Hnedle v úvodu prosím dovolte malou radostnou poznámečku: je rozhodně dobře, že hlavní vlna zájmu o extrémní sporty pomalu, ale jistě upadá. Od prvního Tonyho Hawka se toho v zásadě na tomto poli moc nezměnilo. Koncepci plnění úkolů, které vás nutí jezdit a skákat na ta nejdivočejší místa se výrazněji podařilo pozměnit snad jen vývojářům od EA BIG, kteří tyto sporty pojali jako víceméně ryze závodní disciplíny, nicméně i zde se našlo dost „pilných“ žáků, takže i v tomto oboru máme dnes her více než dost. A možná, že už i mnoha hráčům došlo, že na těchto sportech není nic zase až moc tak extrémního a že se jedná prostě o dokonale zvládnutý dril, jako je například hokej, fotbal nebo atletika. Samozřejmě ale i zde jsou jedinci, kteří ostatní soupeře výrazně převyšují, stejně jako třeba Zidane, Jágr nebo Al Gouerouj. Na druhou stranu jsou ovšem opravdu extrémní sporty a závody jako například Rallye Paříž - Peking, ultramaratón v pohoří Pamír, Tour de France nebo závod Ecco Challenge na Novém Zélandu pro videoherní zpracování buď krutě neatraktivní, nebo se jejich převod na stříbrnou placku moc nepovedl. I když musím sám chtě nechtě přiznat, že v době, kdy jsem sledoval jízdu jakýchsi dvou japonských bratří na vysoké rampě na in-line bruslích v rámci posledních letních X-Games, tak mi místy opravdu notně tuhl úsměv. No, ale nedá se nic dělat, máme tady další „extrémní“ hru.
Bohužel se ve světle předchozího odstavce jedná o naprosto typický příklad dnešní produkce. Vyjma toho, že si nejezdíte zas až tak úplně kam chcete, jelikož vás na laně táhne člun, a
vyjma toho, že namísto skateboardu, surfu nebo snowboardu máte pod nohama jakýsi modifikovaný plovák, se jedná o naprosto typickou hru tohoto typu. Autoři samozřejmě chtěli titul obohatit nějakými „inovativními“ prvky, jak jinak, ale ve výsledku se jim to samozřejmě nepovedlo. Ve stínu Damoklova meče v podobě nadcházejícího titulu Tony Hawk´s Underground, kde si údajně budeme moci dělat - v zásadě - co se nám zachce (takové menší Vice City na prkně) se pak tato „vylepšení“ jeví jako docela směšná záležitost. A navíc po čase i dosti frustrující.
V této hře je totiž takové množství úkolů, podúkolů a co já vím čeho všeho, že vás prostě po chvíli přestane bavit zjišťovat, co všechno máte ještě udělat, kam skočit, co získat a vůbec je to celé po této stránce zbytečně překombinované. Protože co si budeme povídat, zpočátku stejně každý bude chtít splnit jen to minimální povinné penzum, jen aby se dostal do dalšího levelu. Ale ani to právě není jen tak samo sebou. Tahle hra nás v redakci dokonce donutila projít si celý manuál, abychom zjistili, co vlastně která položka znamená a k čemu je dobrá. Intuitivnost tedy rozhodně není silnou stránkou počinu Wakeboarding Unleashed.
To samé platí i o ovládání. První level je koncipován jako jakýsi instruktážní tutorial, který vás seznamuje s ovládáním a hlavními zákonitostmi hry. I v něm ovšem musíte již plnit základní úkoly, jako například předvést nějaký ten "grind" nebo "wall ride" a to nemusí být tak
jednoduché, jak by se dalo čekat. Což o to, na grindu není co zkazit, ale konkrétně onen wall ride je už docela záběr. Než jej totiž provedete, musíte namačkat poměrně dost tlačítek, což poté platí zejména pro obtížnější triky. Nejprve musíte třeba dvojklikem směrového tlačítka zrychlit, aby váš následný skok byl vyšší a delší, poté prudce zatočit a včas se na vlně odrazit. Pokud navíc dokážete celou tuto proceduru správně načasovat, pak možná i skočíte tam, kam se po vás chce. A to člověka moc nepovzbudí. Je sice potřeba poznamenat, že ruce recenzenta jsou deformované z DualShocku a Xboxovému ovladači ne příliš uvyklé, ovšem situace se nijak výrazně nezlepší ani po dlouhodobější aklimatizaci a vynikající zkušenost například s hraním Halo navíc dokazuje, že ovladačem ani recenzentem to zase až tak nebude. Prostě a jednoduše, tahle hra se ovládá dost blbě.
A to je určitě škoda, protože by i přes svou do očí bijící průměrnost měla co nabídnout. Přes značné množství a relativní nepřehlednost jsou totiž úkoly vcelku pestré a zajímavé. Samozřejmě, že se jedná v zásadě stále o to samé, musíte skočit semhle, projet tamtudy nebo sjet támhletu rampu, ale mnoha úkolům se podařilo vymyslet vcelku zábavný „příběh“. Samovolně se vám tak objeví podvědomý úsměv na tváři, když se dozvíte, že máte kupříkladu sestřelit bohaté tlouštíky, kteří se ve vodě rochní s nafukovacími kruhy, nebo když se musíte vypořádat s partičkou rybářů, jelikož pytlačí mimo lovnou sezónu. Docela zajímavou vlastností je i možnost pustit se tažného lana, přičemž v době, kdy je loď stále ještě v rozumné vzdálenosti si můžete vyžádat opětovné hození trojúhelníkové rukojeti. Otevírají se tak možnosti odpoutat se od prostoru vytyčeném dráhou lodi a dosahem lana a můžete se tak
teoreticky dostat i do na první pohled naprosto nedostupných míst. Co je to však všechno platné, když v důsledku nedořešeného ovládání a kamery budete po patnáctém neúspěšném pokusu nadávat jako banda hodně vytočených Bulharů.
Systém hry je veskrze klasický. Vyberete si jezdce a postupně se plněním úkolů prokousáváte na nové a nové tratě. Jedná se vlastně o jakési okruhy, které jsou relativně dosti rozsáhlé a skýtají dost prostoru pro vodní dovádění a pokud se vám daří, lze je dokola projet mnohokrát. Samozřejmě nesmí chybět ani populární kdoví-čeho-meter, jehož hodnota závisí na čem jiném, než na kvalitě vaší jízdy. Pokud hodně bouráte, ukazatel jde rapidně dolů a budete rádi, když se vám podaří odkroutit jediný okruh. Po dosažení nulové hodnoty totiž vaše jízda okamžitě končí. Díky spektakulárním kombům a obtížným trikům si ale můžete své účinkování notně prodloužit. Hra samozřejmě nabízí několik různých módů, ale vedle hlavního budete ty ostatní hrát víceméně jen proto, že úspěchy v nich jsou vyžadovány k dalšímu celkovému postupu.
Hře nijak extrémně nepomáhá ani technické zpracování. Grafika je hned na první pohled taková podivně vybledlá a působí docela jednoduchým dojmem, i když na pohled druhý je to již lepší. Postavy i objekty mají jistou porci kvality, ale celkově prostě grafika jednoznačně postrádá jakýkoliv šmrnc. Navíc tady najdeme docela dost bugů, kdy zapadnete
někam mezi skály aniž byste věděli proč a kudy, kolizní model rozhodně taky není bez chyb, takže se ve výsledku budete místy smát, až se za břicha popadat, co že to tam ti lidi při pádech předvádějí. Navíc Wakeboarding Unleashed trpí typickým neduhem Xboxových her - na exponovanějších místech se znatelně zacuká. Jízdní fyziku těžko hodnotit, jelikož jsem na podobném povoze v životě nejel, ale je jasné, že pokud by hra nabízela jen to, co předvádějí jezdci v reálu (alespoň dle toho, co jsem měl možnost vidět v televizi), jednalo by se asi o docela poctivou nudu. Nehledě na to, že o realismus jde v hrách tohoto typu vlastně až na jednom z posledních míst. Co se týče zvuků a hudby, tak tady jsem v podstatě vůbec nepostřehl, že zde nějaká je. Pokud si to s něčím nepletu, pak si pamatuji pouze to, že zde čas od času zazní jeden song od Gorillazz. Ale hlavu na špalek bych za to nedal. No a to je asi tak všechno.
Ah, málem bych zapomněl. Ve hře je samozřejmě přítomna plejáda licencovaných jezdců, z toho dvě dívky, které by teoreticky mohly zápolení dodat na zajímavosti, nicméně musím konstatovat, že jsme už ve videohrách viděli mnohem víc mnohem hezčích zástupkyň slabšího pohlaví. Takže zase nic. Co se tedy týče čerstvého větru v regálech s hrami na motivy těchto módních sportů, nezbývá než si asi opravdu počkat až na Tony Hawk´s Underground. Děkuji za pozornost.
P.S. Na obalu hry je napsán verdikt oficiálního anglického Xbox magazínu: „A wonderful blend of sporting realism and outrageous arcade action. 8.6/10“ Tak vám tak nějak nevím.
| Wakeboarding Unleashed featuring Shaun Murray | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
