V řadě případů však lidé získávají pouhou licenci na hraní. Pokud se tedy vydavatel po několika letech rozhodne vypnout servery, z herní krabice zůstává jen nepoužitelná ozdoba. Tak to však nebylo vždy. V minulosti většina her nevyžadovala připojení k internetu a s trochou technické zručnosti je i dnes zprovozníte. A že už je vydavatelství nepodporuje, vůbec ničemu nevadí.
Moderní pojetí her jako služby se tedy obrací proti hráčům. Za službu se standardně platí v nějakém intervalu, či průběžně za konkrétní využití. Hru přitom kupujeme úplně identicky jako by šlo o produkt.
Řadu her z devadesátých let spustíte i dnes. Některé pár let staré tituly již naopak nefungují.
Jenže v lepším případě vlastníme její balení, v horším pak pouze digitální kopii, závislou na existenci určité distribuce. Pokud tedy v budoucnu nějaká z těchto služeb zkrachuje, s herní knihovnou se můžete rozloučit. Ačkoliv hráči tituly kupují za své peníze, o životnosti kopie rozhoduje řada prvků mimo jejich sféru vlivu.
On-line prvky her by u sólo titulů měly být pouhou nadstavbou. Takovou, kterou hráč může a nemusí využít. Jistě, ukládání pozic na server a přístup k nim odkudkoliv lze označit za výhodu. Vynucovat si však připojení k internetu jako povinnost je zkrátka arogantní.
Tato povinnost již několikrát vedla ke katastrofálním událostem po vydání hry. Pokud totiž firma neodhadne úvodní množství hráčů, servery se přetíží a nově koupenou hru si klidně i dva týdny nezahrajete. Přesně tak se to stalo v případě letošního SimCity (více o kauze).
Mnoho sportovních titulů vychází s roční pravidelností a jejich servery provozovatel během několika let vypíná. Ilustrační obrázek
O profit jde vždy, dobrý podnik však má i další cíle
Řada lidí navíc holduje hraní na cestách, či na chatě. Ano, je to menšina. Ale třeba ani na venkově v USA není kvalitní připojení až tak běžné. Je to zkrátka přístup prvního světa, který nedokáže vystoupit z idealistické bubliny a podívat se na život i z jiného úhlu pohledu.
Motivací pro takový postoj je snaha omezit pirátství, mít své hry pod kontrolou a zvyšovat zisky. Starost o zákazníkovo dobro jaksi chybí. Většina moderních společností se přitom snaží naplnit nějakou vizi, na základě které vytváří svou strategii.
V případě společnosti Apple za kralování Steva Jobse to byla například absolutní orientace na kvalitu produktu. A to nezávisle na nákladech.
Jindy to může být snaha nabídnout nějaký výrobek co nejlevněji, nebo naopak zákazníkovi zajistit co nejkvalitnější přidružené služby. V případě herních vydavatelství se však často zdá, že jediným cílem je maximalizovat zisk.
Jistě, herní vývoj je dnes jednou z vůbec nejnákladnějších činností. Jenže chyba je především ve stávajícím uspořádání herního průmyslu a biti jsou hlavně zákazníci. Kvalitních her přesto stále vychází celá řada, byť tedy obří rozpočty omezují míru inovace (čtěte více).
Není však vyloučeno, že si řadu výtečných titulů za pár let již nezahrajete. Jejich servery totiž nepoběží. A řešení? Přece koupit novější díl. Ve výsledku je tak originální kopie horší než pirátská verze. Ta druhá totiž bude funkční i za pár let.
