RECENZE: Svět se mění a Yakuza s ním. Naštěstí k lepšímu

Od minulého dílu se změnily vlastně jen dvě věci: hlavní hrdina a soubojový systém. Jejich význam je ovšem tak zásadní, že nejednoho fanouška možná bude potřeba křísit. Ale to si sedne, Like a Dragon je totiž bezpochyby nejlepší hra, která kdy pod značkou Yakuza vznikla.

Sedmidílná sága Kazumy Kiryu už před časem skončila, a tak je nejvyšší čas, aby z prostředí japonského podsvětí povstal nový bojovník. Jmenuje se Ichiban Kasuga a hned v úvodních pasážích hry vyjde najevo, že požadavky na Kazumova nástupce splňuje takřka dokonale, protože jeho životní osudy do značné míry kopírují ty Kazumovy. 

Navíc je to gamesník a velký fanoušek Dragon Questu. Jednou z mnoha zdejších příjemných maličkostí pak je, že oblečení má v opačných barvách než jeho předchůdce, tedy světlou košili a červený oblek. A ne, ten chaos na hlavě není nějaká jeho trendy manýra, to mu kadeřnice vyrobila omylem.

Ichiban je jednička

Už jméno hlavního hrdiny naznačuje, že autoři mohli se začátkem nového příběhu popustit uzdu takříkajíc různým vylomeninám, protože nebyli svázaní reáliemi předchozích dílů. Ichiban totiž v japonštině znamená první nebo nejlepší, tudíž to je, jako by se někdo v Česku jmenoval třeba Jedník nebo Kasuga I. Je to samozřejmě téměř bezvýznamná informace, ale aspoň budete vědět, proč si ostatní postavy Ichibana čas od času kvůli jeho jménu dobírají nebo proč se mu smějí.

Na začátku Ichiban vypadá ještě jako klasický jakuzák. Tedy normálně.

V této souvislosti je úsměvné i jméno bezdomovce z vaší partičky. Jmenuje se totiž Nanba, což Japonci vyslovují jako namba a je to zároveň i japonská výslovnost anglického slova number. Dá se předpokládat, že s podobným záměrem byla vytvořena i jména dalších postav, ale tam se mi to na první ani druhou dobrou nějak uspokojivě dekódovat nepodařilo.

Zároveň zde platí, že o člověku leccos řekne už jen jeho jméno, protože Ichiban s ničím neotálí, do všeho se vrhá po hlavě, nic mu není zatěžko a nic není problém. Aspoň tedy v první chvíli. Ostatně v průběhu hry to i sám řekne: „Prezident, premiér, je to jedno, jdu do toho!“

Ve srovnání s předchozími díly se tedy nová Yakuza nese v poněkud uvolněnějším duchu, ale byla by chyba si myslet, že z toho teď je nějaká ubohá bžunda za každou cenu. Příběh je samozřejmě opět naprosto vážný a silný, jen u těch věcí okolo se tvůrci o poznání více odvázali, ačkoliv dost ulítlá byla i původní série. Obrazně řečeno na každém kroku tak narazíte na nějaký vtípek, srandičku, nebo nějaký odkaz na popkulturu včetně videoher.

Jedním z vedlejších úkolů je odhalit Public Urinatora, jenž pravidelně znečišťuje řeku.

Mimo hlavní příběhovou linii tak můžete třeba zajít do kina na film Robo Cook (přičemž v kině nejde o ty filmy, ale prostřednictvím minihry tam neusnout), pracovní agentura se jmenuje Hello Work, získání první baseballové pálky coby zbraně silně připomíná jednu známou scénu z mytologie, na motokárách sbíráte sonicovské kroužky nebo hledáte 252 Sujimonů, což jsou vlastně typy nepřátel. Je tu toho zkrátka spousta na mnoha místech a v různých situacích.

Hurá do hospody

Zásadní změnou oproti předchozím dílům je skutečnost, že Ichiban se tím zlým, ošklivým fuj světem neprotlouká sám, ale má v partičce kumpány. O bezdomovci Nanbovi už řeč byla a pak se tu objevuje i bývalý policista Adachi. Ovšem není to tak, že by ho práce přestala bavit a šel své životní úsilí směřovat k nějakým ušlechtilejším cílům. Zkrátka ho vyhodili. Těsně před důchodem. A jelikož spoléhal na to, že už to doklepe a dostane pořádnou rentu, tak si nic nešetřil, takže taky nemá ani floka. 

A tuto skvadru pak doplňuje Saeko, povoláním společnice z pánského klubu. Inu, není to zrovna smyčcové kvarteto, které byste si pozvali na zahradní slavnost, ale dohromady fungují úžasně. A to nejen v soubojích, ale zejména ve vzájemných konverzacích. 

Ono tady vůbec narazíte ne nejrůznější podivné týpky.

Na jistých místech a v jistých situacích je možné spustit krátké, odlehčeně zábavné nezávazné konverzace, které parádně zpříjemňují a zpestřují pobíhání po městě. A ještě se jejich prostřednictvím upevňují vztahy dalších postav s Ichibanem.

To lze dělat i jinými způsoby, ideálně v rámci jakýchsi malých příběhů jednotlivých postav, přičemž za každý stupeň pevnosti vztahu se zvyšuje množství zkušeností dané postavy získané v pasážích, kdy není členem aktivní party. Tyto příběhy se pak spouštějí v základnovém baru, kam všichni pravidelně chodí. Dá se tedy říct, že nová Yakuza vás nutí chodit do hospody. A mimochodem, zdraví a magii lze zase krásně doplnit v hostess clubu. No to je sen!

Volnější tempo

Ovšem nejzásadnější změnou, a to přímo změnou v konceptu, je nový soubojový systém. Již předchozí hry disponovaly vcelku propracovanými systémy levelování postav, ale vzhledem ke stylu soubojů byla Yakuza většinovou hráčskou populací vnímána jako akční série. A tak si autoři řekli ne a udělali z toho pravověrné a „opravdické“ RPG.

A je fajn, že se nepouštěli do nějakých zběsilých experimentů a použili to, co funguje už doslova desítky let. Dá se totiž říct, že zdejší soubojový systém značně odpovídá známému Active Time Battle, akorát že zde neběží časový ukazatel, ale pořadí postav v soubojích se generuje takříkajíc napevno, i když tedy v závislosti na různých faktorech. Starší hráči ATB jistě pamatují z her Final Fantasy, mladším pak bude stačit vysvětlení, že bitky vlastně probíhají na tahy.

Ale město samo o sobě vypadá hezky.

Souboje tím pochopitelně získávají podstatně volnější tempo, pokud to se sekanicemi v minulých dílech vůbec lze srovnávat. Každou akci si tak můžete v klidu promyslet, na všechno je dost času. I když občas je i zde vhodné si pospíšit. Když jedna postava srazí protivníka na zem, je dobré druhým parťákem zaútočit dříve, než se ten zmatený šašek zvedne.

Jistou roli v soubojích hrají i pozice jednotlivých postav, i když je třeba nemůžete ovlivnit. Pokud totiž chcete útočit na někoho, kdo stojí až na druhé straně skupiny nepřátel, dost možná se k němu ani nedostanete, protože vás sejme jiný protivník, kolem kterého potřebujete proběhnout. Taky je výhodné útočit na někoho poblíž některého vašeho parťáka, protože je zde šance na bonusovou dorážečku mimo pořadí.

Soubojový systém samozřejmě používá klasické propriety, jako jsou útoky, léčení, používání předmětů, podpůrná kouzla, elementy, různá povolání a podobně. Ale i tady dostala fantazie volné pole působnosti, a tak se snad ani nedá mluvit o magii, ale spíš o technikách využívajících magické body. Nanba tak může snížit obranu nepřátel smrdutým bezďáckým dechem nebo Saeko zase zvýší útok tím, že se na někoho roztomile zaculí a začnou kolem ní lítat srdíčka.

Role v partě jsou pak rozděleny opět vcelku klasicky, tedy univerzál, rambousek, podpůrný element a léčitel. Úsměvná a asi i dost nečekaná je pak skutečnost, že expertem na léčení je tady smraďoch Nanba. Je to ovšem dáno tím, že než skončil na ulici, pracoval jako zdravotní bratr.

Hlavně v noci.

Mimochodem, pokud má někdo pocit, že v tomto textu Nanbu zmiňuji podezřele často, tak to není náhoda, protože jsem si ho fakt oblíbil. Jasně, jednička je Ichiban, ale Nanbu mám v osobním žebříčku hned za ním. Třeba už jen proto, jak se v při různých prostojích škrábe na zadku. A velmi sympatická je mi jeho sebeléčitelská technika, kdy si uprostřed boje lehne a prospí se.

Radosti všedního dne

Všechny předchozí díly Yakuzy šly proběhnout čistě po příběhové linii a tento asi nebude výjimkou, ale byla by to strašná škoda. Skrývá totiž až neuvěřitelné množství různých vedlejších aktivit, které masivně prodlužují herní dobu a samozřejmě jsou i patřičně zábavné. Vedle klasických vedlejších mikropříběhů zvaných Substories jsou tu i další letité klasiky jako baseball, šipky nebo golf. Ale vedle toho jsou tu ještě tři vcelku velké hříčky, které dokážou udržet na hodně dlouho.

Další názor

Ondřej Zach

Tušil jsem, že se mi Yakuza: Like a Dragon bude líbit, ale je ještě lepší, než jsem čekal. Fakt, že se tvůrci nemuseli vázat na minulé díly, jim umožnil utrhnout se ze řetězu a je vidět, že Like a Dragon je musel ohromně bavit. Už dlouho se mi nestalo, že by mi TAK sedli hlavní hrdinové. Pro pořádek uvedu, že je to hra opravdu hodně ukecaná. Příběh se bere vážně a je celkem drsný, což úplně neplatí o řadě vedlejších aktivit. Naštěstí se to podařilo vybalancovat a tento přístup funguje na jedničku. Řada věcí je tak vysvětlena tak, že hlavní hrdina, který vždy toužil být hrdinou, má zkrátka o něco větší představivost než my ostatní.

Souboje na tahy jsou parádní a v podstatě si utahují z Pokémonů, respektive z toho, jak řada mechanismů působí směšně ve skutečném světě. Těch narážek na všechno možné je samozřejmě nespočet. Přesto si Like a Dragon v okamžicích, kdy je třeba, udrží vážný tón. Hrál jsem next-gen verzi na Xboxu Series X a byť hra vypadá v některých momentech opravdu parádně, o skutečném next-genu se mluvit nedá. To ovšem vůbec nevadí. Pro mě je Yakuza: Like a Dragon velmi osvěžující zážitek, ve kterém zapomenete na osvobozování táborů a užijete si otevřený svět zase trochu jinak. A také jedna z nejlepších letošních her. Potěší i to, že pokud jste žádnou Yakuzu pořádně nehráli, vůbec to nevadí a můžete rovnou naskočit.  

Hodnocení: 95 %

Yakuza: Like a Dragon

Yakuza: Like a Dragon

Yakuza: Like a Dragon

Yakuza: Like a Dragon

Závodění na motokárách není asi úplně nejdelší, ale je moc fajn. Je to taková modifikace Mario Kart se vším, co k tomu patří, tedy s divokými tratěmi, zrychlovači, zbraněmi, power-upy i srandovními postavami. Závodit tak budete proti wrestlerovi, zápasníkovi sumo, holčičce v negližé s růžovými zaječími oušky apod. Na to, že je to jen jakýsi přídavek k úplně jiné hře, je to naprosto parádní.

Nenechte se zmást, toto je prodejna se zbraněmi.

Sekce Hrdinou na půl úvazku pak obnáší spoustu pobíhání a hledání, protože je třeba pomlátit daný počet jistého typu nepřátel, pochytat toulavé kočky nebo někomu doručit nějaké předměty ze seznamu. Asi to taky není nic, z čeho by člověku spadla čelist, ale stejně jako různé podobné věci v předchozích Yakuzách je to strašně chytlavé a zkrátka toho budete chtít splnit co nejvíc. A taky asi není náhoda, že šéfík této hrdinské agentury nosí na hlavě helmu silně připomínající roboty Gundam nebo Strážce vesmíru nebo co že to vlastně.

No a pak tu je řízení firmy. Ichiban se dostane do čela krachující společnosti vyrábějící nějaké krekry a musí z ní udělat největší firmu v Yokohamě. No, původně je to vlastně jen jeden zapadlý krámek.
Je třeba správně investovat do rozvoje, najímat nové lidi, starat se o jejich spokojenost, přikupovat nemovitosti a vůbec prostě vést firmu k vyšším a vyšším ziskům. 

Ram REM Rams

Hra je samozřejmě plná i slovního humoru. Občas se to sice úplně nepovede, nebo to chce znalost japonských či yakuzáckých reálií, například když kdosi nechápe, proč jsou tacos mexické jídlo, když to u nich doma jedli odjakživa. Spletl si totiž tacos a tako, což je japonsky chobotnice. Ale ve značné většině případů jsou tyto vtípky do angličtiny převedené výborně.

Například minihra v kině spočívá v tom, že nesmíte usnout. Kolem vás vyskakují berani, což se anglicky řekne rams.Ti se vás snaží uspat, takže jsou to REM rams. No a vy je tisknutím správných tlačítek musíte zaplašit, respektive zatlouct, z čehož nakonec vyjde, že tedy musíte „ram REM rams“. Fakt by mě zajímalo, jak to zní v původní japonské verzi.

Ale není to jen tak nějaké klikání, protože je zde vždy stanoven nějaký čas, během něhož musíte dosáhnout požadovaných výsledků. A do toho vám ještě kecá dozorčí rada. Jednou za čas tak prostřednictvím vcelku akční minihry musíte čelit protivným dotazům akcionářů, což je samo o sobě v podstatě velmi jednoduché RPG. A to samé se vlastně dá říct i o celém tomto segmentu hry. Funguje to skvěle a celé toto řízení firmy bych si normálně dokázal představit jako samostatnou hru třeba na mobilu. Pokud se do toho ponoříte, dokážete u toho klidně strávit i několik večerů za sebou.

Stačí se podívat do nabídky.

A absolutní bomba pak jsou vědomostní kvízy. Opakuji: vědomostní kvízy. Pokrývají soustu témat od historie Yakuzy a segáckých her přes historii normální, hudbu a sport až po místopis herního světa, nebezpečné látky a farmakologii. A otázky rozhodně nejsou triviální. Úspěšné splnění testu pak vylepší Ichibanovy osobnostní charakteristiky, jejichž nízká úroveň je v některých případech limitujícím faktorem. Prafrází klasika tak tahle hra není pro blbý.

Nová doba

Ničím ze zmíněných „vedlejšáků“ se samozřejmě zabývat nemusíte, ale je to nanejvýš vhodné i proto, že tu kromě peněz můžete získat i různé předměty či výhody. Tedy alespoň chvíli se tomu věnovat musíte, protože vás tam hra dovede, ale po tomto úvodním minimu to už můžete ignorovat. A mnoho různých předmětů můžete získat i jinak, ale některé ne.

Ve výsledku tak asi budete plnit kdeco, protože zjistíte, že každá činnost má vliv i na něco jiného a to pak zase na něco ještě úplně jiného. Všechno tady zkrátka souvisí se vším, provázanost jednotlivých elementů je obrovská a její přesný a úplný popis by vydal na disertační práci. Ale žádný strach, postupně na to přijdete takříkajíc samovolně, chce to jen trochu času.

Kino se prezentuje jako podnik pro milovníky klasických filmů. Ale jeden by z toho v mžiku usnul.

A to i v případě herního světa. Začínáme sice ve staré známé tokijské čtvrti Kamurocho, ale velmi brzy se přesuneme do Yokohamy. Herní plocha je zde tedy o kus větší, ale yakuzáčtí veteráni budou asi poněkud zmatení. Rázem je pryč jistota, že na Tenkaichi Street trefíte i poslepu, že když něco nemůžete sehnat, tak to často vyřeší Don Qichote dole na rohu nebo že do kanálů se leze nahoře v Children‘s Parku. A ještě i na úplném začátku budou smutně okukovat bar Serena a snažit se tam dostat aspoň na jednu skleničku.

Autoři ovšem vtipně zbořili i další yakuzácké životní jistoty. Samozřejmě nemůže chybět nešťastník, kterému na veřejných záchodech došel papír. Jasná věc, to není problém, řeknete si a podle zvyku z minulých her vyrazíte do večerky pro papírové kapesníky. Ale oni je tam neprodávají. Chvíli jsem na to koukal, co že se to vlastně děje, ale pak jsem se musel rozesmát. Je to úžasná napalovačka na všechny fanoušky, kteří doteď měli takříkajíc své jisté, a tak i oni teď musí sjet ze zajetých kolejí a dost věcí poznávat znovu. Naprostá paráda. Když už nový začátek, tak komplet pro všechny.

Abyste tedy z filmu něco měli, je potřeba utlouct armádu beranů-uspávačů.

Podobné je to i s bitkami. Na začátku jsem docela často umíral, protože jsem měl zažito, že to prostě nějak umlátím a čas od času se nějakým předmětem doléčím. A tak jsem podvědomě sledoval ukazatel zdraví v horní části obrazovky, ale ten tam není. A když tam nic rudě nebliká, tak je to asi v pohodě. A pak najednou game over a půlka peněz po oživení pryč. V nové Yakuze tak něco nového zkrátka číhá na každého.

Opravdové město

Jisté zklamání ovšem představuje grafika. Není špatná, vlastně je v intencích předchozích dílů, ale když už tu máme konzole nové generace, tak jsem nějak podvědomě čekal hezčí podívanou i na přístrojích generace současné. Trochu tak zamrzí, že i v nové řadě mají postavy známé a poněkud kostrbaté animace, ale zase na druhou stranu se zdá, že mají lepší mimiku. Občas se taky něco poněkud později dokreslí. Zkrátka mi připadá, že graficky hra poněkud ztrácí na relativně nedávný Judgment, což je sice levoboček, ale k sérii Yakuza se počítat dá.

Mnohem lepší zotavení tak poskytují hostess cluby.

Ale město jako celek je parádní. Musím se teď trochu rozpačitě drbat na hlavě, protože v recenzích předchozích dílů jsem opakovaně psal, že herní svět vypadá jako opravdové japonské město. Ale spíš je to tak, že vypadá jako jedna konkrétní tokijská čtvrť. Jako opravdové město totiž vypadá až teď. I proto možná to lehčí rozčarování grafikou, protože začínáte v nějaké řekněme okrajové části, kde toho není moc k vidění. Ale když se prokoušete do dalších oblastí, tak je to jiná písnička. 

V centru města najdete pozůstatky západní architektury, čínská čtvrť září barvami a vstupní vestibul nádraží vypadá jako ty skutečné. A dokonce je tu i velký park. Tedy opravdový park, ne jen hliněný plácek, kterému se park jen říká.

Rovnou po hlavě

Nová Yakuza tak sice není dokonalá, ale je naprosto úžasná a přímo si říká o to, abyste se do ní spolu s Ichibanem vrhli po hlavě. Pokud využijete aspoň půlku jejích možností, vydrží vám fakt na dlouho a vedle tradičně výborného příběhu vám poskytne i spoustu zábavy, a to jak té herní, tak z pohledu různých vtípků, narážek a věcí, které jsou v dnešních hrách nevídané. No řekněte, je možné, aby si dnes někde z holky dělali srandu, jestli umí vařit? A co takhle vytlouct neziskovku, která před pánským podnikem protestuje proti prostituci? Tady naprostá normálka.

Ovšem drsní jakuzáci mají svoje speciální způsoby povyražení. Po nakrmení si ovšem potřebují odkrknout.

Když jsem novou Yakuzu probíral s kolegou z redakce, který s touto značkou dosud měl jen kusé zkušenosti, nadšeně jsem mu popisoval kdeco, ale tak nějak jsem se nedokázal pořádně vymáčknout. A pak to jednou zcela přesně vystihl on sám: v současné herní produkci je Yakuza velmi osvěžující. Důkazem budiž to, že po večerech si i v našem věku posíláme zprávy a fotky toho, na co tady kdo narazil, co kde viděl, co kdo zahlásil a podobně.

Yakuza: Like a Dragon tak perfektně zvládá dvě zdánlivě neslučitelné věci. Poskytuje prostor nováčkům, kteří se tak nemusí prokousávat nuancemi předchozích sedmi dílů a změna herního systému je taky trápit nemusí. A ostřílení yakuzáci tu pak najdou dostatečné množství dostatečně zásadních novinek.

A všichni se budou skvěle bavit. Ta hra je totiž velká, dlouhá, vtipná, nabitá obsahem, nonkonformní a zároveň je to úžasná pocta prakticky všem videohrám i oddaným fanouškům. A zejména, zejména je nesmírně osvěžující.