Od firmy Hudson byste možná čekali akorát tak malinkaté pajďuláky, co po sobě hází bomby (už od roku 85), ale kupodivu se japončíci vrhli i na tradiční herní odvětví, které hýbe světem ... ne, Honzíku, není to Mario a už nevyrušuj - bojovky. Někdy v listopadu 97 se na japonských pultech objevily první počiny Hudsonu na konzoli PlayStation a mezi nimi byla i kontroverzní, ale zároveň i originální bojovka Bloody Roar. Léta plynula a pomalu se objevily i další díly BR, včetně jednoho na GameCube a v současnosti i na Xbox. Už s přechodem na mašinku PS2 se mohly začít odkrývat potenciály programátorů i samotné konzole, ale spíše než razantní nástup šlo o nesmělý krůček do světa černé bedýnky ... Honzíku, už jsem ti říkal abys nevyrušoval, mikrovlnka to nebyla. Poslední díl na PS2 a jeho recenzi vám nyní předkládáme i my. Přejeme čistý monitor a nikým nerušené čtení (že, Honzíku?).
Bloody Roar se nikdy nesnažila být nejlepší bojovkou na světě a ani jí to popravdě řečeno moc nešlo, ale měla spoustu jiných předností, které z ní dělaly lehce nadprůměrnou hru už od dob PSX. Jako nejoriginálnější nápad se dá považovat to, že vaše postavy se můžou přeměnit do své druhé podoby, například králíka, lva, krtka, netopýra atp. Každá postava disponuje minimem 18 úderů, které jsou rozesety na tlačítka systémem ruka, kop, kryt ... áááno Honzíku, konečne správná poznámka, jako ve
Virtua Fighterovi. Podobně jako ve všech japonských bojovkách i zde jsou speciální údery, které dokáží mnohdy zvrátit celý zápas. Jejich aktivace je většinou opsaním čtvrtobloučku na šipkách, na což si sice musíte chvíli zvykat, ale pak už to jde samo. BR4 dokonce umožňuje hrát i na analogových páčkách, takže už pomalu odpadají časy mozolů. S novým dílem dorazila zároveň i změna klasického ukazatele energie a přeměny v monstrum na jakýsi paralelně provázaný a navzájem minimálně závislý. V minulých dílech jste měli energii a ta když skončila, tak jste jednoduše zařvali a bylo po srandě. Teď vlastně máte energie dvě. Když se přeměníte, bude vám soupeř ubírat energii z beastu a až vám ji úplně odčerpá, bude z vás obyčejný človíček. Pak vám soupeř bude ubírat normální energii, ale zároveň vám bude dobíjet energii z přeměny, která se sama pomalu regeneruje. Takže vám bude stačit schytat pár ran, přeměníte se a celý kolotoč může začít nanovo. Jediná výhoda tohoto systému je akorát to, že hra nutí hráče strategicky myslet i na jiné věci než jen na bušení do chudáka protivníka. Abych pravdu řekl, tak po pořádném propaření BR4 jsme zkonstatovali, že stávající systém energie je sice zajímavý, ale dělá souboje až neskutečně dlouhé a rozvleklé.
S novým balíkem se k nám přiřítily i další novinky, tři nové postavy, režim kariéry (popíšeme níže) a
menší přepracování recovery. Poslední zmíněná věc měla za následek to, že je potřeba více taktizovat
a volit správné údery, které by vám mohly dát eventuální výhodu ve zbavení protivníka krytu a jeho omráčení, což ale zároveň může potkat vás. Pakliže se budete snažit mermomocí prosadit úder, který sice ubere čtvrtinu soupeřovy energie, ale vás odkryje ať už v průběhu jeho vykonávání nebo po jeho vykonání, jste na nejlepší cestě schytat pěknou pecku do zubů ... no už abys Honzíku zase mlčel, nebo do zubů dostaneš ty. Režim kariéry je jakýsi systém „postav si svého bojovníka“ ... pěkný robot Honzíku, ale raději už běž, nebo ti ho rozdupu … na mřížce ne nepodobné té z Final Fantasy X procházíte jednotlivými buňkami a vyhráváte souboje, za které dostanete DNA body, občas nějakou tu abilitku a někdy dokonce i speciální úder. Ten si pak za naspořené DNA body aktivujete, takže nakonec můžete mít vaši postavu z gruntu změněnou. Ability nabízejí ještě větší možnosti. Například Always Beast vám zaručí, že nikdy se nepřeměníte zpět do ubohého slabého človíčka, ale zůstanete silným Zoantrophem s dvojnásobným životem. Je zde spousta zajímavých abilitek, ale jejich vypisováním bychom strávili moře času a zaplácli zbytečně moc místa. Nejlepší na tomto režimu je ale to, že si v něm odemknete tři tajné postavy včetně draka, alias přeměněného starouše Ryoha. Ten jako jediný bojuje společně s malou holčičkou Manou, která se přeměňuje v roztomilou lištičku, a společně s vránou Reijim
a Nagi, která má podjméno Spurious, ale to se nám nějak ani při nejlepší vůli nedaří přeložit. Bohužel zrovna u ní se nádherně vykresluje nevyváženost hry a konkrétních postav. Dokud je Nagy neproměněná, dá se jakž takž umlátit, ale ve chvíli, kdy se přemění, je z ní nejhorší soupeř, co se dá v celé hře získat. Její rychlost, síla normálních a zvlášť speciálních úderů kombinovaná s mečem je pohroma pro každého. Je nám líto, ale zrovna tato postava nám přišla stejně nesmyslná jako Jin v Tekkenovi ... tak si tu flašku hezky vezmi, Honzíku a jdi si chlastat vedle.
Ale aby to nevypadalo, že stavíme své (ne)hodnocení jen na jedné postavě, musíme dát do placu i celkovou AI počítače. Ten nemá schopnost se jakkoli učit a přizpůsobit se vašemu stylu hry, takže stejné šance na vítězství má útočící hráč, stejně jako bránící se, který pouze bude vracet údery, nebo jednoduše bude přecházet do protiútoku u pomalejších soupeřů (například Ryoho má skoro po každém úderu tak velkou prodlevu než jde do krytu, že ho jednoduše utřískáte jedním rychlým úderem, nacpaným po jeho výpadu). Společně s jednoduchostí AI a nevyvážeností postav jde ruku v ruce i jednoduchost ovládání, což má za následek naprosto nepředvídatelné kombinace v rukou úplného začátečníka, zuřivě mačkajícího vše, co mačkat jde. V tomto směru se hra mohla už konečně polepšit a nestavět tak do stejné řady úplné amatéry s pokročilými. Tak snad příště.
Co se týče vizuální a hudební stránky, není až na pár detailů co vytknout. Teda jo, ale jenom „maličko“. Hudba je sice pěkná, ale mluvené dialogy při pauzách jsou naprosto otřesné. Hlasy aktérů zavání laciným pornofilmem ... jdi s tím někam, ty prasáku, no fuj! ... a navíc se programátoři při dělání evropské verze neobtěžovali s předěláním motion capture, takže slova nesedí, délka dialogů nesedí a jediné co sedí, jsou titulky. Obzvlášť potěší, že mnohdy musíte ještě půl minuty koukat na to, jak postava naprázdno mele hubou a slyšíte akorát jezdit auta. Ale aspoň že ty textury a mimiky postav jsou pěkné. I efekty jsou zajímavé, akorát úrovně mohly být trošičku nápaditější a rozmanitější, co se prostorů týče.
Shrneme-li to celé do několika vět, má se to asi takto. Oproti předchozímu dílu se nic moc nezměnilo. Postavy mají stejné údery a krom malého přírustku a technických změn se žádná převratná novinka nevyskytla. Tím pádem můžeme hodit BR4 do kategorie bojovek co sice nadchnou, ale po delším zkoumání zjistíte, že i křeček plavající v záchodě má delší životnost a je zábavnější.
| Bloody Roar 4 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
