Mariův duševní bratříček Wario se lidu poprvé představil ve třetím dílu série Super Mario Bros, který mu byl celý věnován. WarioLand2 na něj měl plynule navázat vytvořením nové série. Samotný Wario je tlustějším a zlomyslnějším kolegou – takzvaným alter-egoušem poněkud prostoduchého dobráčka Maria. Ehm. Kdo však s napětím v očích (a možná i někde jinde) čekal hru, v níž se konečně chopí otěží tolik utiskovaného chudinky Zla a pozvedne prapory temna nad barevnými displeji, tomu právě onen příslovečný zrak vytřelo samotné Nintendo, když ďábelského sympaťáka Waria zasadila v rámci „všeobecné pozitivizace“ do role smutného záporňáka, jemuž ublížili ještě větší parchanti, než je on sám... Dost ale falešného patosu (zdravíme pana profesora, předsedu Modrého ptáka). Jedné klidné noci přepadl klan ošklivých démonů Wariův palác, ukradl mu jeho pracně nasyslené poklady, rozpumpoval vodovodní kohoutek na plné koule, aniž by si Wario stačil předem postavit na střeše náhradní archu pro případ podobných povodní ve vlastním domě, a co je nejhorší, rozespalého hrdinu uprostřed noci probudil. Nyní přichází na řadu pomocná ruka gamesníkova, aby z nebezpečí blbé nálady malého tlustého spáče vyvedl. Nejprve je samozřejmě nutné vypnout megalomanský budík, zastavit tekoucí vodu a poté se přes všeliké slasti a strasti (spíš ty strasti) vydat za svým zlatem.
Příběh je rozdělen do pěti kapitol, jež jsou dále rozděleny do několika levelů. Designu nelze nic vytknout, každý je svým stylem unikátní. Zde se skrývá hlavní rozdíl oproti Super Mario Bros. Zatímco původní Mario skýtá pouhopouhé stupidní hopsoskákání za penízky v co nejkratším čase, Wario je povahy rozvážné. Ba co dím, on se tváří přímo logicky. Tím, jak je obtučnělý, ztrácí na pohybové výzbroji, avšak autoři celému jeho příběhu dali do vínku také logické prvky. Na každého z nepřátel je třeba jít jinak. Jednoho umlčí silná rána ramenem s rozběhem (tímto způsobem se probourávají i tajné zdi), druhého je třeba zpacifikovat vychytralým skokem na hlavu. Všechny s výjimkou závěrečných bossů ale lze jaksi „zmáčknout,“ uchopit a s trochou té zručnosti i odhodit požadovanou trajektorií. Často je toto jediný způsob, jak se dostat dál; rafnout příšerku a jedním mocným vrhem (oné oběti samozřejmě) proti zdi ji probourat a zpřístupnit si tak buď bonusové lokace, nebo přímý postup v úrovni.
Postupně během celého dobrodružství navštívíte kromě typicky pohádkového zakletého lesu přes výhradně vodní sekce i rozjetý vlak, jenž je nutno neprodleně zastavit (krize v Českých drahách se zkrátka promítá už i do herního průmyslu), následuje vyvedené velkoměsto a poté palác finálního bosse. Ten, zdá se, má daleko větší pocit sebeúcty než všichni finančníci světa dohromady,
poněvadž dostat se přes jeho ochranku rozesetou okolo sídla dá zabrat nejednomu zhulenému veteránovi ze zářijového zasedání MMF v matičce stověžaté. To jsem ale poněkud odbočil.
Levely jsou prokládány minihrou dvou typů. První zpestření zahrnuje hádání číslice z postupně (za předtím nasbírané mince) odkrývané mozaiky, jejímž výsledkem budiž částečka do další mozaiky. Hmmm. Ta druhá spočívá ve zkoušce paměti za pomoci portrétů všelikých zrůd i zrůďáků. Překvapivě se hraje o penízky... Minitaškařice ovšem způsobují pouze uvolnění (a ztrátu koncentrace) mezi klíčovými úseky levelu.
Nemohu nevychválit rozmanitost protivníků. Nejde ani tak o jejich vzhled, nýbrž význam. Zní to divně? Promptně vysvětlím... Wario je totiž nesmrtelný. To však rozhodně není na úkor obtížnosti. Kromě potvor ubírajících mince nasbírané v levelech se vyskytují také rozmanité mršky záškodnice (a mršáci záškodníci), důsledkem jejichž žahnutí se milý Wario důkladně změní. A to nejen po stránce estetické, ale také rapidně změní své vlastnosti. Názorný příklad, přátelé. Takový malý létající nýmand, levitující zejména v temných místnostech, vám vtiskne podobu náměsíčného, s jehož xichtem lze propadnout plošinkami k za normálního stavu nepřístupným dveřím. Z tohoto stavu se lze vypytlíkovat pouze pochodem do svitu měsíce. Pak se vám teprve vrátí původní podoba.
Jiné mršky z Waria učiní skákající harmoniku, kus ledu nebo naopak hořící pochodeň, připosraženého prcka zakrslíka, rozuměj trpajzlíka, či opilého nemotoru. Specialitku pak představují úchylní kuchaři, připravující během zlomku sekundy betonové dorty, kteroužto krmí obdařují váš metabolismus. Wario se v důsledku pozření této pochutiny stane asi třikrát těžším. Co je ale nejdůležitější, JAKÁKOLIV taková změna s sebou přináší nové, ač dočasné, pozitivní i negativní schopnosti. Čili, zásadní rozdíl, kterým se Wario liší od Maria, tkví v globálně pojaté koncepci hry. Zatímco Super Mario Bros. neklade nároky na jinou část mozku, nežli oblast zaměřenou na podmíněné reflexy, WarioLand2 je především o rozmýšlení, jak dál, a nezřídka se stane, že hlavním problémem vytane otázka, jak se vlastně dostat dál. Jak už bylo řečeno, Wario neumírá, což činí gamesku relativně jednoduchou a dá se říci i odpočinkovou.
Pohádkové zpracování přesně sedí mé představě z útlého mládí, jak má pohádková pohopsaná vypadat. Do tohoto prostředí přesně zapadá koncepce komba jump’n run a lehké logiky.
Bohužel, i sebeveřejnější revolta se jednou vymkne i z hranic neautorizovanosti, a také tahle brilantnost má vadu. A to dost podstatnou.
Přestože je hra svým způsobem nelineární a umožňuje několikeré opakování, délka rozhodně nemá na požadovanou délku Lařiných copů. Tedy, ve chvíli, kdy jsem se do hry pořádně obul a počal naplno vychutnávat přesladkou esenci Wariova dobrodružství, do orgií se rázně vložil nápis „Final Chapter.“ Tohle se nedělá, milý mistře Miyamoto...
Technickému zpracování nelze nic vytknout. Grafiku považuji za jeden z nejlepších počinů na GBC vůbec. Prokreslení animačních framů postav či propracovanost vodního prostředí mě příjemně překvapily. Zvuku je tak akorát, aby nelezl na nervy a hudba mému uchu sladce lahodila...
Záběrem tedy lze říci jedno: WarioLand2 je prvním vážným konkurentem Donkey Kongů a očekávanou alternativou k ujetému Mariovi. Kdyby však byl třikrát delší...
