Šťastný je ten, kdo si nepamatuje minulost? Recenze We Happy Few

Dlouho očekávaná survival akce z dystopického světa je konečně tady. Má cenu se do ní pouštět, nebo si radši máte dát tabletku Joy a zapomenout?

Představte si svět, který nezná smutek, trápení ani depresi. Svět, kde jsou všichni šťastní a spokojení. K tomu všemu vám stačí jediná tabletka: Joy. Daní za štěstí je pouze vaše „duše“ a paměť. Byl by takový svět utopií, nebo dystopií? Ten svět, ve kterém žije Arthur, cenzor novin, dystopií jistojistě je. Protože za každým úsměvem se skrývá zákeřný škleb. Stačí jen znovu otevřít oči a začít vzpomínat.

We Happy Few

Ačkoliv se We Happy Few tváří jak vizuálně, tak i prezentací jako humorná hra, ve skutečnosti pracuje s dost vážnou látkou. Arthur je v kanceláři jako každý den, vzorný zaměstnanec měsíce, plnící svou práci svědomitě, každý náznak nepohodlných článků smaže ze světa. Šťastná je zem, která je bez minulosti, hlásá motto. Británie zažila otřesné časy. Jen si je nikdo z města nepamatuje. Ani Arthur, ale jakýsi záblesk při pohledu na novinový článek na cenzorském stroji ho probral. V ten moment se rozhodl přestat Joy brát a získat zpět své vzpomínky a snad i minulost. To ovšem netušil, do jaké šlamastyky se jako downer, jak se říká těm, kteří drogu neberou, dostane.

Za hrou stojí studio Compulsion Games, nejde o žádné nováčky, tým je složený z bývalých zaměstnanců velkých studií. I jejich prvotina Contrast vynikala zajímavým vizuálem a nápady. We Happy Few není výjimkou, ale bez chyby rozhodně není.

Bolest vzpomínání

Arthur se rázem stává psancem, je vyvržen mimo světla velkoměsta, do pustiny, která v mnohém připomíná Fallout. V počátcích vývoje byl kladen mnohem větší důraz na survival prvky a stealth. Naštěstí autoři naslouchali přání hráčů a We Happy Few je mnohem příběhovější, než se původně zamýšlelo.

We Happy Few

Arthurův příběh není jediný, hra je rozdělena na tři akty. Druhý odehrajete za chemičku Sally, která bojuje hlavně různými chemikáliemi a prakticky neovládá crafting a normální boj. Třetí za Ollieho Starkeye, sympatického bývalého vojáka, kterému ze všeho, co se událo, trochu hrabe. Každá postava má nějaké své speciality, svůj dovednostní strom a trochu mění styl, kterým máte hrát. Herní doba se tak vyhoupne klidně na pár desítek hodin.

Náplní vašeho dne bude průzkum světa, sbírání surovin, plnění úkolů a interakce s ostatními spoluobčany. We Happy Few se snaží být mixem žánrů, ale mnohem víc by zážitku prospělo, kdyby se vývojáři zaměřili jen na jeden. Většina možných aktivit je totiž dost polovičatá a nedotažená.

We Happy Few

Tím největším kamenem úrazu je vzpomínaný stealth (není tu ani vyklánění). Naštěstí se We Happy Few vydal tou lepší možnou cestou, a tak je stealth extrémně účinný, místo aby byl extrémně neúčinný, což by bylo frustrující. Co si pod tím představit? Zhruba to, že i když vám nepřátelé stojí na palci, všimnou si vás jen omylem. Pokud tedy uděláte nějakou lumpárnu, stačí se zdekovat do křoví, popelnice, zašívárny a je po starostech. Působí to hodně humorně, když se schováte do jediné popelnice v okolí a dvacetihlavý dav běhá kolem vás, než to nakonec po chvilce vzdá. Vy pak suverénně vyskočíte ven jako by se nic nestalo a všichni se na vás usmívají.

Nepřátele můžete omráčit útokem zezadu. Díky tomu hra hodně rychle sklouzne do rutiny: schovat se, udělat rychlý výpad, omráčit co nejvíce nepřátel, znovu se ukrýt a opakovat, dokud vás to baví. Podobným způsobem jsem bez většího úsilí zpacifikoval skoro celý armádní kemp během pár minut.

V úvodu hry tak budou jedinou vaší nemesis strážníci, tichým útokem je neodpravíte, tedy zatím. Ale stačí splnit pár questů, nasyslit si dostatek skill pointů a naučit se schopnost odpravovat i silnější protivníky a problém je vyřešen. Pokud byste se chtěli s většinou agresorů vypořádat na férovku, můžete, ale ani zde hra nijak nezáří. Bojuje se výhradně zbraněmi na blízko, různými palicemi, sekáčky, oštěpy, prostě tím, co sutiny dají. Ale soubojům chybí dravost, která byla tak strhující například v Condemned: Criminal Origins. Do počtu je i survival, pouze ovlivňuje vaši staminu. Pokud máte žízeň, hlad, neuběhnete tolik a stamina se vám doplní pomaleji. Crafting je naprosto standartní, když bude třeba, použijete ho.

We Happy Few

Kdybych teď text ukončil, We Happy Few by z toho vyšel hodně mizerně, ale to by byla škoda. Hru si můžete výsostně užít, jen je třeba ji vnímat mnohem víc jako pomalou adventuru než survival stealth akci, kterou se může snažit být, ale není.

The Witcher 3: Wild Hunt byl skvělou hrou, ale co ho odlišovalo od konkurence? Mimo jiné perfektní vedlejší úkoly, které nejenže byly dobře prezentované, ale zároveň jim byla věnována stejná péče jako těm hlavním. V tom We Happy Few nezaostává. Máte-li rádi bizarní humor a situace, budete se náramně bavit. Skvělé jsou i dialogy a postavy, zdejší sebranka je všechno, jen ne normální. Arthur, věčně sarkastický a ukňouraný, je ve skutečnosti ještě docela dost příčetný. 

Čeká vás všechno možné z katalogu bizarností. Navštívíte BDSM salon kde jsou ujetí na kůži, zachráníte panenku „vojáka“ zajatého zlými sousedy, vloupáte se do sídla kultistů, zabubnujete hipíkům uctívajícím posvátnou zeleninu. To je jen slabý výčet toho, co si pro vás autoři připravili, a vážně to stojí za to. Ve hře plyne čas, a tak kromě střídání dne a noci lze některé questy plnit pouze v určitý čas. Kromě kýžených skill pointů si tak odnesete vzpomínku na naprosto WTF momenty a v případě posvátné zeleniny i nějaký ten bonus ke statistikám.

Splyň s davem

Pokud je mechanismus, který rozhodně stojí za zmínku, je to splývání s davem. Ve světě We Happy Few jsou dva tábory. Tábor joyistů a downerů. Joyisté žijí ve městech a jsou neustále zfetovaní a pod drobnohledem. Musí dodržovat striktní zákony a pořádek, jinak je zle.

We Happy Few

Pravý opak jsou slumy mimo bezpečnou „veselou“ zónu měst. Slumy jsou pozůstatky úpadku Británie, rozbombardované a chátrající domy, jedovaté výpary, nakažení lidé, zde byste se moc zdržovat nechtěli, ale budete muset. Zdejší jsou, dá se říci anarchisté, Joy neužívají, nebo je z města vykopli. Každá sorta od vás očekává něco trochu jiného. Ve městě se vám moc nevyplatí běhat, skákat a plížit se. To je považováno za podezřelé, což znamená, že se na vás vrhne rozzuřený dav a umlátí vás. Také si ve městech dost potrpí na zevnějšek, v otrhaných hadrech do města nechodit, a pokud vylezete po setmění, koledujete si o výprask od pořádkových složek.

V pustině jsou pravidla o něco uvolněnější, ale ať vás ani nenapadne se tam promenádovat v elegantním oblečení, downeři nesnášejí měšťáky, štrádovat si to po ulici ve vyžehleném saku ostatní otrhance dost namíchne a skončí to něčím ostrým zabodnutým ve vašem těle. Ve smradlavém rozedraném oblečení vás akceptují mnohem lépe. S nespokojenými spoluobčany můžete i zlepšit vztahy, darovaná květina nebo podstrčená flaška rozzáří i ty největší mrzouty. A pokud nemáte nic po ruce, i trocha té konverzace obrátí podezření v úsměv. 

Ani zde nejsou principy úplně doladěné a potenciál pro ještě propracovanější systém tu je obrovský, ale pro vtažení do hry to postačí. Ve městech se budete cítit stále pod dozorem, nepříjemně a stísněně, nucení dodržovat ty jejich hloupé zákony a v pustině zase pod ustavičnou hrozbou útoku nějakého vyšinutého barbara.

Ke slovu se dostane i ústřední droga Joy. Můžete ji zkoušet vysadit, ale systém vás jen tak nepustí. Do některých míst se bez Joy nepodíváte. A zdejší patrolující doktoři vás vyčmuchají, pokud nejste v rauši. Možná se vám svět plný barviček a zkreslených zvuků zalíbí, ale s drogou není radno to přehánět. Při předávkování se svět rozzáří sice ještě víc, ale vy degradujete na něco, co se dá pospat asi jen jako obláček na nožičkách, veškeré statistky se vám zhorší a začnou se dít náhodné akce, třeba že hrdina začne bez vašeho přičinění vytahovat na ulici zbraň. Po opadnutí účinku drogy přichází absťák, který zbarví svět do depresivní šedé. I dlouhodobé užívání Joy má své neblahé účinky a dostane vás do absťáku tak velkého, že pár minut nebudete schopní nic dělat.

Jak survival mechanismy, tak i umění splynutí s davem postupně vymizí, pokud se rozhodnete rozvíjet určité stromy dovedností. Považuji to za sympatické řešení, protože tak dostanete šanci si hru osekat o pro vás zbytečné elementy. To lze v omezené míře i v nastavení obtížnosti. Hra myslí i na fast travel, ten se tu realizuje odemykáním úkrytů, mezi kterými můžete rychle cestovat.

Vizuální mišmaš

Při prvním i padesátém pohledu na hru vás napadne Bioshock, ta inspirace je neoddiskutovatelná, ale autoři se inspirovali i zmíněným Falloutem a Don’t Starve, někteří obyvatelé jako by Wilsonovi z oka vypadli. Grafika je malebná, změny vnímání reality řádně halucinogenní a celé to působí většinu času veselým dojmem. Nemusíte se bát ani procedurálního generování, na hře to ani nepoznáte. Tím nejlepším je pak dabing postav, který je prvotřídní.

We Happy Few

Vzít, či nevzít?

S We Happy Few to je těžké. Jako stealth i akce selhává. V tom tedy propadla na plné čáře. Naštěstí tu jsou adventurní část, vtahující příběh, originální a humorné úkoly a celková atmosféra a prezentace světa, které vám to vynahradí. Pokud přestanete řešit nelogičnost chování, zpomalíte a začnete plnit jeden vedlejší úkol za druhým, je dost pravděpodobné, že vás hra pohltí a nepustí až do konce.