypávají pikantní koření v podobě závodů futuristických motocyklů Light Cycles známých již z filmu. V několika pasážích prokládajících hlavní dějovou linku tak musí Jet na speciální herní mřížce porazit až čtyři soupeře v několika fázích za sebou, což mnohdy není žádný med. Reakce počítače jsou příliš rychlé a závody se tak většinou smrsknou v opatrné projíždění tratě mimo hlavní dění, doufaje, že se nepřátelé vybijí mezi sebou. I tak je však občasná projížďka osvěžující a po dohrání singleplayeru navíc tvoří přidanou hodnotu v podobě sedmnácti samostatně hratelných tratí. Pro ty, kterým se film vyhnul obloukem dodejme, že závody vrhnou hráče na hřbet uhánějící "motorky" bez možnosti zastavení a změny směru jiného než v pravých úhlech. Stroj pak za sebou zanechává stopu, která má při kontaktu s vaší či nepřátelskou motorkou zničující efekt. Závody ve hře jsou navíc doplněny o množství bonusů, mezi něž se řadí štíty, turbo a podobně.
Dalším faktorem, kterým se Tron odlišuje od většiny ostatních akcí, je přítomnost
subrutin, které Jetovi propůjčují speciální schopnosti. Vedle klasického brnění tak zvyšují účinek zbraní, zajišťují ochranu před viry nebo umožňují
přiblížení v několika stupních, které se hodí především v kombinaci s odstřelovací puškou. Subrutiny lze nejlépe přirovnat k augmentacím z RPG akce Deus Ex. Hráč má k dispozici několik paměťových slotů, jejichž počet se různí s konfigurací
systému, ve kterém se odehrává aktuální dění (maximum slotů v rozměrném serveru, minimum v PDA). Ty jsou pak vybavovány jednotlivými subrutinami,
vyskytujícími se ve třech stupních – alfa, beta a gold – jež se různí jak svým účinkem, tak počtem vyžadovaných slotů. Zajímavým zpestřením je poškozování
subrutin při boji s viry. Je nutné neustále kontrolovat, zda se nákaza nešíří mezi ostatní vylepšení, neboť jejich účinnost tak rapidně klesá. Podobný posun
k RPG představuje rovněž pět modifikovatelných atributů hlavního charakteru. Vedle klasických životů a energie je zde účinnost zbraní, vcelku zbytečná
rychlost stahování subrutin či povolení a frekvence procesoru udávající rychlost opravování subrutin napadených. Povyšování verze Jetova programu se děje
prostřednictvým build pointů přitékajících za splnění hlavních úkolů, také se ale povalují roztroušeny po mapách. Hledat je ovšem nemá příliš smysl, neboť i
tak hra skončí přibližně na deváté verzi z maxima deset.
K vizualizaci dech beroucího prostředí byl použit engine Jupiter, poslední verze nechvalně proslulého Lith Techu, který se za dlouhá léta existence
konečně dobral koukatelné verze. Na dnešní dobu laciné filmové kulisy a kostýmy osmdesátých let jsou dětskou omalovánkou proti transparentním texturám, jimiž
Tron hýří více než parta demonstrantů dlažebními kostkami,
a jsou vskutku
delikátní podívanou, ze které se díky abstraktnímu designu úrovní nezřídka zatočí hlava. Ve stejném duchu se nese zpracování zbraní a nepřátel, zejména
jejich plavná animace smrti při rozkladu na binární kód. Atmosféru rudou fixou podtrhuje filmová hudba jdoucí ruku v ruce s kvalitním dabingem, na kterém se
podílely hvězdy formátu holywoodské Femme Fatale Rebecy Romijn-Stamos v roli Jetovy virtuální pomocnice Mercury.
Mírně rozporuplná je umělá inteligence. Na jednu stranu vojáci bleskově vyhlašují poplach, přivolávají posily a využívají štítů i překážek, aby o chvíli
později místy ani nezareagovali, když jsou ostřelováni zpoza rohu. Tron se tak stává první akcí (mimo Deus Ex a Thief samozřejmě), kde má
vyklánění za rohy nějaký smysl. Hra je totiž z počátku poněkud obtížnější, což časem vyváží získané subrutiny a lepší zbraně. Základní disk je sice parafrází
na téměř dokonalý světelný meč z Jedi Knighta, avšak do získání sequenceru, subrutiny umožňující vyslání několika disků najednou, je zoufale
neefektivní. Kromě několika základních primitiv jsou všechny další zbraně ve
formátu subrutin, což znamená, že je lze u speciálních terminálů vylepšovat a například u odstřelovací pušky doplněné syndromem rozklepané ruky tak získat
pevnější mušku nebo nižší spotřebu energie. Ta ostatně slouží jako univerzální střelivo a platidlo za stažení klíčových povolení nebo subrutin, čímž se stává
poměrně nedostatkovým artiklem. Naštěstí jsou doplňující sféry vždy poblíž.
Navzdory faktu, že je Tron 2.0 ve výsledku jednou z nejlepších akcí poslední doby, za což mluví mimo jiné i příjemná délka hry, neubránil se vedle zmateného začátku několika menším chybkám. Zaprvé je to velmi přehnané zranění při pádu, které si takové Windows očividně užívají, nicméně Jet je pomalu mrtev i po pádu z vyššího obrubníku. Drobným zklamáním je také multiplayer, který zahrnuje vyjma závodů Light Cycles toliko dva týmové módy – Disc Arenu a Disc Tournament. Striktní omezení zbraní pouze na použití disku a pět nevelkých map dokazuje, že je Tron zaměřen daleko více na singleplayer. Vezmeme-li však v úvahu nižší cenu, za kterou se u nás hra bude prodávat, stává se výbornou volbou dokazující, že originálním a nápaditým akcím zdaleka není konec. A ještě jedno varování na závěr. Po dohrání Trona již nebude obyčejné smazání souboru nebo formátování harddisku to co dřív; bude to genocida.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
