Zatímco žánr first person stříleček zažívá v poslední době solidní rozmach, s vyloženě multiplayerovými kousky se zde ještě jen tak nesetkáme. Proto jistě potěší, že na nás pamatovali vývojáři z Epicu a naservírovali nám na naše Xboxy jejich nejčerstvější kousek v podobě Unreal Championship 2: The Liandri Conflict. Ano, člověk si sice dnes může zahrát nějaký ten deathmatch v kdejaké primárně singleplayerové FPS, ale netřeba připomínat, že pokud se k tvorbě hry přistopí rovnou tak, že bude určena v prvé řadě pro multiplayer, je to na jeho kvalitách znát, což nám dodnes dokazuje stařičký titul Quake 3 Revolution pro PS2, který dosud řadíme k tomu absolutně nejlepšímu, co lze v této kategorii na konzolích sehnat.
Říkáme to dokonce i s vědomím toho, že se dá již sehnat i nový Unreal Championship. Jak je to možné. Pravděpodobně tím, že spíše preferujeme nespoutanou živelnost Quaka s nějakými těmi chybkami před k dokonalosti pilovanou akademičností Unrealu. Každopádně se tím ale nesnažíme naznačit, že by Unreal Championship 2 byl špatnou hrou, právě naopak, ale tak nějak nám u něj chybí taková ta pověstná špetka něčeho, co z velmi dobré hry udělá titul
naprosto vynikající. Něco, na co člověk jen tak nezapomene. A to je na Xboxu při tak silné konkurenci velmi kvalitních FPS možná
trochu problém.
Hra obecně sází vedle rychlé a dynamické akce i na taktiku, což v singleplayeru demonstruje častým zařazováním utkání typu CTF.
Jelikož je hra určena zejména pro hru více hráčů, odskákal to samozřejmě singleplayer. Ten sice přítomen je a jeho nabídka je poměrně dosti bohatá ale jeho koncepce je poněkud nešťastná. Obsahuje tři režimy, z nichž ten hlavní je obestřen příběhem o tom, kterak se neznámý bojovník (samozřejmě, že to jste vy) vydává vstříc lítým bojům v arénách v rámci jakési zvrhlé televizní show. Čeká na vás tedy řada klání nejrůznějších typů (deathmatch, capture the flag a tak dále, však to znáte), z nichž musíte vždy vyjít jak jinak než vítězně. Vedle tohoto režimu pak je zajímavým ještě soubor různých turnajů, fungujících logicky na té samé bázi, kdy je vaším úkolem dokončit řadu klání vždy za každou postavu, kterých je zde vskutku slušné množství (něco kolem dvacítky).
Jako veskrze originální nápad by se mohla zdát skutečnost, že nemusíte hrát striktně pouze ve first person pohledu, ale můžete si prakticky kterýkoliv zápas odehrát z pohledu třetí osoby. To je zcela jistě moc fajn, ale mám-li mluvit za sebe, nijak zvlášť odvázaný jsem z toho nebyl. Některá utkání totiž v jiném pohledu ani hrát nelze a přiznám se, že takovéto mače pro mě
byly doslova očistcem. Ne, že by trpěly jakýmkoliv náznakem nehratelnosti, ale člověk tak podvědomě stále hraje FPS, což může při změně perspektivy činit tak trochu potíže. Chtěli byste totiž celé okolí vydatně kropit raketometem, ale zatím pobíháte po lokacích ozbrojeni jen nějakou chladnou zbraní logicky krátkého dosahu, jejichž prostřednictvím můžete bojovat samozřejmě pouze na blízko. Nedá se rozhodně říci, že by se autoři této složce hry věnovali nějak méně, ale nejsem si jist, zdali toto je ta správná cesta k ozvláštnění multiplayerové FPS.
|
Komu ale nebude tato nucená změna pohledu dělat větší potíže, ten si hru určitě maximálně užije i v těchto pasážích, kdy se z ní stává nezřízená rubačka, za jakou by se nemusely stydět ani mnohé tituly, které byly takto původně koncipovány. Většinou jste totiž (v singleplayeru) vrženi se soupeři do arény, kde se pohybují počítačem generovaní boti, přičemž vaším úkolem je pozabíjet jich co nejdříve předepsaný počet. Samozřejmě, že můžete zabíjet i vaše soupeře, když na ně narazíte, čímž ale vyvstává zajímavé strategické dilema. Na jednu stranu totiž zabitím nepříteli znemožníte po nějakou dobu sbírat další fragy, ale na stranu druhou váš soupeř rozhodně nedá svou kůži lacino, takže někdy ztratíte docela dost času vzájemným soubojem, přičemž výsledkem bude jeden jediný frag, zatímco ostatní dále vesele pobíjejí nebohé botíky a jejich skóre utěšeně roste. Pokud ale zabijete někoho, kdo je v tu chvíli ve stavu neviditelnosti, získáváte za tento počin rovnou tři bodíky, takže se opravdu vyplatí mít oči na stopkách a koukat se, zdali se ve vaší blízkosti nevyskytuje kus průhledného rosolu,
jímž je průhlednost znázorněna. Vedle klasického máchání zbraní kolem sebe jsou zde navíc přítomny i speciální pohyby jako kupříkladu silný útok, kterým setnete kohokoliv jednou ranou nehledě na úroveň jeho zdraví, nebo odrážení se od zdí ve výskoku,
pomocí nichž se dokážete v užších prostorech dostat až na zdánlivě nedostupná místa. Vidíte-li pak hrát s využitím všech těchto možností nějakého zručnějšího hráče, je na něj skutečně radost pohledět.
Co se týče technické stránky, setkáváme se zde se stejnou situací jako prakticky v celé hře.
Hra obecně sází vedle rychlé a dynamické akce i na taktiku, což v singleplayeru demonstruje častým zařazováním utkání typu Capture the Flag, což hru možná i trochu brzdí. Pokud se vám nepovede zvítězit v Deathmatchi, tak víte, že příště musíte prostě střílet přesněji a intenzivněji, zatímco při dobývání vlajky jsou do vašeho automaticky přiřazeni počítačem řízení boti, s nimiž musíte spolupracovat. Samozřejmě je zde možnost zadávat jim příkazy, na něž reagují vcelku slušně, ale přeci jen si takováto mise žádá téměř vždy nějaké to opakování než zjistíte, jak vlastně vypadá daná mapa, kudy se dá nejlépe projít od soupeřovy báze k té vlastní, kde je rozmístěno střelivo či jaké trasy nejraději volí bojovníci soupeřova týmu. Velmi slušná hratelnost tím samozřejmě nikterak netrpí, ale hra tím tak trošku ztrácí spád. Člověk má totiž po vykosení nepřátel v některé z misí neodolatelnou chuť jít dál a dál a protivníky kropit jak na běžícím pásu, což je mu tímto tak trošku znemožněno. O to déle ale zase hra vydrží a o to lépe hráče připraví na líté multiplayerové bitvy.
Trošku mě zarazil i výběr zbraní, kterých tady sice rozhodně není málo, ale překvapilo mě, že jako příznivci všech možných rychlopalných „chaingunů“ mi zdejší kropičky moc k srdci nepřirostly. O to raději jsem využíval služeb skvělého raketometu, což je ovšem typ zbraně, se kterým jsem nikdy nedosahoval nijak oslnivých výsledků. Zbraně jsou zde rozděleny do dvou skupin: jedna využívá takříkajíc třaskavé munice, jako kupříkladu onen raketomet, a druhá slučuje zbraně energetické jako kupříkladu různé bleskomety či plasma-gun. Každá zbraň může navíc fungovat ve dvou režimech, takže militantně zaměření jedinci si rozhodně nebudou moci stěžovat na nedostatek „kulturního“ vyžití. Trošku problém ovšem bude míření, jelikož ovládání není až tak uživatelsky příjemné, jak bychom u xboxové FPS čekali, což je ale dáno samozřejmě tím, že nepřátelé před vámi uskakují a provádějí nejrůznější úhybné manévry, s nimiž třeba takoví emzáci v Halo 2 srovnání samozřejmě nesnesou, takže to holt chce opět toho tréninku, což samozřejmě vzhledem k primárnímu zaměření hry rozhodně není na škodu.
Co se týče technické stránky, setkáváme se zde se stejnou situací jako prakticky v celé hře. Zvuky jsou na velmi dobré úrovni a grafika dokonce na vynikající. Bohužel ale vás kromě vtipných a vtipně lehce oplzlých hlášek v první chvíli asi nic z toho neuchvátí. Při bližším pohledu sice zjistíte, že screenshoty před vydáním hry v podstatě vůbec nelhaly, ale chtělo by se až říci, že hra tyto své kvality neumí prodat. Je zde možné nalézt skvěle detailní lokace (kupříkladu aréna v rozvalinách jakéhosi chrámu vypadá fakt skvěle), ale v zápalu boje si toho prostě napoprvé ani nevšimnete. A to je určitě škoda, protože Unreal Championship 2: The Liandri Conflict je v jádru vynikající hrou, ale neumí si na tom vybudovat pořádnou image. Od FPS tohoto typu bychom přeci jen čekali poněkud více živelnosti a programový frontální útok na všechny hráčovy smysly.Pokud byste si tuto hru chtěli pořídit bez toho, že byste mohli hrát proti živému soupeři, sáhněte spíše po Halo 2 nebo Doomu 3.
| Unreal Championship 2: The Liandri Conflict | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
