Hned na začátek si to vyříkejme na rovinu. Původní sérii Commandos moc dobře znám a vím přesně, co na ní většina herní veřejnosti miluje i nenávidí. Moc dobře si uvědomuji, jak všichni čekají, co nakonec z Commandos : Strike Force (dále jen CSF) vypadne a zda nebude odsun od zažitého herního systému pro nový díl známé série fatální. A víte co? Já na to všechno peču!
Co bylo, to bylo a byť to bylo super, tak život jde dál. Rozhodně tu nebudu fňukat nad tím, že se ze série vytratila velká porce strategické části. I méně chápavým jedincům musí být z okolních sreenshotů jasné, že nový díl Commandos je jasná čistokrevná FPS. A rozčilovat se tedy nad faktem, že CSF neobsahuje tolik taktických prvků jako jeho předchozí díly, (které byly realtimeové strategie), mi přijde naprosto nesmyslné a bezúčelné.
V konečném důsledku zamrzí, že v jednotlivých misích si nemůžete postavy vybírat libovolně.
CSF totiž není pokračování v žádném slova smyslu. Tvůrci jen chytře využili komerčně úspěšnou značku jako tahouna svého nového projektu. Že se jim tento strategický tah povedl, je již v tomto momentě jasné, ale co kvality této hry? A dá se vůbec o
nějakých kvalitách mluvit?
Velkou předností CSF oproti konkurenčním FPS, ať už válečně zaměřeným či nikoliv, je přítomnost tří hratelných postav s rozličnými schopnostmi a vybavením. Takový kapitán Francis O’Brien, povoláním Zelený Baret, je drsňák celým svým tělem i povahou. Hodí se pro mise akčního rázu, neboť je schopen ovládat většinu střelných zbraní. Na jeho pověsti se podepsala nejvíce jeho horkokrevná povaha. Plukovník George Brown je zase povahově úplně jiný kalibr. Do jisté míry je to dáno i tím, že ve hře zastává roli špiona. Nedělá mu tak problém se v mžiku převléci do obleku nepřítele a vmísit se mezi nepřátelské řady. Tato postava je z hlediska hratelnosti nejzábavnější. Je vybaven strunou na škrcení a jistě nemusím zdlouhavě popisovat, nakolik zábavná je eliminace nácků hezky potichu.
Systém utajení v roli špióna je založen na šaržích nepřátelských Němců. Pokud vás uvidí voják nižší hodnosti, než té, kterou máte vyšitu na obleku, tak vás nečeká žádné překvapení a zůstanete neodhaleni. Pokud však narazíte na protivníka stejné šarže, čeká
vás nejenom podezíravý pohled, ale při nerozvážném pohybování okolo dotyčné osoby i dosti pravděpodobné odhalení. Pokud přijdete do kontaktu s Hansem vyšší hodnosti, tak se v krátkodobém horizontu nabízejí pouze dvě možnosti řešení – buďto vzít nohy na ramena nebo zbraň do ruky, pravděpodobnost odhalení je totiž velmi vysoká. Hra je navíc vybavena šikovným systémem na znázornění pohybu nepřátelských jednotek a jejich podezření vašeho výskytu v nepřátelském poli. Pomocí jednoduchého znázornění formou radaru vidíte, kde se nepřátelé pohybují (včetně výšky) a v jakém stupni podezření se ocitají. Jednoduché a velmi šikovné. Posledním hrdinou z jednotky Commandos je Odstřelovač William Hawkins. Kromě jeho hlavní specializace na sniperování je tento „bohem nadaný“ (jak sám v průběhu hry několikrát sám pronese) poručík,
také zdatný vrhač nožů, což se při kradmém postupu hrou vždy hodí. Není sice takový specialista na stealth mise jako špion, ale i tak mnohdy překvapí schopností eliminovat nepřátele hezky potichu a nenápadně.
Hratelnost jako taková je svižná a netrpí hluchými místy.
V konečném důsledku však zamrzí, že v jednotlivých misích si nemůžete postavy vybírat libovolně. Navíc je maximální počet vašich vojáků stanoven na dva, což zamrzí snad ještě více. Výjimkou ovšem nejsou ani typické sólo mise. Pokud máte v poli maximální počet vojáků (tedy dva, he :-), můžete dokonce mezi nimi libovolně přepínat. Momentálně neaktivní postava však není vybavena prakticky žádnou A.I., pouze při zásahu opětuje střelbu a to ne zrovna dvakrát přesně. Tento styl hraní mi celou hru připomínal jinak zábavný mód Decay z PS2 verze prvního Half-Life. Ten byl však určen převážně pro simultánní hru dvou hráčů a absence jakékoliv pokročilé A.I. byla tedy z části odůvodnitelná. Při
hraní CSF budete tedy velmi často „uklízet“ neaktivního vojáka za roh, či jiný krycí bod. Relativně často narazíte při hraní i na další spřátelené vojíny, ty ale nemůžete jakkoliv ovládat, ani jim zadávat rozkazy. Pouze jim můžete při akutním zranění poskytnout první pomoc, tedy pokud se ve vaší výbavě vyskytuje lékárnička. Střídaní jednotlivých postav v jednotlivých misích má
ovšem za následek poněkud rozmanitější hratelnost, která CSF částečně odlišuje od her podobného typu.
Herní prostředí se nese v duchu zvoleného tématu. Podíváte se do válkou zmítané Francie, chladného Norska a závěrečnou bitvu si střihnete po boku sovětských soudruhů ve rozbombardovaných částech Ruska. Samotná životnost se však pohybuje okolo slabých šesti, sedmi hodin, takže lze CSF bez nadsázky označit jako „víkendovku“.
|
Hratelnost jako taková je svižná a netrpí hluchými místy. Občas sice narazíte na několik technických bugů, ale žádný z nich není
naštěstí pro hru fatální a neznemožňuje bezproblémové hraní. Co vás však možná při bližším prozkoumání zarazí, je inteligence nepřátel. Mnohdy můžete za jejich zády střílet jak se vám zlíbí a nezaznamenáte jedinou jejich aktivitu. Jindy zase při infiltraci v přestrojení pouze vytáhnete zbraň a oheň je hned na střeše. Nepřátelští náckové jsou též velmi hákliví na pohozená těla
mrtvých kolegů na viditelných místech. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby mrtvoly po zhruba dvaceti vteřinách nemizely. Idea schovávání skolených Němců má tedy více než zásadní chybu a shazuje jinak reálně koncipované herní postupy.
Za největší zápor hry však jednoznačně považuji naprosto odpudivou vizuální stránku. Graficky vypadá hra totiž opravdu špatně.
Nebýt budgetových her od Midasu, tak bych se nebál označit CSF za nejošklivější hru 128-bitové generace konzolí. Textury jsou rozmazané, bez detailů, většina herních předmětů se skládá z viditelných kostiček a mnohdy si říkáte, jestli se náhodou
nepohybujete ve stavebnici Lego. Na druhou stranu i lokace a postavy z Lego Star Wars jsou méně hranaté :-). Totálně mě vyděsilo, když hned v první misi jsem se dostal do stodoly, kde pobývaly dvě krávy. Nejenom že se jejich animace skládala
ze zhruba deseti framů za sekundu, znázorňujících pohyb hlavy nahoru a dolů, ale při bližším prozkoumání jsem zjistil, že oněm zmiňovaným dárkyním mléka chybí dokonce tlama a oči. Děs jak ze Silent Hillu.
Samozřejmostí u všech dnešních xboxových her je podpora multiplayeru. Ten sice není přítomen ve formě splitscreenu (následované zhoršení grafiky si snad nelze ani představit), ale po System Linku a Xbox Live si to proti sobě může rozdat až osm
|
Svižná hratelnost
Vyloženě odpudivá grafika| Commandos: Strike Force | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
