S šachem se to má jako s psychiatrií. Když si člověk zlomí nohu, shání se neprodleně po chirurgovi – zato když si láme hlavu a vypadá to s ním zle, v žádném případě se neshání po psychiatrovi. Podobně většina lidí dokáže uběhnout sto metrů, ale nikdo se neurazí, jestliže ho předběhne atlet – zato se většina těch, kdo vědí, jak tahat figurkami, cítí špatně, když dostane mat. Prostě vlastní hlava je tabu a šach je laiky považován za jakýsi test inteligence, z čehož vyplývá hromada legračních i méně legračních situací. Ve skutečnosti šach testem inteligence rozhodně NENÍ - jde o sport jako každý jiný, který tedy buď trénujete a dosahujete určité zdatnosti, anebo netrénujete a hrajete přiměřeně hůř. Trénink pak nespočívá jen v tom, že hrajete hodně partií, ale především je nutné studovat teorii, což je pak ve výsledku totéž, jako kdybyste v on-line střílečce věděli, že za jistou nenápadnou skálou leží na stříbrném podnose raketomet, což vám dává vůči těm, kdo to nevědí, jasnou výhodu. Naneštěstí, spousta lidí se domnívá, že na šach stačí „přemýšlet“ a „být chytrý“, což skýtá věci znalému příležitost ke 
snadnému hospodskému obohacení, ale také k ještě snadnějšímu monoklu pod okem, takže opatrně.
Na všech deseti úrovních obtížnosti lze neomezeně vracet tahy.
Asi si říkáte, proč takový dlouhý úvod? Že on se ten recenzent snaží natáhnout text, aby to dalo požadovaných sedm tisíc znaků? A máte naprostou pravdu. Recenzent se snaží natáhnout text, aby to dalo požadovaných sedm tisíc znaků, protože hru, o které by se dalo napsat méně než o Wii Chess, už dlouho neviděl. Stáhli jste si někdy zdarma nějaký šachový freeware? No tak to máte zhruba představu o tom, jaké jsou, přinejmenším vzhledem, šachy na nejnovější konzoli Nintenda. Ale něco napsat musím, takže začneme profilem. Ten obsahuje kromě vašeho jména údaje o tom, kolik partií už jste sehráli, v kolika jste dosáhli vítězství, kolikrát prohráli, vzdali, a jaká je celková herní doba. Následuje hlavní menu, kde si volíte, zda hrát proti procesoru, nebo on-line se živým soupeřem 
– přátelské kódy jsou naštěstí samozřejmostí. Zvláštní kapitolou je volba „Analyzuj nebo přehraj předchozí hry“ – k té se ještě dostaneme. Zbývá možnost kochat se svými Herními záznamy a poslední položkou je Nastavení. To má několik položek, fungujících systémem ZAP/VYP: hudba při hře, zvukové efekty, zobrazování možných tahů, vibrace. Plus si lze volit vzhled šachovnice.
Co jsem měl příležitost vidět, tak právě nové vzhledy šachovnice a figurek byly jedinou odměnou, jíž se mi za vítězství dostalo. Čekáte tudíž nejspíš, že budou eňo ňuňo. Zklamu vás: nejsou eňo ňuňo. Ze všeho křičí už výše zmíněné: freeware, freeware! Grafika je slabá, což by u šachu ani tak nevadilo, ale bohužel nejen čistě technicky, ale především u plastických variant i z hlediska zřetelnosti figur, což vadí hodně. Kolikrát jsem musel strčit hlavu až do obrazovky, abych se ujistil: je to dáma, král, střelec nebo věž? Naštěstí lze na všech deseti úrovních obtížnosti neomezeně vracet tahy, takže celkem pohoda. Nakonec jsem hrál stále na jakési „historické“ šachovnici: v pozadí se tyčil korintský sloup a 
hra se nacházela na pobořené zdi s vytesanými ornamenty, přičemž třebaže zeď stála kolmo, tahalo se plastickými figurkami – větší nevkus snad ani nejde vymyslet. Hudba při hře je synteticky klavírní, od pseudobaroku k něčemu jako „nezavěšujte, jste v pořadí“, ale především poklidná a ke hře se docela hodí. Zvukové efekty se linou z Wiimotu a okamžitě jsem je vypnul. Wiimote je také jediným ovladačem hry a funguje uspokojivě – tvůrci se nesnažili za každou cenu zaměstnat pohybový senzor.
Uběhlo dvacet minut, procesor přemýšlel.
A nyní si konečně řekneme něco o samotné hře. Ta disponuje deseti stupni obtížnosti. Level 1 je typický komunistický Dávač: každý podle svých schopností, každému nechráněného materiálu dle jeho potřeb. Level 5 už figury vysloveně nerozdává, ale stále hraje takticky hodně špatně, takže i zastánci teorie „bez teorie 
se obejdu“ ho smetou jako nic. Tohle že je engine, který vloni na Mistrovství světa v počítačovém šachu v Amsterodamu získal bronz? Level 6 ovšem vrací titul do hry: nárůst obtížnosti je výrazný a bez vracení tahů se náhle neobejdu, s touto vychytávkou však znovu uchvacuji – již nesportovní – vítězství. Zkraťme to a přelaďme rovnou na finální Level 10. Zpočátku vypadala hra velmi dobře. Procesor zjevně myslí opravdu důkladně: v obecném slova smyslu nechybuje a rád podstupuje absurdně vyhlížející oběti, jejichž děsivě neodvratný smysl vychází najevo až o řadu tahů později. Přitom se ovšem nemile prodlužuje doba výpočtu. Standardem je čas kolem tří minut na tah, ale setkáte se i s výrazně delšími. Vrchol nastal, když mi procesor nastražil past v podobě další rafinované oběti pěšce, kterýžto infikovaný zisk jsem se snažil udržet s pomocí šachování soupeřova krále – a program začal přemýšlet. Když po deseti minutách stále přemýšlel, přestal jsem zírat do elcédéčka a začal se věnovat jiným činnostem. Uběhlo dvacet minut, procesor přemýšlel. Po pětadvaceti minutách jsem dospěl k závěru, že jde o bug. 
Vrátil jsem tah a udělal ho znovu – další půlhodinka na rozmyšlenou a Wii netáhlo. Došla mi trpělivost a stornoval jsem hru – zdravím tě, Sinclaire ZX Spectrum, netušil jsem, že se ještě setkáme. Zážitek o to bizarnější, že Level 9 hraje prakticky stejně drtivě jako Level 10 a přemýšlí rychlostí Levelu 1, tedy táhne v podstatě okamžitě. Navíc například na totéž zahájení reaguje různě, což by měla být samozřejmost, ale jak fanoušci umělé šachové inteligence vědí, zdaleka to samozřejmost není. Čili pokud otázka zní, zda Wii Chess nabízí dobrý poměr výkon/doba výpočtu, tak u Levelu 9 zní odpověď jednoznačně kladně.
Kdo už má dost a přesto chce hru někdy dokončit, může si uložit pozici. Avšak světe, div se: hra nemá žádnou volbu Load! Po chvíli pátrání jsem pak zjistil, že prosté nahrání uložené pozice skutečně ve hře NENÍ. Přesto se k ní lze dostat. Musíte zvolit „Analyzuj nebo přehraj předchozí hry“, zadat uloženou pozici a pak sledovat, jak stroj přehrává celou partii! Naštěstí mu to jde celkem rychle. Když je 
hotov, případně ve kterémkoli bodě předvádění, zadáte „Hraj odsud“ a hle: náhrada za chybějící volbu Load je na světě. Jak říkal Hugo Boss: „Neimituj, inovuj.“ Rovněž jsem pátral po tom, v čem spočívá „analýza“, jež se na nás z volby „Analyzuj nebo přehraj“ směje. Čekáte, že se na obrazovce vynoří Bobby Fischer a kromě vysvětlení, že za váš neúspěch může CIA, vám i poradí, jak jednotlivé tahy zefektivnit? Chyba lávky. Vychytávka „Analyzuj“ spočívá v tom, že přehrávanou partii můžete kdykoli zastavit a „analyzovat“ – sami, nejspíš s knihou „Jak jsem se mýlil v šachu“, kterou si přinesete z knihovny.
|
Co ještě napsat? Na rozdíl od nedávno recenzovaného Chessmastera na NDS si Wii Chess nemůžete ani vzít s sebou do vlaku. Opravdu si tak nedovedu představit, k jakému okruhu zákazníků se Nintendo tímto počinem obrací. Hra nemá kromě nápovědy žádnou výukovou část a z hlediska pokročilých hraje působivě jen na několika úrovních. Na vysokých obtížnostech je to nářez, avšak na úrovni nejvyšší občas program bojuje sám se sebou a hrozí kolapsem – přinejmenším partie. Když se rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, že Wii si u nás kupují hlavně ti, co už všechno ostatní mají, a u těch je dost nepravděpodobné, že by nevlastnili PC, kam si lze stáhnout legální a místy dostatečně výkonný freeware. Plus samozřejmě internet otevírá dokořán svou zdrcující multiplayerovou náruč – opět zdarma. Romyslete, rozmyslete, na své štěstí pomyslete. Vyčerpal jsem už sedm tisíc znaků? Zdá se, že ano.
