Ty tam jsou časy, kdy si na hru od Lucas Arts člověk mohl vsadit a to hned dvakrát. V podstatě jste mohli klidně šáhnout pro zajíce do pytle a být si jistí, že jednak vytáhnete skutečně kvalitní kousek a jednak, že ten kvalitní kousek bude buď šarmantní adventura nebo promakaná vesmírná akce z prostředí Hvězdných válek. Bejvávalo. Dnes z firemního distribučního pásu sjíždí žánrová i kvalitativní všehochuť a hrát si na bookmakera, chystajícího kurzy na výsledky je většinou prodělečný podnik, protože kvalita už dávno není synonymem názvu Lucas Arts. Wrath Unleashed je pak poměrně výstižným symbolem této skutečnosti. Stejně totiž jako se Lucas Arts vzdali svého kopyta, je WU hybridem žánrů, které se ve jménu konvergence vzdaly svých největších předností tím, že navzájem zkřížily něco velmi těžko zkřížitelného. A ještě ke všemu koncepčně špatně a s davem triviálních chyb.
Veškeré vaše strategicko-taktické uvažování je tak limitováno pouze anorektickým rámcem toho, kolik má jednotka zdraví a jak daleko dojde.
WU je v jádru mixem tahové strategie a bojovky, což samo o sobě je krok maximálně problematický, protože oba žánry stojí na naprosto opačných principech. Zatímco u tahové strategie zcela dominuje vyšší mozková činnost, u bojovky se dostávají
ke slovu pouze instinkty a naučené postupy, u nichž na důkladné promýšlení vaší činnosti není čas. Olej a voda. Fakticky se přímo zkřížit nedají, nicméně mohou se zkřížit koncepčně tím, že se budou vzájemně doplňovat. Nicméně způsob, jakým je WU
koncepčně promíchává ve výsledku ke splynutí nevede, protože ani jedna ze složek není absorpci druhé nijak přizpůsobena. Výsledek pak vypadá zhruba následovně. Ocitáte se v roli jednoho ze čtyř bohů, v prostinkém příběhu o stranách soupeřících o trůn a vládu nad několika rozpadlými doménovými světy, tvořenými prťavými kousíčky země ve vzduchoprázdnu. Čili jen tak na okraj, v podstatě soupeříte takřka o nic, protože příběh a jím vytvořený svět vám není způsobilý vytvořit jakoukoliv relevantní motivaci. No a to soupeření samo o sobě probíhá v několika doménách o pár hexagonálních políčkách, kde proti sobě stojí... no zavřeme obě oči a řekněme těm pár jednotkám účelově armády. Složení těchto "armád" je v rámci hlavního módu pro každou bitvu předem definované a ani počet ani složení nemůžete nijak ovlivnit. Na produkci jednotek se tu nehraje, vystačit si musíte až do konce s tím, co máte. Každé kolo můžete táhnout jen s jednou jednotkou a úkolem vašich táhnutí je v každé doméně to dotáhnout až buď k eliminaci samotného/ých druhého/ých boha/hů osobně, nebo obsazení všech chrámů v doméně. Jednotek máte pár typů, které se od sebe liší především množstvím energie, silou, rychlostí útoků a rozsahem pohybu. Na nějaký
jejich "leveling" nebo specifické vlastnosti zapomeňte. Veškeré vaše strategicko-taktické uvažování je tak limitováno pouze anorektickým rámcem toho, kolik má jednotka zdraví a jak daleko dojde (jak se dovíte za chvíli, její síla nehraje zas tak důležitou roli); případně ještě tím, jestli máte obsazených dost magických krystalů na to, abyste se svým bohem mohli na dálku kouzlit ta
dvě použitelná kouzla, co má.
Od začátku do konce si tak v pohodě vystačíte v soubojích s "taktikou" rychlého mačkání křížku, díky čemuž jsou souboje za chvíli stereotypní, únavné a nudné.
Toť ze strategického rámce vše. WU se sice tváří mnohem komplikovaněji a komplexněji (jsou tu různé typy terénů, magické portály, tabulka s typy a třídami jednotek s popisy jejich kouzel, statistiky výsledku souboje apod.), nicméně jde jen o falešné klamání tělem. Nic nad popsaný rámec totiž fakticky do úvahy brát nemusíte. Jednak AI se chová naprosto debilně a krom zmateného pobíhání po mapě si občas zcela nesmyslně dokonce naběhne se svým bohem přímo do vašich řad a jednak o úspěchu vámi vymyšlené "strategie" nerozhoduje její důvtipnost, ale něco úplně jiného. A sice to, jak rychle umíte mačkat tlačítka na joypadu.
Tímto se dostáváme k bojovkové části, která nejenže scestně determinuje úspěch vaší strategie místo ní samé, ale je ještě odflákleji provedená než předchozí složka hry. Tam, kde by zkušenější u podobně se tvářícího typu hry čekali při zaútočení na hexové mapce na soupeřovu jednotku souboj statistik, následuje místo něj špatně zrealizovaný souboj instinktů. Jednotku ovládáte přímo, v reálném čase a s nápomocí několika typu útoků (u všech postav jsou typově stejné) a jednoduchých komb je na vás zabít toho, proti komu stojíte. Na nějaké komplexní souboje zapomeňte, protože fakticky se veškerá komplexnost redukuje na správný timing mačkání tlačítka pro nejrychlejší útok, čímž lze úspěšně porazit nebo alespoň těžce zdecimovat ty nejsilnější
jednotky i s těmi nejslabšími. Snaha o něco komplikovanějšího či kombinačně náročnějšího většinou vede k debaklu, protože si tohle v rámci kampaně není kde natrénovat a ostatně hra vás k takovémuto postupu ani nijak nenutí. Od začátku do konce si tak v pohodě vystačíte v soubojích s uvedenou "taktikou" rychlého mačkání křížku, díky čemuž jsou souboje za chvíli stereotypní, únavné a nudné. Kdyby se WU nepřesunul z hexagonální tahové roviny do této fáze, mohl být alespoň průměrnou tahovkou, které by určité kouzlo dodávala skutečnost naprosté absence podobných her v Evropě na PS2, jenže takhle, když je veškeré vaše, byť omezené, strategické uvažování závislé na špatně zvolené a mizerně zrealizované akční vložce…
WU je hybridem žánrů, které se ve jménu konvergence vzdaly svých největších předností tím, že navzájem zkřížily něco velmi těžko zkřížitelného.
K tomu si ještě připočtěte skutečnost, že každá "kampaň", lhostejno za kterou ze čtyř možných stran, má jen a pouze čtyři úrovně, které díky jednoduchosti a falešné komplexnosti obou složek hry prolétnete bez zaváhání maximálně za nějaké 3 hodiny, skutečnost, že ostatní herní módy jsou plagiátovou variací hlavního, bez špetky invence a fakt, že technické provedení je po všech stránkách těžce podprůměrné. Výsledný součet všeho pak není tak zatraceně nízko pod hranicí průměru jen zásluhou na poměry WU relativně zábavného multiplayeru až pro čtyři hráče, který přeci jenom je díky tahové části typově na PS2 málo viděnou formou zábavy, u níž možná leckterý pamětník zamáčkne slzu při vzpomínce na staré multiplayerové dýchánky u her jako Warlords, Battle Isle 1-2, History Line či Heroes of Might and Magic. Při hromadném opití se nostalgií pak je spousta věcí na určitou dobu skutečně přehlédnutelná, což ještě neznamená, že alespoň z tohoto důvodu stojí za to o WU uvažovat. My ho v redakci přeci jenom máme zadara.| Wrath Unleashed | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
