White Knight Chronicles sází na obří monstra a roztomilý vzhled

Japonská RPG jsou proslulá svou obskurností a bizarností. Dlouho očekávaná novinka od studia Level 5 není v tomto směru žádnou výjimkou.

White Knight Chronicles

Za největšího borce v tvorbě japonských RPG považuje většina milovníků tohoto osobitého (pod)žánru giganta Square Enix. Hádat se nebudeme, ale hned v závěsu musí hrdě stát japonské nezávislé studio Level 5. Tvůrci PlayStation 2 pecek jako Rogue Galaxy, Dark Cloud a Nintendo DS série Professor Layton, totiž žádnými nováčky nejsou a své nadání již mnohokrát předvedli v podobě opravdu zábavných her.

White Knight Chronicles je dlouho očekávaným titulem, který si v zemi vycházejícího slunce užívají hráči již od konce roku 2008, ale k nám se kvůli několika úpravám a náročnému překladu dostává až nyní. Světové recenze přitom příliš nadšené nejsou, takže stálo to celé čekání vůbec za to? Samozřejmě, že stálo! White Knight Chronicles je totiž i přes své viditelné chyby opravdu super.

Hra se řadí svým vizuálním stylem a celkovým pojetím do kolonky manga/anime. Příběh se motá kolem princezny Cisny, která byla jako malá svědkem vraždy své matky a od té doby již nepromluvila. Jazyk jí rozváže až (pro změnu) vražda otce, při které princezna odpoutá síly magického brnění bílého rytíře.

Hra je plná roztodivných situací i postav a osobitého humoru.

To už celé žhavé čeká na svého nového majitele a hlavního hrdinu Leonarda. Nikoho asi nepřekvapí, že se jedná o dospívajícího teenagera s rozcuchanými vlasy. Ten je samozřejmě do princezny zamilovaný od dětství a po vraždě vládce místního království Balandor, se vrhne do její záchrany.

Zbytek postav je typickým klišé žánru, ať už se jedná o roztomilou lolitku Yulii s fialovými vlasy, zkušeného mentora Eldora nebo sexy blondýnku Karu s neobyčejnými schopnostmi pro boj.

Příběh White Knight Chronicles není ničím výjimečný, ale podaný v osobitém stylu hry působí dobře. Postavy zažívají klasické citové problémy RPG party, takže dojde na lásku, přátelství, oddanost a tak dále. Vše je podáno s nadhledem, díky kterému nevypadá příběh až tak jednoduchý, jaký ve skutečnosti je.

Hra je plná roztodivných situací i postav a osobitého humoru. Zamilovaný žabí obchodník velikosti bytu 1+1 či opilý zástupce trpasličí-králičí rasy jsou jen začátkem. Jakmile spatříte ptáky, kteří promítají vlastními bulvami obrazový přenos jak R2-D2 ve Star Wars, tak na jakoukoliv serióznost u hry okamžitě rezignujete.

Jelikož budou tvořit vaší bandu klasické žánrové postavy, o to víc překvapí počáteční editor. V něm si totiž musíte stvořit vlastního avatara, který vám bude po boku celou hru a který zastane hlavní roli při online hraní.

Možností, jak ho upravit k obrazu svému, jsou opravdu tisíce. Od účesu, přes délku nosu, hustotu obočí, typ očí, šířku brady, váhu, až po vousy. Pokud vám výčet možností u tvorby hlavní postavy připadá příliš mužský, tak vězte, že si můžete stvořit i ženu.

Možnosti editoru jsou opravdu bohaté, a tak o to víc zamrzí úloha vlastní postavy v příběhu. Po většinu času stojí vzadu v koutě a v příběhových videosekvencích maximálně kýve hlavou. Její role tak po většinu hry působí až žalostně zbytečně. Přesto s ní i v příběhové části hry můžete libovolně bojovat, levelovat ji nebo opět upravit její vzhled.

Bojový systém hry se tváří, že funguje v reálném čase, ale ve skutečnosti si vypůjčuje i prvky tahového stylu. Nepřátelé se viditelně pohybují v lokacích, takže máte vždy možnost se na ně důkladně připravit. Jakmile se k nim dostatečně přiblížíte, můžete vyvolat bojové menu. Zde pak přichází na řadu tahový prvek.

Dokud se vám totiž nenabije kruhový ukazatel, nemůžete nic. To samé platí i o vašich spolubojovnících i nepřátelích, kteří útočí, zdraví se a používají své specifické schopnosti v takovýchto "tazích". Jediné, na co nemusíte čekat, je útěk. Pokud vám bude docházet zdraví nebo bude řadový nepřítel nad vaše síly, tak prostě stačí vzít nohy na ramena a utíkat. Bojový systém se v dostatečné vzdálenosti od nepřítele sám deaktivuje.

Design měst a hlavně příšer a protivníků je tak nádherný, že na vše ostatní zapomenete.

Ale zpět k samotnému boji. V něm veškeré akce provádíte výběrem z lišty složené z několika slotů. Útoky, komba a používání předmětů se zadává v bojovém nastavení, ale o něm až později. Takže bojujete, nabije se vám kruhový ukazatel a nyní za pomoci digitálních směrových tlačítek stačí vybrat daný rozkaz pro vaši postavu.

Kterou budete ovládat, je samozřejmě na vás, ale některé souboje s příběhovým pozadím vyžadují někdy konkrétní postavy, takže vás hra před soubojem donutí proházet postavy v partě. Většinou se jedná samozřejmě o souboje s bossy.

Žádný příkaz ale nikdy nelze provést, pokud je protivník příliš vzdálený. Díky reálnému času se lze k protivníkovi kdykoliv přiblížit nebo si ho obejít. To samozřejmě přijde často vhod, protože u větších protivníků lze útočit i na jednotlivé části jejich těla.

Pokud budete neustále útočit na jeho nohy, tak úroveň jeho rovnováhy klesne, on spadne a na určitou dobu do něj můžete bušit, jak se vám líbí. Pokud byla jeho hlava pro vás nedostupná, tak vězte, že tomu tak nebude, až se bude válet na zemi.

Velikost ostatně hraje v celé hře obří roli. A ani vy nezůstanete s hlavním hrdinou Leonardem jen u jeho lidské formy. Je to právě on, kdo ovládá brnění bílého rytíře, ve kterého se po nasbírání určitého počtu bodů v boji může proměnit. Boj pak dostává jiný rozměr, protože vaše útoky i schopnosti jsou mnohem silnější a větší.

Souboje ale celkově příliš složité nejsou. I když jsme záměrně nelevelovali několik hodin, tak jsme zabili všechny bosse na první pokus. S levelováním je pak drtivá většina soubojů hračka. Nic není horšího, než frustrace z neúspěchu, ale lehká obtížnost soubojů je ve White Knight Chronicles až někdy na škodu. Přesto je levelování docela zábavné a později se bez něj stejně neobejdete. Oproti konkurenčním hrám jsou ale souboje ve hře opravdu znatelně lehčí.

Množství protivníků ale oproti bílému rytíři ve velikosti neztrácí. I řadoví protivníci se rozměry vyrovnají rytíři a bossové ho nezřídka i převýší. Vrcholem všeho je gigantická želva, na jejíchž zádech vyrůstá celé město.

Design nepřátel a bossů je tedy aspektem, ve kterém White Knight Chronicles vyniká na celé čáře. Obří draci, trollové, nepřátelští Gigasové a samozřejmě rytíři, ti všichni jsou úžasní. Hlavní hrdina se jako bílý postaví černému, ale ve hře svou roli sehrají i tři další rytíři.

Za vyhrané boje samozřejmě získáte zkušenosti a dovednosti. Ty můžete u každé postavy přiřadit hned v několika kategoriích. Hlavní je samozřejmě zacházení se zbraněmi. Ty se dále dělí do několika skupin jako meče, obouručné meče, sekyry, luky atd. Pro každou zbraň se musíte naučit vlastní útoky. Ty pak u zbraní jiného typu nelze použít, i když jsou si viditelně podobné. Dovednosti se ale samozřejmě týkají i kouzel a dalších schopností hlavních hrdinů.

Vše, co se naučíte, pak v menu můžete umístit na zmiňovanou lištu se sloty, která slouží k soubojům. Toto menu je přehledné a i když nastavení trvá relativně dlouho, tak vždy docílíte přesně toho, co jste chtěli. Ovšem pohyb v menu je v celé hře lehce neohrabaný a pomalejší, ale milovníci tohoto žánru si v tabulkách libují, nebo ne?

V bojovém nastavení lze vytvářet i komba. Nejdříve můžete tvořit pouze ta o dvou útocích, ale s přibývajícími schopnostmi a dovednostmi se tento počet zvětšuje. Komba se vždy skládají z předem naučených chvatů se zbraněmi, které lze obohatit o nějaký ten elementární útok.

Geonet, s tím objevím celý svět!

Zajímavou specialitou hry je Geonet. Jedná se o hru přes PlayStation Network, která je určena maximálně čtyřem hráčům najednou. Ti si mohou po zařazení do určitě guildy vybírat vedlejší questy, jejichž nápaditost ale někdy hraničí s nesnesitelností. Zatímco v singleplayeru se vždy těšíte, co se bude bizarního a vtipného dít dál, tak v online hře se musí obvykle jít pouze někam pro určitý předmět a donést ho zpět na začátek. Změnu pak představuje nutnost vybít všechny nepřátele v dané lokaci.

Skrze Geonet se navíc vaší jedinou hratelnou postavou stává vlastní avatar. Ten tak může z online hry získat zkušenosti, které využije i ve hře jednoho hráče. Při hraní po PlayStation Network ale citelně chybí brnění bílého rytíře, které zde nelze použít.

Na druhou stranu lze po vzoru starších her od Level 5 budovat vlastní města, která budou moci navštěvovat ostatní hráči, kteří jsou právě na síti.

Samotné zbraně pak lze také vylepšit. Stačí najít stanoviště žabího lidu, který za patřičný finanční poplatek dokáže výrazně zvýšit účinnost zbraně. Mimo zbraně a peněz je k tomu ale zapotřebí dalších materiálů.

Kromě těchto míst naleznete ve městech i hospody, klenotnictví, klasické obchody s předměty a guildy. Právě města jsou pěkná a i ostatní lokace jsou na první pohled pěkné, ale brzy zjistíte, že mají všechny design jako náhodně generovaný dungeon. A je jedno, jestli se jedná o louky, pouště nebo kobky.

Design levelů tu prostě povedený není, i když to samozřejmě není v takovémto typu hry to hlavní. Alespoň je lokací dost a po jejich objevení je možné mezi nimi libovolně cestovat za pomoci mapy světa.

Vizuální styl je typický pro celý Level 5. Grafika je ostrá, pohledná, a to i přes to, že zdaleka nepatří k vrcholům PlayStation 3 a trpí dokreslováním objektů na horizontu. Design měst a hlavně příšer a protivníků je ale tak nádherný, že na vše ostatní stejně zapomenete.

Zvuky jsou trefné a hudební doprovod akurátní. Dva metry do výšky jsme z něj ale neskákali. Dabing není úplně špatný, ale k dokonalosti má daleko. Některé videosekvence, které je možné přeskakovat, právě namluvení docela kazí.

White Knight Chronicles je tedy hrou, které milovníky JRPG překvapí možností prakticky cokoliv vylepšit, sloučit nebo nalevelovat, ale odradí je přílišnou lehkostí soubojů. Pro neznalé žánru bude tabulek zase příliš, ale na druhou stranu budou schopni hru hrát a dokonce i dohrát. A vzhledem k tomu, že životnost dosahuje až stovky hodin, tak se jedná zároveň i docela dobrý úvod do žánru.

Suma sumárum má tato hra zajímavý bojový systém kombinující reálný čas s tahy, povedený vývojový systém, lehčí obtížnost soubojů, velký počet bizarně komických situací, nic moc design bojišť, ale naopak neuvěřitelné zpracování nepřátel a bossů. Nejlepší RPG roku to asi nebude, ale zatraceně dobrá hra, u které stojí vydržet zmiňovaných 100 hodin, White Knight Chronicles bez jakýchkoli pochyb je.