RECENZE: Chaosbane je zjednodušené Diablo ze světa Warhammeru

Povedené akční RPG Warhammer: Chaosbane sází spíš na slavnou licenci než originální herní prvky. Zabavit rozhodně dokáže, ale k opravdovému úspěchu by to chtělo něco víc.

Jakkoliv nesnáším představování her pomocí přirovnání k jiným titulům, v tomto případě je inspirace natolik zřejmá, že nemá cenu kolem ní tančit. 

Warhammer: Chaosbane

Kromě toho že autoři z francouzského studia Eko Software přebrali řadu klíčových herních mechanik i celkový tón, téměř celý interface včetně způsobu jejího ovládání je jakoby okopírovaný z konzolového Diabla (kruhová menu s kulatými ikonami), tedy kromě jedné stránky s božskými schopnostmi, která je vypůjčená z Path of Exile.

To samo o sobě není problém ani kritika. Diablo se na konzolích hraje mimořádně dobře, což je kromě jiného důvod, proč jeho třetí díl vyšel prakticky na všechny konzole minulé i současné generace. Aplikovat tedy stejnou herní šablonu na nový svět má něco do sebe, obzvláště pokud je to svět tak oblíbený jako Warhammer. Ověřené herní mechaniky mi od první minuty sedly do ruky, bavilo mě objevovat nový svět, s novými lokacemi, postavami, vybavením a schopnostmi.

Warhammer: Chaosbane

Zápletkou je tradiční boj armád Impéria proti démonům Chaosu. Po velké válce a vítězství lidí se nyní zlo pomalu vrací a jako první udeří na aktuálního císaře, čímž ho uvrhne do stavu blízkého smrti. Váš hrdina (nebo hrdinka) se vydá hledat strůjce útoku a musí zastavit kultisty i démony dříve, než si najdou nového šampiona pro svoji stranu. Na příběh se však moc netěšte, je prezentován jednoduchými kreslenými animacemi a krátkými statickými rozhovory, nepřekvapí a neobsahuje žádné příliš pamětihodné momenty.

Těšit se však můžete na čtveřici hratelných postav. Každá je dostatečně unikátní na to, aby mělo smysl vyzkoušet za ni hrát. A zároveň mají relativně zábavnou osobnost s místy dobrými hláškami. Voják se spoléhá na tankování útoků nepřátel pomocí štítu. 

Kouzelníka si asi domyslíte, ale jeho hlavní schopnost překvapí, dokáže na dálku ovládat poslední vyvolaný útok. V praxi tak jednou analogovou páčkou ovládáte postavičku a druhou páčkou vyčarované ničivé kouzlo. Je to super zážitek a opravdu zajímavý nápad. Lučištnice je samozřejmě vybavená pro opatrný boj z dálky. A berserk může vládnout dvěma zbraněmi plus přitahovat si nepřátele hozenou kotvou.

Warhammer: Chaosbane

Tou nejlepší vlastností hry je naštěstí hratelnost samotná. Pohyb a útoky jsou příjemné, hra i na konzoli běží bez propadů snímkování, a když se prosekáváte pořádným zástupem nepřátel, exploze a odlétávání těl působí přesně tak opojně, jak to od hry tohoto žánru čekáte. Ačkoliv má kampaň jen nějakých deset hodin, stihnete se dostat skoro na maximální level postavy. 

Snadno pak přejdete do endgame grindu, kde jde o sety vybavení a pečlivě navolené kombinace schopností. Absolutně nejpříjemnějším „quality of life“ zlepšovákem je pak odemknutí všech endgame funkcí i sdíleného inventáře (včetně zlata a kamenů) pro všechny postavy zároveň. Jakmile přesednete na novou postavu po dohrání kampaně, nemusíte opakovat základní příběh a můžete se rovnou ponořit do svobodnější verze hry s náhodně generovaným obsahem.

Hlavní slabinou hry je bohužel její citelně omezený rozpočet a čas na vývoj. Projevuje se to jak chudší výpravou, tak omezeným obsahem. Sem ta zlobí i nějaký ten bug (useknutý dialog, popis kladiva jako meče apod.) ale jsou to chybky spíše na úrovni detailů, než technických problémů. Mnohem víc zabolí fakt, že každá ze čtyř lokací je víceméně statická, takže se postupně s různými příběhovými úkoly vracíte do stále stejných uliček a náměstí. 

To dále zhoršuje fakt, že drtivá většina ze sedmdesáti druhů nepřátel se hýbe a útočí velmi podobně, takže ve výsledku většina hry tak nějak splývá. Endgame je o něco lepší a akce samotná je dostatečně zábavná, nicméně určitá chudost hry na všech frontách se nezapře.

Hru tak lze doporučit buďto skalním fanouškům Warhammer světa nebo fanouškům diablovek, kteří už mají všechno ostatní dohrané napříč několika sezonami. Dalším velkým faktorem může být multiplayer, je možné hrát až ve čtyřech lidech a to nejen online, ale také pohromadě u jednoho stroje. Pokud máte trojici dobrých kamarádů a každý si vezmete jinou postavu, dovedu si představit, že se slušně zabavíte na pár večerů. 

Je škoda, že se hra prodává za plnou cenu nových trháků, protože ve srovnání s nimi příliš neobstojí. Nicméně jakkoliv je základ strohý, je také zdravý. A pokud tvůrci o hru budou pečovat a rozšiřovat ji, mohla by před sebou mít budoucnost. Path of Exile ostatně začínala podobně skromně.