S tím, jak se stále více rozšiřují on-line hry a sociální sítě, mluví se o nové hrozbě, o vytvoření závislosti na hry.
Méně než produktivní aktivita?
"Jistě, že lze se Sinclairem na stole prožít dlouhou noc do bílého dne při honbě potápěče za perlami, či ho nechat spolknout nějakou mořskou potvorou; řítit se po sjezdových svazích, či vést vůz formule 1. Takový program může i pobavit, ale je nutno si uvědomit, že vznikl ve zcela odlišných podmínkách. Za čas omrzí. Pokud nejsem opravdu jen pouhým pasivním uživatelem probdělých nocí a dvou otlačených prstů. (…) Odmítnutím šíření nepůvodních programů Mikrobáze navíc zasadí citelnou ránu infekčnímu snobismu pseudouživatelů mikropočítačů, z nichž mnozí se nesmyslně a stále hlouběji propadají do imaginárního světa herního opojení s často pochybným obsahem i účelem."
Časopis Mikrobáze 4, 1986
Jak je vidět z československé předrevoluční publikace, podjaté názory o marnivé povaze hráčů nepatří mezi zrovna žhavé novinky. Od svého vzniku v 70. letech ale videohry ušly dlouhou cestu. Původní západní arkádové automaty, nenasytně požírající čtvrťáky, byly vystřídány domácími počítači a konzolemi, pro změnu nenasytně požírajícími mnohem významnější částky.
Přesto se videohry pomalu ale jistě usazují na trůnu uznávané masové zábavy a snad i formy umění. Stejně jako člověk trávící večer v kině není označen za závisláka nýbrž za znalce kinematografie, není nutně ani pravidelný hráč označen za "feťáka".
Existují ale varovné případy přílišného lpění na fiktivním světě videoher. V roce 2005 tak například Korejec Seungseob Lee zkolaboval po nepřetržitém padesátihodinovém hraní strategie StarCraft a po srdečních komplikacích později zemřel v místní nemocnici.
V rozhovoru pro média jeho přítel uvedl, že Lee byl na hrách dlouhodobě závislý. Pár týdnů před kritickým kolapsem ho opustila přítelkyně, pro častou absenci byl vyhozen z práce. Tento případ není ojedinělý a dobře ilustruje povahu herní závislosti jako úniku z nepříjemné reality.
Pozadu nezůstává ani Česko. Loňského 1. září tak Česká televize v rámci své dokumentární série Ta naše povaha česká odvysílala reportáž o mladistvých hráčích údajně neschopných se hrám vymanit. Dlouhodobé hraní žákům ruinuje školní výsledky a ruku v ruce s tím i spořádaný rodinný život.
Názory akademické obce
Na rozdíl od chemických návykových látek u herní závislosti nelze vystopovat základní chemickou potřebu po substanci. Namísto toho odborníci označují "herní závislost", nebo přesněji "nadměrné hraní", jako psychologickou poruchu.
Názory o povaze nadměrného hraní se ale značně liší. Americká psychiatrická asociace odmítla označit herní závislost za uznávanou chorobu pro nedostatek důkazů. Jiné organizace už tak úzkoprsé nejsou. Zpráva amerického Výboru pro vědu a veřejné zdraví z roku 2005 se odvolávala na výzkum asociace distributorů her ESA, podle něhož hráči on-line her sedávají u obrazovky více než dvě hodiny, což byla podle studie Americké pediatrické akademie doba, za níž je hraní považováno za nadměrné.
Výzkum na univerzitě ve Stanfordu mezitím dokázal, že hry mají návykový potenciál, a to nepříliš překvapivě více pro muže než pro ženy. Monitorováním mozků hráčů magnetickou rezonancí se zjistilo, že při hraní se mužům více než ženám aktivují části mozků vytvářející pocit potěšení. I další studie potvrzují, že mladí muži jsou hrami nejohroženější skupinou.
Výzkum na téma vlivu her na uživatele už dlouhou dobu provádí i přední psycholog Mark D. Griffiths z Nottingham Trent University. V jeho práci společně s německými doktory Grüsserem a Thalemannem na základě odpovědí 7 069 hráčů mezi 8 a 18 lety vyvodil, že 11,9 % účastníků splňovalo jeho definici herní závislosti, tedy že hrají větší počet hodin každý den, zanedbávají kvůli tomu své povinnosti a jsou podráždění, pokud hrát nemohou.
Hodnota kolem 10 % závislých hráčů se zdá být definitivní. Kanadské Centrum pro závislost a mentální zdraví v roce 2009 provedlo výzkum 9 000 dospívajících studentů a rovněž dospělo k 10 % mladistvých, kteří denně tráví před obrazovkou 7 a více hodin. K podobnému číslu dospěla i analýza 1 300 dětí mezi 8 a 11 lety v časopisu Pediatrics.
Zdaleka největší návykový potenciál přitom mají on-line hry, jak v roce 2008 uvedla Deborah Tate z americké Federal Communication Commision. On-line hraní uvedla jako jeden z nejvýznamnějších faktorů vyloučení z vysokoškolského studia.
Zatímco hry pro jednoho hráče, jakkoliv znovuhratelné, jsou pouhým uzavřeným systémem pro jednoho osamoceného člověka, on-line hry ze své podstaty nabízejí jednak stále se měnící herní zážitek, a jednak kontakt se skutečnými lidmi. Hráč se do hry vrací už jen pro pouhé setkání s lidmi, s nimiž si má co říct.
Hry jako náhražka
I přes vágní definici závislosti je evidentní, že problém existuje. Nehledě na oficiální poučky jsou po světě zřizovány odvykací kliniky a kroužky. Nejdále jsou s tím v Koreji, Číně a USA. Podobné instituce ale existují i v Evropě. První vznikla v roce 2006 v Nizozemsku. Zakladatel a vedoucí kliniky Keith Bakker ale otevřeně přiznal, že pouze jeden z deseti jeho pacientů je skutečně závislý.
Léčebné metody se různí a mohou obsahovat diskuze, ale také užití psychofarmak. Pozitivní efekt pilulek uvádí například jihokorejský experiment, při němž byl jedenácti hráčům závislým na StarCraftu podán Bupropion, v zásadě dopaminová náhražka používaná při odvykání kouření. Hráči po něm o třetinu omezili hraní.
Bohužel, extrémně malá testovací skupina i absence kontrolních skupin na výsledek pokusu vrhají stín pochybností. Na seriózní a podložené výsledky z klinik si zkrátka ještě počkáme.
Jiní dávají přednost hledání příčiny závislosti. Tím, že se herní závislost podobá například závislosti na hazardu, se leccos vyjasňuje. Podobně jako u závislosti na hazardu, alkoholu, ale i při výkonu běžných příjemných činností jako jídlo, sex či sport, se i u herní závislosti v mozku při hraní uvolňuje látka dopamin. To naznačuje, že hráči mohou při hraní zažívat podobné pocity jako při jiných populárních činnostech. Vzhledem k psychologickému aspektu se tak zdá, že u her jde o únik ze společnosti ještě více než u látkových závislostí.
Překotný výzkum herní závislosti bez správného pochopení příčin závislosti kritizovala řada akademiků, například Richard Wood, když pozoroval, že problematické chování údajných závislých (v jeho studii o hazardu) není tak vážné, pokud se srovná s jinými typy závislostí.
Barnett a Coulson z Americké psychologické asociace představili podobný názor, když řadu tezí o nebezpečích herní závislosti označili za nepochopení nové kultury her a hráčů. To, co stará generace vnímá jako pasivní sezení před obrazovkou, je pro mladou generaci mnohdy na stejné úrovni, jako kdysi bylo čtení či sportování.
Všeho moc škodí, dobrého stačí málo
Jako na každou psychologickou závislost ani na tu herní není jednoduchý lék. Konec konců, kdyby byl, nezaobíraly by se jí univerzitní studie ani populární média.
Ač by se s úspěchem dalo v mnohých případech argumentovat, že i tisíce hodin strávených u počítače se k něčemu hodí, pokud vám hraní dlouhodobě zasahuje do společenského života, výkonu práce či studia, naznačuje to problém.
Jinou věcí už je, nejde-li vzhledem k náhražkové povaze herní závislosti spíše o problém nejistého jedince neukotveného ve společnosti a neplní-li tak nadměrné hraní spíše funkci poslední obrany, jak naznačují některé studie.
Jako u jiných látek, i u her platí přísloví, že všeho moc škodí a dobrého stačí málo. Nezbývá než naši cestu po negativním aspektu herní kultury skončit parafrází: hrajte do polosyta.
Rozhovor s českým závislým hráčemOznačil byste se za člověka závislého na hrách? Teoreticky by totéž o sobě mohl říct leckterý z našich čtenářů. Jak se u vás závislost projevuje? Vy sám jste ale zašel tak daleko, že jste vyhledal odbornou pomoc. Existují případy, kdy jste u hry schopný strávit několik dnů a přitom zanedbávat spánek a další základní pudy? U kterých typů her se vám to stává? Stává se to opakovaně? Projevila se závislost na vašich profesních či studijních výsledcích? Jak jste na tom v současné době? Měly návštěvy psychologa nějaký účinek? Co vás tedy v závěru přimělo hraní omezit? |
Zdroje:
wikipedia.org
video-game-addiction.org
serendip.brynmawr.edu
liebertonline.com
springerlink.com
