Veškerý žánr, a nezáleží, zda je literární, filmový nebo herní, je postaven na určité výrazné lidské vlastnosti. Zpravidla nějaké emoci. Komedie staví na smíchu, akční rubačka na přirozené agresi. Měřítkem dobrého hororu je pak míra vašeho strachu.
Za tohoto předpokladu se může zdát, že vytvořit dobrou hororovou hru se nemohlo podařit do nedávných let, kdy vývoj počítačové grafiky umožnil designérům vymyslet atmosféru hustší, než je stojatá mlha nad rybníkem Brčálník. Což dokládá i praxe – děsem protkané hry, navíc díky jejich boomu z Japonska, poslední roky zásobují herní trh vydatným dílem. Staré tituly, jako jsou Resident Evil nebo Silent Hill už počtem pokračování předhání i Hvězdné války, nadto je geometrickou řadou doplňují stále nové kusy. Vzpomeňme na mladou, přesto obsáhlou duchařskou sérii Fatal Frame. Většina těchto her si drží vysokou úroveň, takže je vše ve zdánlivém pořádku.
Přesto při bližším pohledu neujde hráči srdcaři jedna nepříjemná ošidnost. Že hororové hry dnes okatě připomínají mladší sestru filmového Hollywoodu. Designéři se předhánějí v použití nejmodernějších grafických efektů, sekvence dokreslují pompézní symfonické skladby a samotné lokace jsou produktem mnohahodinové precizní grafické a designové práce.
Veškerá tato snaha má společný cíl: dokonalou atmosféru. Nicméně mnoho vynikajících hororů vzniklo už někdy v počítačových druhohorách, kdy vás po spuštění počítače místo hi-res obrazovky přivítalo štiplavě azurové rozhraní Norton Commander.
Proto obraťme stránky kalendáře o jednu až dvě dekády nazpět. Pojďme se podívat na průkopníky počítačového hororu. Do let počítačového pravěku, do doby, kdy se veškerá umrlčí atmosféra musela odehrát v základních barvách, bez jediného grafického efektu a za doprovodu několikastopého MIDI signálu. Přesto to pořád funguje. Stejným způsobem, jako i dnes fungují filmy F.W. Murnaua, Toda Browninga nebo Alfreda Hitchcocka. S odstupem času vyvolávají pocit nostalgie i obdivu ke géniu tvůrců. Tyhle hry nejsou žádná béčka.
10. A Nightmare on Elm Street (1989)
Na úvod si dovolím zůstat u příměru hry a filmu; proto snad nelze začít jinak, než herní adaptací nejslavnějšího hororu osmdesátých let. Pokud vynecháme nostalgii, není Noční můra v Elm Street zase tak dobrý film. Nejde vlastně o nic jiného, než o uječený teenage krvák. Ani hra nepatří k titulům, které byste si zálohovali na pustý ostrov.
Vyberete si jednoho z vystrašených pubescentů, sbíráte zbraně, bijete jimi nepřátele a proplétáte se strašidelným domem Freddyho Kruegera. Žádný zázrak. Přesto si ve své době dokázaly oba dva artikly získat přízeň diváků a hráčů. Jak se jim to podařilo, už z dnešní perspektivy asi nezjistíme. Ale když se zahledíte do zorniček Freddyho zle poťouchlých očí, možná tam i v novém tisíciletí spatříte odlesk kouzla, kterým Noční můra očarovala celý svět. Že jsem sliboval samé strašidelné skvosty? Vím… to jen tak pro vzpomínku.
9. Elvira: Mistress of the Dark (1991)
Nyní už následuje opravdu zajímavý herní kousek. Dokonce hned v několika směrech. Zaprvé je to samotný původ hry. Elvíra je televizní postava herečky Cassandry Peterson, v jejímž kostýmu vedla v osmdesátých letech úspěšnou horror host show (viz níže) a zahrála si v několika strašidelných a také strašlivých filmech. Popularitu si vydobyla svým nekomplikovaným, leč trefným sarkastickým humorem a hlavně bujným poprsím, vždy vyzývavě poodhaleném pod černýmu minišaty.
Proto se firma Horror Soft rozhodla vytvořit hru, která bude těžit právě z těchto Elvířiných "předností". Čímž se dostáváme k druhé zajímavosti tohoto počinu. Prsatá gotická lady byla snad prvním počítačovým sex symbolem, dávno před Larou Croft.
Tím nejméně pikantním, ale nejdůležitějším atributem této hry je ale fakt, že jde o skvělé hororové RPG. Příběh je docela jednoduchý. Elvíra nešťastnou náhodou probudí ve svém hradě spící královnu zla a požádá vás, abyste jí pomohli znovu ji zahnat tam, kam patří.
Hra je však rozsáhlá, nepředvídatelná a i přes své stáří na vás přenáší těžkou, dusnou a strašidelnou atmosféru. Exceluje hlavně naturalistická grafika, jejíž některé obrazy (hlava plovoucí v hrnci polévky) vám zůstanou vypálené pod víčky ještě několik nocí. Elvíra byla dobrou trefou a dočkala se i důstojného pokračování.
| Tradice Horror Hosts |
|
Jde o herce a moderátory, převlečené za nějakou strašidelnou postavu, kteří takto stylizovaní uvádí filmové horory. Celá koncepce vznikla v padesátých letech, kdy stanice uznaly, že není vhodné, aby tyto pokleslé snímky uváděli seriózní hlasatelé. Tak vznikl první horror host, sexy upírka Vampira (do dnešních dnů se proslavila hlavně jako herečka z filmů Eda Wooda, které jsou považovány za takový brak, až jsou krásné). Za více než půl století americkou televizí prošly desítky obskurních charakterů, nějak vázaných k hororové symbolice. Za všechny zmiňme třeba hippie strašáka The Cool Ghoula ze sedmdesátých let nebo slavného metalového hudebníka Roba Zombieho, který občas také vystupuje coby horror host. Je jedním z mála, kteří se pro tento účel nemusí převlékat. |
8. Hell: A Cyberpunk Thriller (1994)
Konečně se vzdálíme od filmu a přesuneme se do temné budoucnosti. Po necelých dvou tisících letech kázání o plamenech pekelných lidstvo objeví, že inferno skutečně existuje.
Ocitáme se v roce 2095, kdy planetu ovládá teokratická organizace Hand of God (Ruka Boží), která jediná ovládá bránu do pekla. Jako každá správná fanatická církev vidí morální poklesek takřka ve všem, takže se ocitáme v antiutopickém světě, kde technologie, vzdělání a svobodné myšlení znamenají ten nejtěžší hřích.
Kam s hříšníky? Přeci do pekla. Vy si zahrajete za dvojici agentů, kteří mají za úkol bojovat proti šíření zakázané virtuální reality, přičemž jednoho dne zjistíte, že jste se najednou stali pro režim jaksi nepohodlnými. Čeká vás dlouhá cesta světem i peklem, vedoucí mezi hříšníky a ďábly, za vlastní svobodou.
Hell láká na zajímavý příběh, a může se dokonce pochlubit tím, že inspiroval uznávaného amerického fantasy spisovatele Cheta Williamsona k napsání románu podle hry. Ve své době ale vynikala také technickým zpracováním. Jako jeden z prvních titulů byl Hell distribuován pouze na CD, nabízel hi-res grafiku a jedním z dabérů plně namluvených postav byl slavný herec Denis Hopper. Nicméně vysoká vizuální úroveň hry získala na atraktivitě až ve spojení s nezvykle krvavým a násilným obsahem, za který si také vysloužila nálepku 18+.
7. Phantasmagoria (1995)
Následuje další hra, kterou úřady vyhradily jen plnoletým hráčům. Od designérky Roberty Williams nikdo takový titul nečekal. Něžně se jevící blondýnka, podepsaná pod slavnou fantasy sérií King’s Quest, v roce 1994 vytvořila pohádkovou hru po malé děti, ve které představuje klasické anglofonní pohádky. O rok později prezentuje hororovou adventuru plnou násilí, brutálních vražd a explicitních detailů masakru a znetvoření. Kde se to v ní najednou vzalo? Čert ví… každopádně v některých zemích bylo vydání Phantasmagorie zakázáno, v těch ostatních se přes omezení stala prodejním hitech. Tak to chodí, zakázané ovoce nejlépe chutná.
Děj hry je do velké míry obšlehnutý z románu Osvícení od Stephena Kinga. Spisovatelka Adrienne a její manžel Don se rozhodnou odstěhovat do starého venkovského sídla, které dříve vlastnil slavný kouzelník, zvaný Carno. Postupně zjišťuje, že Carno nebyl jen artistou a eskamotérem, ale že při experimentech s černou magií vyvolal démona, který ho pomalu ovládl a donutil zavraždit své ženy a dceru. Nyní začíná démon pronikat do Donovy hlavy… nebudu raději prozrazovat dál, ať ze hry taky něco máte. Jeho velká škoda je výše zmíněná inspirace slavným románem, leč v detailech a jednotlivých scénách si vás příběh podmaní i přes nepůvodní dramatický oblouk.
Phantasmagoria se svezla na vlně popularity tzv. interaktivních filmů, tedy her poskládaných z filmových sekvencí. Daní za vynikající, dynamickou a snad až příliš realistickou grafiku byla její distribuce na obludných sedmi CD. Naštěstí je hra rozdělena do stejného počtu kapitol, takže nemusíte mít strach, že se z vás kvůli hře stane kejklíř s datovými plackami. Phantasmagoria se o rok později dočkala druhého dílu, který pro změnu pobouřil mentory otevřenými BDSM sexuálními scénami. Jim prostě není nic dost dobré.
Jeden z mírnějších mordů ve hře, ty brutálnější si raději dohledejte sami
6. BloodNet (1993)
Žánr cyberpunku jsme trochu nakousli už u hry Hell, ale teď skočíme rovnýma nohama do futuristického matrixu, navíc řízlého vampýrskou mystikou. Převtělíte se zde do postavy Ransoma Starka, profesí hackera. Poté, co jste málem zmagořil z dlouhodobých ponorů do kyberprostoru, vás vyhodili z práce – ale žádný stres, dlouho a dobře jste se živil jako nájemný hacker. Jen poslední kšeft se vám moc nevydařil, nevědomky jste udělal špinavou práci pro upírskou rodinu a odměnou vám byly dva krvavé štípance do krku.
Vaší záchranou se stal mozkový implantát, původně záchrana proti zešílení po dlouhých návštěvách virtuální reality. Nyní zpomaluje proces proměny v upíra a vy máte pár dní na to, abyste přišli na způsob, jak si zachránit lidskou kůži a jak vyrovnat účty s upírským hlavounem, Abrahamem van Helsingem (tady podotýkám, že jde o zvláštní narážku, neboť identické jméno nesl ve Stokerově Draculovi jeden z hlavních bojovníků proti zubatému hraběti).
Samotný příběh takto možná zní rozpačitě až blbě, ale není tomu tak. Zkuste si z paměti na chvíli vygumovat všechny upírské akční filmy posledních deseti let, a bude vše v pořádku.
Stejně zvláštně pomíchaný je i herní systém, který osciluje mezi adventurou a RPG (v trochu podobném duchu, jako série Quest for Glory) a zároveň mezi realitou a kyberprostorem. Putujete městem, plníte úkoly, bratříčkujete se s různými gangy, hackujete a občas musíte prostě někoho zakousnout. Co této hře dává šťávu, je její komplexnost a pestrost.
Propracovanost a propletenost herního světa je na svou dobu nevídaná a mnohá dnešní studia by se mohla od Take Two učit, jak vytvořit dýchající svět. Kvantum dialogů je obsáhlé a jejich stavba navozuje realistický dojem. Například někteří hackeři, už napůl lapení ve virtuálním světě, sotva skládají smysluplné věty dohromady, a často mluví jen v kódech.
BloodNet je osobitá, těžko popsatelná hra s temnou a hutnou cyberpunkovou atmosférou, připomínající knihy Williama Gibsona nebo anime sérii Ghost in the Shell. Pokud vám klasický horor přijde až příliš postavený na fantasy základech, zkuste tohle.
...dokončení zde
