Série Virtua Tennis od Segy měla mezi hrami vždy poněkud výsostné postavení. Původně automatová záležitost se totiž dá vcelku pohodlně ovládat pouze páčkou a víceméně jediným tlačítkem, ale přesto vždy poskytovala dostatek hloubky na to, aby se o ní hovořilo jako o jedné z elitních tenisových her. Sega si svého času vymazlila první dva díly pro dnes již dávno mrtvý Dreamcast, ale časem se dočkaly i jiné platformy, přičemž je ale potřeba poznamenat, že jinde to zase až tak úplně ono nebylo. Tedy ne že by třeba na PS2 či PSP byly tyto hry kdovíjak špatné, ale člověk se zkrátka neubránil pocitu, že to už zkrátka viděl a že se tvůrci úspěšný koncept snaží recyklovat tak trochu i zbytečně násilně. V těchto dnech ovšem přichází fungl nový díl, což dává opět naděje na lepší postavení ve světovém žebříčku.
Je asi jasné, že hra disponuje hodně slušným nábojem a skvělou tenisovou akcí.
Atraktivita Virtua Tennisu byla vedle na svou dobu skvělého grafického zpracování vždy i v přítomnosti několika licencovaných špičkových hráčů, respektive hráček. V ani jednom z těchto ohledů nás rozhodně nezklamal ani VT3, a tak si zde můžeme zahrát například za Rogera Federera, Rafu Nadala, Andyho Roddicka nebo třeba Tima Henmana, ale i například za nadějného Francouze Gaela Monfilse. Ještě větší radost nám pak udělal výběr z ženského světového okruhu, kdy si vedle půvabné Marušky Šarapovové můžeme zahrát i za drtičky Venus Williams či Amelii Mauresmo, ale zejména pak naši favoritku Nicole Vaidišovou. Bratři Slováci
pak ožijí při zmínce o Daniele Hantuchové, případně Čecho-košické Švýcarce Martině Hingisové.
Již v první rychlé hře můžeme zaznamenat změnu, která může leckoho rozladit, ale ve výsledku není důvod panikařit. Virtua Tennis 3 se posunul blíže k realismu. Ano čtete správně. To mimo jiné znamená, že se třeba již nedočkáme tak vyloženě divokých přestřelek jako v minulosti, přinejmenším tedy ne tak často, ale jedním dechem je potřeba dodat, že se hra rozhodně nestala žádnou nudnou a suchou simulací. Jenom se to zkrátka o trošku více podobá skutečnému tenisu, přičemž zdůrazňujeme zejména slůvko „trošku“.
VIDEO
Stále totiž je možné při dostatečně rychlé reakci doběhnout, případně doskočit téměř jakýkoliv míček, i když jeho případné zahrání pak podle toho samozřejmě vypadá. Pokud totiž chcete soupeře zdrtit zničujícím úderem, musíte si ho pořádně připravit (úder, ale pokud si připravíte i soupeře do protějšího rohu
kurtu, tak samozřejmě tím lépe). Pokud budete míčky odvracet na druhou stranu sítě jen rychlými údery na poslední chvíli bez přípravy, budete rádi, když na druhou stranu doletí alespoň nějak rozumně, přičemž povětšinou poletí tak pomalu a vysoko, že tím dáte soupeři akorát tak šanci pro přípravu nového smrtícího úderu. Proto je potřeba bát u míčku včas a úder správně načasovat, což sice není nijaká věda, ale na druhou stranu to ani není zase až taková brnkačka, jak by se mohlo z
názvu hry a jejího žánrového zařazení zdát.
V první fázi je potřeba v prvé řadě zapracovat na svých výkonnostních statistikách.
Znovu ale opakujeme že příznivci tradičního Virtua Tennisu rozhodně nemusejí propadat skepsi. Virtua Tennis 3 je stále v prvé řadě akční záležitostí, u
které navíc platí, že se člověk musí neustále mít na pozoru. Do okamžiku druhého úderu míčku o zem totiž často není zase až tak jisté, zdali ho soupeř nakonec doběhne nebo ne a navíc se zde vyskytují i situace, které nápadně připomínají moje ranní squashové seance s kolegou, kdy se nám často stává, že se dokážeme jedním jediným úderem dostat ze zoufalé obrany do smrtícího útoku. Rozdíl je ovšem pouze v tom, že ve Virtua Tennisu je to výsadou těch nejlepších hráčů, zatímco v našem případě je to tím, že squash vůbec neumíme. Dokud tedy sudí nezahlásí bod, nepolevujte v koncentraci, nikdy totiž nevíte nevíte, jaký zákeřný prohoz nebo lob dokáže Federer zahrát s míčkem, o němž jste naivně byli přesvědčeni, že ho nemá šanci doběhnout. Zvláště tedy v případech, že jste závěr daného míče
již vypustili právě z důvodu onoho naivního přesvědčení.
Z předchozích řádků je tedy asi jasné, že hra disponuje hodně slušným nábojem a skvělou tenisovou akcí, ovšem o to větším zklamáním může být v první
chvíli zdejší hlavní režim. Jde v něm klasicky o to, že si na začátku vytvoříte postavu a vydáte se z konce třetí světové stovky atakovat přední příčky žebříčku ATP, respektive v tomto případě SPT. Máte na to celých dvacet sezón, které budou nabité tréninkovými dávkami a turnaji, což je docela dost času na to,abyste světu ukázali, že i na kurtech vedle vaší lokální Sokolovny dokáže vyrůst talent světového formátu.
V první fázi je potřeba v prvé řadě zapracovat na svých výkonnostních statistikách, a tak váš čeká první kolečko tréninků. Ty se zaměřují na čtyři oblasti:
servis, pohyb po dvorci, údery a voleje. Každá z těchto oblastí se trénuje prostřednictvím nějaké minihry, v níž máte typicky něco trefovat, v případě tréninku pohybu po kurtu pak něčemu uhýbat. V předchozích inkarnacích Virtua Tennisu jsme sice takového hříčky již zaznamenali, ale i přesto nám připadají stále dost atraktivní na to, aby trénink přinejmenším vítaně oživily. Je totiž rozhodně mnohem zábavnější trefovat sudy nebo
obří kuželky tenisákem o velikosti bowlingové
koule, než se snažit zacílit své údery do nudně berevně zvýrazněných sektorů kurtu.
Velmi přesvědčivě působí grafické zpracování, které nás při prvním spuštění hry doslova uchvátilo.
Trošku nás ale zaskočilo, že třeba při tréninku úderů vám hra počítá i to, jak jste si zlepšili forhend a bekhend. Na první pohled to zní samozřejmě docela logicky, ale po dvou trénincích najednou třeba zjistíte, že forhendové údery máte již někde na pátém levelu, zatímco ty bekhendové se sotva překulily přes level druhý, což je bohužel dáno tím, že jste v rámci tréninku po kurtu pobíhali tak, že jste více míčků odehráli forhendem. Je tedy třeba myslet při tréninkových dávkách i
na toto, což nám nepřijde zcela šťastné, ale uznáváme, že to záleží spíše na osobním posouzení. Jistě, hře to dodává na hloubce, ale přeci jen známe Virtua Tennis
v prvé řadě jako velmi akční hru, a zacházení až do takovýchto detailů se nám zdá již poněkud překombinované. Ale ještě jednou opakujeme, jedná se o věc osobního názoru a vést by se o tom daly pouze debaty čistě akademického ražení, protože tato vlastnost ve hře zkrátka již je a navíc nás upřímně řečeno žádným způsobem nelimitovala, takže nás její přítomnost spíše jen překvapila.
Jako hlavní problém, respektive „problém“, kariéry ovšem vidíme skutečnost, že na jejím startu jste naprostá másla a na kurtu by vás vyrubala i Víla Amálka. To je samozřejmě opět naprosto logické ovšem poté, co si na začátku dáte pár zápasů s nabouchanými borci v rychlé hře nebo režimu
Tournament to pro vás bude šok. O to větší motivaci ale budete mít v tréninku. Docela netradičně pak působí i fakt, že i v prvních turnajích kariéry budete narážet
na borce typu Federera, Blaka nebo Nalbandiana, zkrátka na členy licencované skvadry. Samozřejmě neexistuje žádný důvod, proč by si některý z těchto borců
nemohl zajít zahrát řadový Challenger, ale je to trošku divné, zejména proto, že v podstatě od začátku kariéry tak můžete mít s těmito hráči kladnou zápasovou bilanci a to z toho důvodu, že i oni hrají na těchto prvních turnajích docela jako začátečníci, a není tedy problém je porazit. Ano, dá se to okecat třeba tím, že začínáte ve stejné době jako oni, ale jistě uznáte, že to nepůsobí příliš přesvědčivě.
|
To jsou ale jen téměř bezvýznamné výhrady, které k této hře máme. Co naopak působí velmi přesvědčivě, je grafické zpracování, které nás při prvním
spuštění hry doslova uchvátilo. Nejenže jsou hráči i jejich obličeje ztvárněny velmi přesvědčivě, ale skvěle vypadá i jejich oblečení a pohyby. Pravda, někteří jsou si podobní tu více a onde zase méně, ale daného borce samozřejmě vždy poznáte a to, co místy lehce ztrácejí na autenticitě obličeje, plně vynahrazují například
zmíněné záhyby na oblečení nebo třeba živě vypadající vystouplé žíly na předloktí. Skvělé jsou i animace mezi míčky nebo hrami, takže opravdu je na co koukat. A
abychom nezapomněli – hráči navíc disponují i reálně zpracovanými herními styly, takže Roger Federer je i zde všestranným hráčem, Tim Henman sází na taktiku servis-volej, Andy Roddick spoléhá na drtivé podání, Rafa Nadal na rychlé nohy a třeba takový Juan Carlos Ferrero zase na silný forhend.
|
Skvělá grafika
Federer na Challengeru působí nezvykle| Virtua Tennis 3 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
