Sérii bojových her Tekken asi netřeba nijak zvlášť představovat. Již od svého třetího dílu, který vyšel ještě pro stařičkou první PlayStation, je přinejmenším v našich evropských končinách Tekken považován za nejlepší hru svého druhu, z čehož přímo vyplývá, že je zde i nejpopulárnější.
Na šestý díl, který je poprvé připravován i na domácí konzoli jiného výrobce než je Sony (vedle PlayStation 3 vyjde i ve verzi pro Xbox 360), si ale ještě nějaký ten čas počkáme, jelikož vydání je v tuto chvíli plánováno až někdy na čtvrtý kvartál příštího roku, a tak všem bojovkovým nadšencům nezbývá nic jiného, než si zatím vystačit s verzí pro mincové automaty.
A když už jsme tedy byli v Japonsku, nemohli jsme si možnost zahrát si nejnovějšího Tekkena nechat ujít. Vyrazili jsme proto do z loňska dobře známého Clubu Sega v tokijské čtvrti Akihabara a během několika odpoledních hodin „věnovali“ 
provozovateli velmi slušnou řádku stojenových mincí.
Určitě to ale stálo zato, protože když už nic, tak hraní naživo roptýlilo naše obavy plynoucí z dřívějších videí, podle nichž šestý Tekken vypadal v podstatě identicky jako předchozí díly, akorát, že jsme mohli očekávat lepší grafiku. To sice v zásadě platí, ale výsledný dojem je maximálně pozitivní.
K příjemnému dojmu přispívá už samotný kabinet, jenž nabízí citlivou páčku i tlačítka, ale v prvé řadě velmi slušný širokoúhlý monitor disponující vysokým rozlišením. A možná, že je to pouze právě jím, možná ale že i něčím úplně jiným, že nový Tekken vypadá opravdu nově, přestože většina pohybů zdejších postav vypadá v zásadě úplně stejně jako v předchozích třech dílech.
V základu stejná zůstala pochopitelně i hratelnost, protože překopat celou hru od základu zkrátka není možné již jen proto, že má série Tekken po celém světě miliony fanoušků, kteří by radikální změny nesli dosti nelibě. Přesto ale šlo vypozorovat několik drobnějších změn, které se týkaly jak některých úderů, tak i jejich účinku.
Osobně jsem u své oblíbené postavy Bryana vyzoroval, že některé údery se provádějí trošku jinak než posledně a stejný dojem měl i Ondřej u svého oblíbence Hwoaranga. Podobné to je i s řetězením úderů, kdy se mi některé známé kombinace nedařilo úspěšně aplikovat, zato ale fungovaly jiné.
Konkrétně jsem například měl zažito, že jsem po Bryanově silném podmetu nohou zasadil soupeři ve vzduchu ještě dvě kolena, přičemž v tomto novém dílu jsem byl rád, když se mi podařilo protivníkovi vnutit koleno alespoň jedno. Pokud se ale místo 
kolen šlo na věc pěstmi, byl výsledkem juggle sice velmi krátký, ale na soupeřově zdraví to poznat bylo docela slušně. Možná to ale bylo jen nezvykem s používáním arkádové páčky a tlačítek, protože zmíněné kombinace jsem měl zvládnuty na PS2 ovladači.
Je ale potřeba říci, že po několika hrách nesoucích se ve znamení přivykání se toto ovládání jevilo jako velice příjemné a vcelku aktivně dokázalo vybudit myšlenku na pořízení si „arcade sticku“ i pro domácí použití. Velmi příjemně ale ovládání hry působilo i nezávisle na ovládací periferii.
Zdálo se, jako by hra šla s obtížností poněkud dolů, protože ačkoliv se jednalo o automatovou verzi, člověk ani v prvních hrách nekončil u třetího soupeře. Příčinou je jistě právě i odladěné ovládání, které je v šestém dílu jakoby k hráči benevolentnější, 
a tak je hraní značně plynulé, chce se říci až intuitivní (přestože metoda nezávislého ovládání jednotlivých končetin zůstala pochopitelně nezměněna), a hráč má ze svého výkonu dobrý pocit.
Poněkud oslaben se zdál význam pevně daných komb, která jsou počítačem přerušována vcelku suverénně už od prvních úrovní a pokud se o takovéto přerušení pokusíte i vy sami, je pravděpodobnost úspěchu rovněž docela vysoká. Jen pro ujasnění – řeč je o „předpřipravených“ kombech, která lze najít v seznamu úderů dané postavy, řetězení jednotlivých úderů je něco jiného a zde úspěch závisí pochopitelně především na vašem odhadu vzdálenosti a časování.
Jako zápor bychom pak brali i v jistém smyslu nevyvážené postavy či snad lépe řečeno souboje. Jde totiž o to, že občas na vás nastoupí postava, která vás drtí setsakramentsky více než postavy jiné, nezávisle na tom, v které úrovni se zrovna 
nacházíte. V mém případě byl Bryanovou Nemesis thajboxer Bruce Irwin, proti kterému jsem byl v již pokročilejší fázi hry zcela bezmocný, a zejména pak sumista Ganryu. Ten mě jednou vydrtil v páté úrovni, aby pak na mě nastoupil v nové hře hned jako první – a dost nepříjemné problémy dokázal dělat i takto v úvodu, hned v prvním duelu. Nakládačku od ledního medvěda v kšiltovce, slunečních brýlích a s rybou na zádech pak beru spíše jen jako jednotlivý nezdar.
V arkádovém režimu ale čekají nejen klasičtí soupeři, ale i dva bossové – jeden bonusový a druhý závěrečný. V bonusovém souboji proti vám stojí solidně velký pavoukoidní robot, velmi romanticky pojmenovaný jako Nancy. Pokud s ním ale prohrajete, tak se vlastně nic neděje, akorát si nepřipíšete body započítávané do celkového hodnocení.
To závěrečného bosse Azazela, toho už k dokončení „story“ módu porazit musíte. Jedná se o ještěra, který je zhruba třikrát větší než vaše postava, v případě Ling Xiaoyu možná dokonce až pětkrát. Pokud připustíme, že Jinpachi Mishima byl pátém Tekkenovi opravdu pořádným bossem, pak těžko říci, jak vlastně označit Azazela.
Vedle výšky je i značně rozložitý, takže zabírá opravdu dost místa na obrazovce a díky svým nestandardním matoucím tvarům a pohybům docela přípomíná True Ogreho. Navíc jsou standardní údery zjevně pod jeho úroveň, a tak vás občas přetáhne dlouhým ocasem, ale raději na vás sešle mrak ledových střepů nebo vám místo klacků začne pod nohama ze země vyvolávat velké kamenné bloky/sloupy. U ostatních hráčů jsme ale vypozorovali, že schéma Azazelova chování není nijak zvlášť složité, a tak by jeho porážka neměla být nepřekonatelným problémem.
Celkově tak Tekken 6 na automatech zcela s přehledem rozehnal naši dřívější skepsi a zcela jasně ukázal, že i „mírným pokrokem v mezích zákona“ lze dosáhnout toho, že i takto jednostranně zaměřená hra může zaujmout i pošesté. V tuto chvíli nás tak znervózňuje pouze předpokládané vydání na domácí konzole, ke kterému by mělo dojít zhruba až za rok.
Index očekávání: 90%
