Jako dlouholetý hráč s bambiliónem vzpomínek na všemožné hry si často a rád zavzpomínám, jaké to bylo, přijít ve dvě ve tři hodiny odpoledne domů ze školy, prásknout s taškou do kouta a bez starostí dospělého života v klidu zapnout kompa a "zapařit" nějakou tu gamesu.
Když jsem před nedávnem dostal nápad se o nějaké ty vzpomínky podělit a sepsal článek Vzpomínka na krásné DOSové hry, ani ve snu mě nenapadlo, s jak obrovským úspěchem se článek setká, respektive jak moc se rozhoří diskuze pod ním.
Prakticky hned první den se v ní objevilo něco přes čtyři stovky příspěvků a mnohdy se stalo, že než jsem dočetl poslední a dal refresh stránky, měl jsem zase chvíli co dělat. Udělalo mi ohromnou radost, že je mezi našimi čtenáři stále spousta pamětníků, kteří se dokáží inteligentně pobavit o starých klasikách, popsat své oblíbené kousky a uronit nějakou tu slzičku nostalgie.
Přes četné žádosti jsem se tedy rozhodl napsat druhou část článku a znovu zavzpomínat na doby dávno minulé. Zde bych jen rád upozornil, že stejně jako v první části článku i tentokrát bude řeč výhradně o hrách, které nejsou moc profláklé, nedočkaly se next-gen pokračování a nezná je každý.
Opět bych tedy poprosil čtenáře, ať mi nesypou popel na hlavu, když ve článku nenajdou hry jako Doom, Dune 2, Need for Speed, Red Alert nebo Prince of Persia, tyto hry zde nemají co dělat a o nich článek není. A že jsou tyto hry až moc nové a chcete se ponořit ještě hlouběji do minulosti? Zkuste tento článek...
Jdeme na to...
F-29 Retaliator
Pod tímto krkolomným názvem se skrývá parádní letecký simulátor z roku 1990. Společnost Digital Image Design dokázala stvořit hi-tech hru pro ty nejnabušenější stroje tehdejší doby (rozuměj 386) a vytřískat z nich maximum. Ve výsledku dostali 
hráči možnost zalétat si ve dvou stíhačkách (F-22 a F-29) a čtyřech kampaních (pouště v Americe, Pacifik, Střední východ a Evropu).
Hlavní devizou tohoto skvostu byla především naprosto skvělá a hlavně perfektně plynulá grafika, bezproblémové ovládání a realistický pocit z letu. Už zde jste sestřelovali nepřátelské MIGy, bombardovali mosty a další pozemní cíle nebo si to rozdali proti kamarádovi přes kabel. Vše se dalo ovládat pouze myší a pár klávesami, ale i tak bylo vlastnit manuál nutností, protože pouze tam se daly najít podrobnosti misí a úkoly, ve hře se žádný brífink nekonal.
Památný moment: Retaliator vynikal ještě v jedné věci – bylo neuvěřitelně obtížné v něm přistát. Mně se to tuším nepovedlo.
F29 Retaliator - video
Flashback
Kdo by neznal legendu, jejíž legendárnost sahá snad až na samotný vrchol. Flashback od francouzských Delphine Software je volné pokračování rovněž legendárního Another Worldu (který jsem do článku původně chtěl také zařadit, ale díky reedici po patnácti letech, která vyšla relativně nedávno, jsem si to rozmyslel) a 
jeho kvality dokazuje už samotný fakt, že je hra zapsána v Guinessově knize rekordů jako nejprodávanější francouzská hra všech dob. O co v ní jde?
Příběh se odehrává v roce 2142 a hlavním hrdinou je zvláštní agent Conrad B. Hart. Ten objeví plán na ovládnutí země mimozemskou rasou Morphů.
Conrad si tedy uloží svoji paměť do speciální holokrychle pro případ, že by byl odhalen a jeho paměť byla vymazána. To se nakonec stane, ale Conrad uteče a je sestřelen nad planetou Titan. Naštěstí má u sebe i holokrychli a pomalu si začíná rozpomínat na svoji minulost i úkol odletět na Zemi. Tyto události jsou hráči zobrazeny v parádním intru, nad jehož kvalitami zůstával tehdy rozum stát.
Flashback
Hra vyniká opravdu luxusní grafikou a hlavně neuvěřitelně reálnými pohyby hlavního hrdiny, který umí běhat, plížit se, dělat kotouly, skákat apod. Díky tomu byla hratelnost učiněná lahoda a ovládat Conrada byl zážitek, na který se prostě nedá zapomenout.
Památný moment: Vpravdě luxusní intro a začátek hry. Když jsem viděl, jak se Conrad plížil s vytaženou pistolí připravenou k použití, málem mi upadla čelist. Navíc když vystřelil do stromu, ze zasaženého místa se zakouřilo! To pro mě tenkrát bylo něco tak neuvěřitelného, že jsem si neuměl představit lepší hru.
Little Big Adventure
Dnes již klasická, ale bohužel zapomenutá akční adventura z roku 1994 od Adeline Software International, to je Little Big Adventure (známá také jako Relentless: Twinsen’s Adventure). Příběh pojednává o osudu vzdálené planety Twinsun. Zde žili všichni obyvatelé ve vzájemné harmonii, doku nepřišel zlý Dr. Funfrock a s pomocí 
klonů a sítě teleportů nezačal vládnout tvrdou diktaturou. Jedinou nadějí je mladík Twinsen, jež začal mít v poslední době podivné sny...
Na hru je nahlíženo z izometrického pohledu, díky čemuž máte neustále dobrý přehled o situaci. Na svoji dobu hra vynikala vynikající grafikou s plně 3D polygonovými postavami a objekty. Objevila se i spousta adventurních i akčních prvků, což umocnil fakt, že Twinsen měl čtyři módy chování – kromě normální chůze a běhání se mohl také plížit či bojovat. Hra byla skutečně napínavá a neustále se v ní něco dělo, takže odtrhnout se od ní, bylo skutečně těžké.
Little Big Adventure
Památný moment: V jednom okamžiku byl Twinsen u své přítelkyně doma, když v tom vtrhli do domu hlídky a bylo nutné se rychle schovat. Než jsem přišel na to, že se Twinsen musí přikrčit v rohu krbu, to bylo panečku loadů.
Loom
Vskutku unikátní adventuru vydalo studio Lucasfilm Games v roce 1990. Hlavním hrdinou byl mladík Bobbin a to, v čem byla hra unikátní oproti ostatním hrám své doby, byl způsob řešení hádanek. Krátce po startu totiž Bobbin získal do svého vlastnictví speciální hůl, která mohla vydávat tóny. Zpočátku byly k dispozici pouze 
tóny E, C a D, ale časem přibyly další. Kouzlo spočívalo v nalezení správné kombinace k aktivaci klíčových předmětů či vyřešení dalšího postupu.
Hra měla vynikající detailní grafikou (přestože tehdy pouze v EGA), ze které spoustě tehdejším hráčům poklesla čelist do úrovně kolen, stejně jako z celkové hratelnosti a tajemné atmosféry, čišící z každého pixelu. Vývojáři také zcela zavrhli model, kdy mohl hlavní hrdina zemřít nebo se dostat do slepé uličky a byl nucen restartovat hru a hrát znovu od začátku.
Loom
Další zajímavostí byly tři stupně obtížnosti, která se projevila např. zmizením písmen tónů na holi a vše se hrálo pouze podle sluchu – to už byl hardcore.
Památný moment: První pocity ze hry, kdy Bobbin sestoupil ke stanům dolů do tábora a později zahrál první tóny, to prostě nejde popsat.
Lost Vikings
Málokteré logické hře se dostalo takové popularity jako právě Ztraceným Vikingům. Ty vydala na PC společnost Silicon & Synapse (věřte nebo ne, jde o dnešní Blizzard) v roce 1992 a prakticky ihned jim zajistila místo v pomyslné Síni slávy.
Příběh pojednává o třech borcích, kteří byli uneseni Tomatorem, krutým vládcem říše 
Krutónů, aby se stali exempláři v jeho inter-galaktické zoo. Hlavní trojice se ocitá na palubě kosmické lodi a pouze vzájemnou spoluprací je možné uniknout.
Hlavní zábava celé hry tkví v koopearci, protože každý Viking má jiné schopnosti. Erik umí velice rychle běhat a s pořádným rozběhem prorazí i některé zdi a také vyskočí výše než ostatní, Baleog je bojovník a svým mečem pobíjí protivníky a z dálky útočí lukem, což se dá použít i k přepnutí vzdálených spínačů. Konečně poslední Olaf má velký štít, kterým zabraňuje nepřátelům se k němu dostat a pokud ho zvedne nad hlavu, používá ho buď jako padák nebo odrazový můstek pro Erika, který tak doskočí ještě dále.
The Lost Vikings
Památný moment: Obtížnost posledního levelu byla skutečně pekelná a dohrát ho chtělo opravdu hodně pokusů. Díky tomu si i dnes po letech pamatuji velice jasně některé jeho části.
Zajímavost: To by nebyl Blizzard, aby na hru neodkazoval v jiných svých titulech. Ve scénáři Monolith ve Warcraft 3: Frozen Throne je komando temných trollů pojmenováno úplně stejně, jako výše zmínění hlavní hrdinové. Ve World of Warcraft lze zase tuto trojici Vikingů potkat v dungeonu Uldaman, kde rovněž musíte najít artefakty Tsol a Gni’Kiv, copak to asi znamená pozpátku?
Master of Orion
Věřte nebo ne, strategická bomba jménem Master of Orion z roku 1993 nadělila milionům hráčů dlouhé bezesné noci a dovedla žánr 4X (eXplore, eXpand, eXploit, 
eXterminate – tento termín byl poprvé použit právě v recenzi na Master of Orion v roce 1993 Alanem Emrichem) k naprosté dokonalosti.
Na počátku hry si hráč vybral jednu z mnoha nabízených ras (každá měla samozřejmě své výhody a nevýhody) a s ní se pokusil ovládnout galaxii. Cest k úspěchu vedlo mnoho, od umění diplomacie, přes ohromnou početní převahu, proti které protivník neměl šanci, až po pokročilý výzkum, díky kterým šlo vyvinou devastující zbraně a smést nepřítele z povrchu vesmírného.
Master of Orion
Hra toho ale obsahovala mnohem víc, design vlastních lodí, postupné osidlování vzdálenějších planet, vyjednávání s cizími rasami, uzavírání tajných paktů, špionáže a spousty dalších možností. Žádná hra nebyla stejná, pořád to byla maximální zábava a jít spát po „tom dalším kole“ prostě nešlo.
Vrcholem série se stal druhý díl, který přinesl parádní grafiku, mraky dalších vychytávek a ještě více pohlcující hratelnost. Bohužel třetí a poslední díl skončil fiaskem a pohřbil tuto sérii do prachu minulosti. Dnes už na tuto hru bohužel vzpomínají jen pamětníci a další díl je ve hvězdách, RIP.
Památný moment: Vyhlazení nepřátelské rasy za pomoci paktu s další rasou a její následná anihilace mými vyvinutými technologiemi – hrál jsem nejčastěji za vědátory :-).
Prehistorik
Hra, která byla počátkem devadesátých let nainstalována na drtivé většině všech osobních počítačů, to je Prehistorik z roku 1991. Přestože byla hratelnost mnohdy až primitivní, jednalo se o vysoce návykovou a skvěle hratelnou plošinovku, kterou si zahrál každý, od synáčků zbohatlíků s nabušenou 386 doma až po šéfa v práci s tímto dělem na stole.
Princip hry byl v pravdě jednoduchý, hráč ovládal neandrtálce s kyjem na jeho cestě za potravou. Ta se dala najít volně v jeskyních, ale drtivou 
většinu ji získával umlácením protivníků (dráčci, netopýři apod.). Hlavním úkolem bylo dojít na konec levelu než vyprší časový limit a nenechat se zabít (spadnutím z útesu či např. kontaktem s nepřítelem).
Hra vynikala velice jednoduchým ovládáním, sedmi variabilními úrovněmi se skvělým designem a také několika povedenými bossy. Na tehdejší dobu ale musím nejvíce vyzdvihnout parádní a detailní grafiku, která byla navíc v každém levelu jiná. I přes několik nedostatků na hru vzpomínám s láskou a nedávno ji přes DOSBox znovu vyzkoušel. Své kouzlo rozhodně neztratila.
Prehistorik
Památný moment: První boss – velký dinosaurus (či drak nebo co to bylo) v boxerském ringu a jeho likvidace mlácením kyjem do jeho prstů na noze. Třískání do mezerníku mi v hlavě zní dodnes.
Realms of Arkania 3: Shadows over Riva
Přestože jsou Stíny nad Rivou již třetím pokračováním série a vyšly až v roce 1997, rozhodl jsem se zařadit do seznamu právě je. Důvod je prostý, já se ke starým dílům bohužel nikdy nedostal. Trojka ale ve mně zanechala tolik úžasných vzpomínek, že si je prostě nemůžu nechat pro sebe. Styl hry byla Riva klasický dungeon s tahovými izometrickými souboji.
S partou šesti hrdinů či hrdinek se hráč potuloval po herním světě, plnil úkoly a postupně odhaloval střípky z příběhu. V čem byl svět této 
hry zajímavý, byla úchvatná atmosféra, přestože byl celý prakticky statický. Opravdu, v celé hře se neprošla jediná NPC postava, nikde se nic neanimovalo, všude bylo naprosté mrtvo.
Veškerá interaktivita probíhala tak, že hráč spustil nějakou akci a v okně mu byla popsána situace, případně byl přímo vržen do boje. Atmosféře to ale neubíralo, ba naopak. Při vcházení do další místnosti ve velkém dungeonu jsem napětím skoro nedýchal, protože jsem prostě nemohl vědět, co si pro mě vývojáři nachystali.
Realms of Arkania 3: Shadows over Riva
Hra je tak velice podobná Dračímu doupěti, kdy prostě vidíte prostředí, ale nevíte, co se stane. Naprostá paráda! Hra u nás navíc vyšla v kompletní lokalizaci včetně profesionálního dabingu a také s parádním hudebním doprovodem v CD kvalitě, což nebylo tehdy tak časté.
Památný moment: Návštěva Temné věže s chodbami plnými nemrtvých. Bohužel můj nejlepší válečník trpěl panickou hrůzou z těchto bytostí a z boje pokaždé utekl, to bylo veselo.
Stonekeep
Tento legendární dungeon z roku 1995 vyšel pod taktovkou Interplay a přestože se nedočkal pokračování a mladší hráči ho prakticky neznají, udělovaly mu domácí i některé světové magazíny vysoká hodnocení a stal se dokonce nejlepší RPG roku. 
Důvod byl prostý - jeho grafická stránka totiž byla zcela úchvatná, příběh zajímavý a atmosféra by se dala krájet motorovkou.
Aby také Stonekeep nevypadal k světu, když jeho vývoj sežral obrovské množství peněz (pro představu úvodní intro spolklo téměř půl milionu dolarů, na první polovinu devadesátých let celkem ultrasuma) a jeho engine byl několikrát přepracováván.
Prvotní plány, aby hra nevyžadovala myš nebo pevný disk a byla spustitelná na počítačích 286, jaksi nevyšly a ve finální podobě jsme Stonekeep dostali po nějakých pěti letech na CD, myš i pevný disk samozřejmě vyžadoval a bez minimálně slušné 486 ho nemělo cenu ani instalovat.
Stonekeep
Příběh se točil okolo chlapce jménem Drake, který přežil masakr zlého boha Khuul-Khuma, aby se po letech vrátil a rozhodil mu sandál. Nic, z čeho bychom si dnes sedli na zadek, ale na tehdejší dobu paráda. Přestože hra byla z pohledu první osoby, mohl mít Drake až dva další pomocníky, které individuálně vybavoval, léčil apod.
Památný moment: Celá atmosféra Stonekeepu je jeden velký památný moment.
Syndicate
Klasika všech klasika a dříve také jedna z nejbrutálnějších her, to je Syndicate od Bullfrogu. Plotny pevných disků spatřila již roku 1993, původně na Amize a PC, ale její obrovský úspěch ji poslal i na Segu Mega Drive, SNES, 3DO, Atari Jaguar a další platformy. Hra se odehrávala v blízké budoucnosti, v době cyber-punku, implantátů a vlivných korporací a do čela jedné z nich jste právě usedli vy.
Území celé země je rozděleno na jednotlivá teritoria a úkolem je samozřejmě získat nadvládu na všemi. Pod svoje velení dostanete komando čtyř zabijáků, se kterými budete likvidovat agenty ostatních frakcí, unášet důležité osoby apod. Kromě toho byl důležitou 
součástí hry výzkum, kde bylo nutné vynalézat nové zbraně a implantáty a dělat ze svých svěřenců ještě větší stroje na zabíjení.
Hra překvapila velice detailní a rychlou, ale nenáročnou grafikou, ale hlavně parádní hratelností, kdy jste se během mise ani na chvíli nestihli nudit.
Ke konci už byla obtížnost celkem krutá a proti přesilám nepřátelských agentů s nejlepšími zbraněmi už bylo nutné vymýšlet různé postupy, občas nepřítel přepadl teritorium pod vaší nadvládou a bylo nutné jednat, zkrátka adrenalin, jak má být.
Syndicate intro
Památný moment: Když moje komando vytáhlo zpod kabátů čtyři plamenomety uprostřed skupiny civilistů a pořádně to rozpálili, to byl pohled!
Tak to byla druhá desítka DOSových her, na které se prostě nezapomíná. Pevně doufám, že jste se při jejím čtení bavili stejně, jako já u psaní a o své dojmy se opět podělíte v diskuzi. Vybrali byste do seznamu jiné hry (opět opakuji, nepište ty profláklé, Prince, Dooma nebo Dunu 2 bude mít v seznamu oblíbených téměř každý), případně s něčím nesouhlasíte? Šup do diskuze. Loučím se s nostalgickými slzami v očích a vzpomínkou na všechna ta dobrodružství, která už jsou v dnešní době vzácnější než oázy v Grónsku. DOS s vámi.
