Stejně jako v případě jiných nešťastných událostí je i současná vlna nepokojů ve Spojeném království vysvětlována inspirací mládeže v násilných videohrách. Současné studie přesto mluví o opačném vlivu her na psychiku.
Grand Theft Auto naživo
Grand Theft Auto IV
Nejmenovaný příslušník metropolitní policie v Londýně se nechal slyšet, že moderní hry nakazily mládež svou brutalitou. Výrok přitom zazněl ještě předtím, než se nepokoje rozšířily z Londýna do okolních měst.
"Tohle udělali špatní lidé. Děti, které nejsou pod kontrolou. Když jsem já byl mladý, existovaly jenom deskové hry a tituly jako Pac-Man. Dneska hrají Grand Theft Auto a chtějí si ho sami prožít v reálu."
Zahraniční média se zprávy otištěné poprvé v London Evening Standard brzy chytila. Výrok bezejmenného konstábla lze ovšem vnímat i jinak. Jako náznak klesající hodnoty podobných obvinění směřovaných na videoherní kulturu.
Brutální Pac-Man
Pac-Man
Během posledních let byly videohry na pranýři prakticky při každé tragické události, od fenoménu školních střelců po pumový atentát na moskevském letišti. To celé navzdory faktu, že násilí způsobené mladistvými vytrvale klesá. Statistiky University of Virginia dokládají, že od 90. let strmě ubývá zločinů způsobených dětmi.
Nevinný není ani konstáblem zmiňovaný Pac-Man. Hra, v níž v roli nenasytné koule pojídáte kuličky i oponenty, byla ve studii Dr. Kimberly Thompsonové z roku 2006 označena za vysoce násilný titul, až 18 krát násilnější než moderní hra na hrdiny The Elder Scrolls: Oblivion. Thompsová srovnávala patnáctiminutový výsek obou her a došla k závěru, že řádově častěji dochází k projevům násilí právě ve starších hrách.
Statistika násilí způsobeného dětmi
Statistika vražd v amerických školách
To staví problematiku násilí ve hrách do nového kontextu. Řada psychiatrů, například český adiktolog Karel Nešpor, považuje násilí v "reálně" vypadajících hrách za nebezpečnější než násilí v "pohádkových" titulech typu Pac-Man. Nejnovější zámořské studie Christophera J. Fergusona a Ryana C. W. Halla se ovšem začínají přiklánět na stranu, podle níž videoherní násilí agresivitu vybíjí, nikoliv podněcuje.
Tezi, podle níž se šílení střelci inspirovali videohrami, navíc v nedávné době naboural přímo jeden z nich. Norský střelec Anders Breivik ve svém manifestu videohry sám zmínil, avšak nikoliv jako inspirační zdroj.
Berou-li se tedy v potaz pouze vědecké práce, nezbývá, než zamítnout tvrzení o jakémkoliv vlivu her na londýnské události. Poslední zprávy naznačují, že za nepokoji stojí sociálně slabá třída obyvatel. To více než cokoliv jiného připomíná problémy v amerických městech na konci 60. let 20. století, jako byly například nepokoje v Newarku. K těm ovšem došlo pět let před tím, než se první populární videohra PONG vůbec začala rozšiřovat do obecného povědomí.
