RECENZE: Skvěle vymodelovaný Londýn ve Watch Dogs si zasloužil lepší hru

Třetí díl městské akce Watch Dogs má k dokonalosti opravdu daleko, přesto stojí za vyzkoušení. Jeho zpracování Londýna budoucnosti je totiž tak detailní a lákavé, že mu odpustíte i poněkud slabší příběhovou kampaň. Možnost zahrát si za kteréhokoliv z devíti milionů jeho obyvatel pak skýtá nekonečné množství zajímavých situací.

Hlavním tahákem nových Watch Dogs kupodivu není tolik propagovaná možnost ovládat každou postavu, kterou v jejich světě spatříte. Ostatně koncept „převtělování“ není tak revoluční, v trochu omezenější míře už s ním kdysi experimentovaly třeba tituly jako Omikron: Nomad Souls nebo Messiah.

Ano, možnost zahrát si za tak neobvyklé charaktery, jako je senilní důchodkyně, nasvalená černošská aktivistka s demoličním kladivem nebo třeba rachitický programátor asi jinde nedostanete, brzy však zjistíte, že na tom vlastně moc nezáleží. Rozdíly mezi jejich schopnostmi a vlastnostmi jsou sice nezpochybnitelné, žádný zásadní posun to však nepřináší. Ať už si vyberete kohokoliv, pořád to bude jen klasická městská akce s důrazem na plížení.

Nejdůležitější složkou Watch Dogs je jejich svět. Ostatně jak už je to ve hrách od Ubisoftu v posledních letech zvykem.

Děj je zasazen do Londýna ne příliš vzdálené budoucnosti, který trpí pod přísným dozorem bezpečnostních služeb suplujících nefunkční policii. Všichni občané jsou špehováni pomocí komplexní sítě sledovacích technologií, přesto hackerská organizace DeadSec dokáže během jediné noci spáchat hned několik teroristických útoků. Už tak přísná bezpečnostní opatření se ještě více utáhnou až do té míry, že hlídkující vojáci dostanou pravomoc použít bez soudu i terminální donucovací prostředky. Jinak řečeno, mohou na ulici beztrestně zastřelit každého, kdo se jim znelíbí.

Vaším úkolem není nic jiného než očistit dobré jméno DeadSecu, naverbovat co nejvíce lidí a rozložit vládnoucí režim od základů.

Jízdní model je arkádový, oproti prvnímu dílu se však dočkal spousty zlepšení.

Zápletka je v jádru roztomile naivní a působí, jako by ji splácal patnáctiletý idealista čerstvě po dočtení Orwellova románu 1984 (mimochodem, věděli jste, že slavný autor v této knize jen rozvedl myšlenky z o několik let staršího románu My Jevngenije Zamjatina?). Jen blázen by však od sandboxové hry očekával nějaký zásadní příběhový zážitek ve stylu The Last of Us 2, důležité je jen to, že předestřený svět působí uvěřitelně a opravdově. 

Zdejší Londýn se svým rozvržením v podstatě neliší od toho skutečného, pokud jste britskou metropoli již někdy navštívili, určitě v něm mnohá místa poznáte.

Hra je sice odehrává v budoucnosti, ta je ovšem vymyšlená na základě aktuálních trendů. Ulicemi jezdí výhradně elektromobily, některé navíc s automatickým řidičem, na dohled od nejslavnějších památek se rozkládají kolonie bezdomovců a společnost je tu tak multikulturní, že jsou běloši ve většině částí města v menšině. Oproti poslednímu dílu Deus Ex vše působí komorně a uvěřitelně.

Technologické okénko

Watch Dogs: Legion jsem hrál na základní verzi PS4 a bylo to vyloženě peklo. Na této konzoli totiž podle mého hra ani neměla vyjít. Jak už jsem vysvětlil ve starším článku, nejsem žádný „PC Master race“, který uznává jen 4K v šedesáti snímcích za sekundu, i tak mám jisté hranice, za které bych nikdy nechtěl zajít. Bohužel, kvůli Watch Dogs: Legion jsem musel. Hra sice vypadá skvěle, ovšem po většinu času se hýbe odhadem 15 snímků za sekundu, což je nepoužitelné. Při projížďce městem neustále docházelo k roztrhaní obrazu (tearing), zasekával se dokonce i zvuk. Trefit během rychlejších soubojů správně protiútok bylo prakticky nemožné, čemuž jsem musel přizpůsobit svoji taktiku, díky zpomalenému ovládání jsem jednou nezaviněnou chybou přišel o svoji oblíbenou postavu. Je možné, že to nakonec časem autoři nějak zoptimalizují, ale v tuto chvíli bych se verzi pro stávající konzole obloukem vyhnul. Legion je prostě next gen a patří jen na nové konzole nebo silná PC.

Pohybovat se po městě a zkoumat jeho četná zákoutí je čirá radost, která mě během hraní nikdy neopustila. Což už se bohužel nedá říct o náplni, ta je bohužel poněkud šablonovitá a stereotypní.

Hra nepokrytě stojí na straně protestujících proti konzervativním hodnotám.

Většinu času budete trávit infiltrováním zabezpečených komplexů. Široká paleta technologických udělátek vám dává spoustu možností, jenže i když je hackování bezpečnostních kamer či používání na dálku ovládaného robota schopného prolézat úzké šachty docela zábavné, žádný výrazný posun od předchozích dílů tu nenajdeme. To samé platí o přestřelkách založených na krytí se za překážkami. Řemeslně zvládnutý standard, který neurazí, ale ani nenadchne.

O napětí se tak stará především křehká životnost vašich agentů – pokud během mise zemřete, nenásleduje nahrávání starší pozice, jak jsme z podobných her zvyklí, ale musíte v rozpracované práci pokračovat s jinou postavou. Vzhledem k tomu, že verbování nových posil je časově poměrně náročné a spočívá v plnění dalších dílčích misí, jste výrazně motivováni k co největší opatrnosti. Když mi vinou špatného rozhodnutí zemřel můj oblíbený pistolník, kterého jsem měl v týmu od samotného začátku, hořce jsem ho oplakal.

Možnost permanentní smrti jde kdykoliv vypnout, přijdete tak o naprosto zásadní prvek hratelnosti. Absolvovat celý příběh jen za jednoho hrdinu je proti samotné podstatě hry.

Ono vůbec, když se rozhodnete nepřistoupit na filosofii autorů a budete hrát stejně jako každou jinou městskou akci, najdete spoustu důvodů, proč se Watch Dogs vysmát. Ta zhruba dvacetihodinová příběhová kampaň není sama o sobě ničím extra zajímavá, nepovinné mise jsou většinou jen generické, zapnutá navigace vás ochudí o pečlivé prozkoumávání města. Pokud si zapnete jednoduchou obtížnost a budete ignorovat všechny propracovaní sociální vazby mezi vašimi svěřenci, zůstane jen další generický open world od Ubisoftu.

Dalším potenciálním zdrojem problémů pro někoho může být společensky angažovaný postoj autorů. Klíčoví představitelé Ubisoftu se sice nechali slyšet, že se chtějí vyhýbat politice, Legion je však usvědčuje ze lži. Proti této hře je totiž i Levák Bob pravicový extrémista. Budete tu třeba bránit v deportaci ilegálních imigrantů, podporovat squatterskou komunitu nebo poslouchat klasické punkové vypalovačky od Rancid, Buzzcocks nebo Anti-Flag. Ne tedy, že by autoři nějak extra tlačili na pilu, ale vyznavači organizovaného pořádku a konzervativních hodnot by se měli radši porozhlédnout jinde.

Watch Dogs: Legion mi dalo spoustu skvělých okamžiků, většina z nich však vyplynula jen z perfektně vytvořeného města. Zatímco během předpřipravených misí jsem neviděl nic zajímavého, nahodilé situace vznikající ten tak při volném projíždění ulicemi si budu pamatovat ještě dlouho. Jde o fantasticky udělanou simulaci města a vizi budoucnosti, jen hru si tam musíte domyslet sami.